ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.279.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 279/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Statutárního města O. proti povinnému D. R., vyklizením, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 E 38/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze 16. 6. 2004, č.j. 40 Co 715/2004-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 4. 2004, č.j. 47 E 38/2004-28, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu bez bytové náhrady (§340 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/). Podkladové rozsudky považoval odvolací soud za vykonatelné po materiální i formální stránce, ostatní předpoklady pro výkon rozhodnutí měl rovněž za splněny, s odvolacími námitkami povinného se vypořádal závěrem, že ty by mohly být relevantní pouze v nalézacím řízení a nedostatkem procesního nástupnictví v osobě žalobce (viz níže) se nezabýval, jelikož tato námitka v odvolání uplatněna nebyla.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., povinný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřuje ve skutečnosti, že v nalézacím řízení vystupovala před soudem prvního stupně Správa domovního fondu města O. (jako příspěvková organizace tímto městem zřízená), zatímco před soudem odvolacím to bylo již samotné Statutární město O., „aniž však došlo k procesnímu nástupnictví“. V závěru dovolání povinný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby „rozhodl o zastavení řízení“.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však /viz níže/ v dané věci nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takovýto dovolací důvod však povinný – a plyne to nejen z jeho odkazu na (pouze) ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nikoli tedy ustanovení §241a odst. 2 písm. b), ale i z obsahu dovolání – neuplatnil. Namítá totiž – výslovně – vadu řízení, navíc nikoli předmětného, tedy vykonávacího, ale řízení nalézacího, jíž se ovšem – i kdyby existovala – exekuční soud zabývat nemůže (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, v němž tento soud odkazuje na jiné své usnesení, a to sp. zn. 20 Cdo 1935/98, kde vysvětlil, že vada nalézacího řízení není vadou řízení vykonávacího). Ostatně že nejde o právní nástupnictví, nýbrž o případ, kdy v nalézacím řízení vystupoval před soudem prvního stupně komisionář a před soudem odvolacím již komitent, jelikož „zmocnění skončilo“, vysvětlil odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku, jenž je spolu s rozsudkem soudu prvního stupně titulem předmětné exekuce.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněný, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu