ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2764.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2764/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. F., zastoupeného advokátem, proti povinné České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, pro 7.860.-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 126 E 240/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.července 2004, č.j. 9 Co 931/2004-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon zřízením soudcovského zástavního práva a návrh na jeho zřízení zamítl, maje za to, že návrhu oprávněného nelze vyhovět, neboť nemovitosti v návrhu označené nesplňují znaky uvedené v §43 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. – podle výpisu z katastru nemovitostí přísluší právo hospodařit s nimi jiné organizační složce státu a to Okresnímu soudu v Karviné.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež dovozoval z toho, že odvolací soud nevyložil aplikované ustanovení ústavně konformním způsobem a porušil tak zásadu rovnosti. Stát nemůže mít jako povinný výsadní postavení, v jehož rámci určitý jeho majetek není postižitelný. Odvolací soud neměl nad to při svém právním názoru napadené prvostupňové rozhodnutí návrhu vyhovující měnit, věc měl vrátit k novému projednání s tím, že je třeba oprávněného upozornit na nepostižitelnost jím označených věcí a vyzvat jej k označení jiných.
Dovolání je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze správnost právního posouzení věci hodnotit jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V předmětné věci jde o výklad §43 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dle nějž výkon rozhodnutí ukládajícího státu zaplacení peněžité částky lze vést na majetek, s nímž je příslušná hospodařit (§9 a 11 zákona) organizační složka, z jejíž činnosti závazek vznikl, anebo které přísluší hospodařit s majetkem, s nímž závazek souvisí a nepostačuje-li tento majetek k uspokojení oprávněné osoby, lze výkon rozhodnutí ve zbytku provést přikázáním pohledávky z účtu Ministerstva financí. K problematice postavení státu a jeho organizačních složek se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení z 25.3.2004, sp.zn. 20 Cdo 1680/2002 způsobem, který argumentačně oponuje právním názorům oprávněného uplatněným v jeho dovolací výtce v této věci. Dovolací soud i v tomto případě vychází z těchž právních názorů.
Podle §9 odst. 1 téhož zákona hospodaření s určitým majetkem přísluší - zásadně - té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Podle §14 majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem anebo tímto zákonem. Organizační složka si počíná tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovala a neodůvodněně nesnižovala jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku (odst. 1). Příslušná organizační složka vede majetek v účetnictví a provádí jeho inventarizace podle zvláštních právních předpisů, pokud tento zákon anebo jiný zvláštní právní předpis nestanoví jinak (odst. 2), a pečuje o zachování majetku a jeho údržbu, a pokud to připouští jeho povaha, i o jeho zlepšení nebo rozmnožení; chrání jej před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím (odst. 3). Příslušná organizační složka důsledně využívá všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení (odst. 4); průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv státu zajišťuje, aby nedošlo k promlčení nebo zániku těchto práv (odst. 5).
V ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), je stanoveno, že organizační složka (podle zákona č. 219/2000 Sb. jednotka) státu hospodaří s prostředky státního rozpočtu, které jí stanoví správce kapitoly v rámci rozpočtu kapitoly.
Z těchto ustanovení zákona se podává i vzájemná oddělenost organizačních složek státu majetková a rozpočtová. Tu ilustruje též ustanovení §19 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., jež předjímá majetkové vztahy mezi jednotlivými organizačními jednotkami státu, a stanoví, že nakládání s majetkem mezi organizačními složkami navzájem se uskutečňuje na základě zápisu (což platí i o nakládání s věcmi, které se evidují v katastru nemovitostí). Jednotlivé organizační jednotky tedy hospodaří s určeným majetkem státu navzájem samostatně, za toto hospodaření odpovídají, a jsou povolány k jeho ochraně (i proti jiné organizační jednotce). Na tom nic nemění okolnost, že právní zdroj individuálně určeného majetku - státní rozpočet jako takový - je jediný, resp. týž; i uvnitř něho hospodaří organizační jednotka s prostředky specificky vyčleněnými.
Jedná-li (byť jediný) stát prostřednictvím mnohosti svých organizačních složek, jež jsou takto - vůči sobě - identifikovány, a tím i majetkově rozlišeny, není přiléhavé (i z důvodů pragmatických) jej pojímat jakožto subjekt vždy jediný (totožný), bez ohledu na to, která organizační složka jej představuje, resp. za něho vystupuje. Povaze věci (vztahu státu a jeho organizačních složek) naopak odpovídá, aby stát byl individualizován (určen) právě konkrétní organizační jednotkou (srov. kupříkladu ustanovení §21a odst. 1 o.s.ř. a jeho nákladové přesahy). Jiné chápání státu by plnění povinností, jež jsou jeho organizačním jednotkám podle zákona uloženy, nepřípustně omezovalo, a stavělo je - sledovaných souvislostech - konkrétní jednotku do (bezdůvodně) horšího postavení v situaci, kdy oprávněný má pohledávku za státem, než má-li ji za subjektem jiným.
Z uvedeného plyne, že dovolací soud nemůže mít aplikaci §43 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. soudem odvolacím v dané věci za ústavně nekonformní, jak ji hodnotí dovolatel. Hospodářsky relativně samostatné organizační složky státu nemohou být co by nositelky určité povinnosti k plnění nárokům oprávněného navzájem zaměňovány, opačný výklad by umožňoval vážné ohrožení hospodářského systému tak složitě strukturovaného organismu, jakým stát při plnění svých společenských funkcí je. Výhoda nepostižitelnosti té části jeho majetku, jež nijak s konkrétně uloženou povinností kompetentní složce nesouvisí, je zákonem vyvážena možností postižení účtu státu, a to jeho generální účetní složky - správná aplikace citovaného ustanovení žádnou nerovnost subjektů zakládat nemůže. V souzené věci ji dovolatel nepřiléhavě dovozuje svému, zákonné úpravě odporujícímu procesnímu postupu, když nárok projednaný a přiznaný mu ve vykonávaném rozhodnutí proti jiné složce státu – Ministerstvu spravedlnosti – hodlá určitým zaměřením vynuceně zajistit vůči složce zjevně ve smyslu zákonné úpravy nepříslušné – Okresnímu soudu v Karviné.
Takový jeho postup nezakládal potřebu realizace žádné z poučovacích povinností soudu včetně soudu odvolacího, jeho návrh byl řádným procesním úkonem, avšak nesprávným, a proto nebylo možno jej odvolacím soudem vyvádět z jeho právního omylu; právě jím dovolávaným postupem by byla založena nerovnost účastníků řízení, když by tak odvolací soud poskytl oprávněnému návod, jak správně postupovat ve sféře, která představuje ryzí dispozici oprávněného
Protože nelze dospět k závěru, že by odvolací soud v dané věci rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci a vady uvedené v §242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovolatelem ani namítány ani z obsahu spisu nevyplývají, nelze mít dovolání za důvodné a Nejvyšší soud proto takové dovolání dle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §142 odst. 1, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5.dubna 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu