ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2665.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2665/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva obrany, Vojenského úřadu pro právní zastupování, Praha 6, Náměstí Svobody 471, proti povinnému P. W., přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu pro částky 4.900,- Kč a 360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 95/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2003, č. j. 10 Co 43/2003-16, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2003, č. j. 10 Co 43/2003-16, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud změnil usnesení ze 4. 6. 2002, č.j. 91 E 95/2002-3, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, a to tak, že návrh na nařízení výkonu pro prekluzi zamítl. Své rozhodnutí (kromě jiného i s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu z 26. 7. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2115/99 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 14. 8. 1964, sp. zn. 6 Co 348/64 publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR z roku 1964 pod poř. č 58) odůvodnil závěrem, že rozhodnutí vydané velitelem vojenského útvaru podle §11 odst. 1 zákona č. 88/1952 Sb. je podkladem pro soudní výkon rozhodnutí podle §274 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.) jako rozhodnutí orgánu státní správy, a že je tudíž při exekuci, a to i soudní, nutno aplikovat správní řád, včetně jeho ustanovení §71 odst. 3, upravujícího tříletou prekluzivní lhůtu, v níž je nutno podkladové rozhodnutí vykonat.
V dovolání oprávněná – posuzováno podle jeho obsahu – namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu o nutnosti aplikace správního řádu, jenž je podle ní nesprávný, jelikož „náhradové řízení,“ v němž byla vykonávaná rozhodnutí vydána vojenským velitelem v rámci jeho nedílné velitelské pravomoci, není upraveno správním řádem, nýbrž speciálním služebním předpisem MNO, registrovaným v částce č. 39, ročník 1969 Sb. pod zn. Všeob – P – 20 (práv.), jenž má charakter obecně závazného předpisu. Tento předpis „se na správní řád neodvolává,“ naopak zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení v ustanovení §2 písm. a) svou aplikaci na náhradová řízení vylučuje. Z uvedeného podle dovolatelky plyne, že velitel vydávající rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nerozhodoval jako orgán správní, ale jako orgán se zvláštní pravomocí opravňující jej k takovému rozhodování podle §11 zákona č. 88/1952 Sb.; právo přiznané rozhodnutím takovéhoto orgánu se podle dovolatelky promlčuje teprve v desetileté lhůtě podle §110 občanského zákoníku.
Povinný – posuzováno podle obsahu jeho vyjádření – navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že – právě proto, že rozhodnutí o náhradě škody vydané vojenským útvarem na základě zmocňovacího ustanovení §11 zákona č. 88/1952 Sb. je jako rozhodnutí orgánu státní správy podkladem pro soudní výkon rozhodnutí podle §274 písm. f) o.s.ř. – je nutno aplikovat správní řád, a tedy i jeho ustanovení §71 odst. 3 o tříleté prekluzivní lhůtě.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Právnímu názoru odvolacího soudu (vycházejícímu ze starší i současné judikatury) lze přisvědčit pouze potud, že rozhodnutí vojenského útvaru je podkladem pro soudní exekuci jakožto rozhodnutí orgánu státní správy. Z tohoto názoru ovšem bez dalšího nevyplývá závěr vyvozený odvolacím soudem (viz předposlední odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí), že totiž právě proto je „při posouzení právní moci a vykonatelnosti těchto rozhodnutí nutno použít příslušné ustanovení správního řádu.“
Na náhradové (řečeno dikcí ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 88/1952 Sb.) řízení, v němž se rozhodnutí vojenského útvaru vydává, se totiž nevztahuje správní řád, nýbrž norma speciální, vydaná na základě výše uvedeného zmocňovacího ustanovení, a to předpis evidenční značky Všeob-P-20 (práv). Podle článku 86 tohoto předpisu (na jehož ustanovení článků 1-6 a 31/c se odkazuje v odůvodnění vykonávaných rozhodnutí) odpovídá-li voják za škodu, kterou způsobil na majetku vojenské správy jinak než trestným činem, je vyšetřující velitel povinen, pokud škoda nebyla uhrazena nebo pokud nebyla uzavřena písemná dohoda o její náhradě, uložit mu povinnost k náhradě škody písemným rozhodnutím o povinnosti k náhradě škody. Toto rozhodnutí je vykonatelné výkonem rozhodnutí podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
K provedení zákona č. 88/1952 Sb. byl tehdejším ministerstvem národní obrany vydán také předpis evidenční značky Všeob-P-18 (práv) Pohledávky a jejich správa (na nějž odkazuje poučení o možnosti povolení splátek, připojené v závěru vykonávaných rozhodnutí). Jak vyplývá z článku 121 tohoto předpisu, u pohledávek vojenské správy přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu – a tedy i rozhodnutím podle článku 86 předpisu Všeob-P-20 (práv) – musí být nárok uplatněn podáním žádosti o výkon rozhodnutí do deseti let ode dne, kdy nárok měl být uspokojen, jinak se promlčí.
Z uvedeného plyne, že posouzení věci, dovodil-li odvolací soud nutnost aplikace správního řádu a tedy i jeho ustanovení §71 odst. 3, je nesprávné.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle §243b odst. 3, věty první o.s.ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu