ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2870.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2870/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného E. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. Z., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného Z. Z., pro 332.300.-Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 3/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.června 2004, č.j. 10 Co 526/2004 – 19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, maje za to, že obrana povinného založená na zdůrazňování rozdílů mezi právní úpravou bezpodílového spoluvlastnictví manželů a společného jmění manželů je při nařízení výkonu nerozhodná.
Povinný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř,), jež dovozoval z toho, že jeho manželka nebyla vykonávaným titulem dotčena, když pohledávka vznikla již v roce 1997, povinný ji bez souhlasu manželky uznal 8.5.2000 a nemovitosti s manželkou zakoupili až v listopadu 2002. Není proto podle názoru povinného jeho manželka účastnicí vykonávacího řízení
Dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O takový případ však zjevně v dané věci nejde.
Podle §255 odst. 2 o.s.ř. jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty nebo práva patřící do společného jmění manželů, je účastníkem řízení, pokud jde o tyto majetkové hodnoty, i manžel povinného.
Již z uvedeného plyne, že odvolací soud v otázce dovolatelem k dovolacímu přezkumu předkládané použil přiléhavé právní ustanovení a vyložil jej jediným logickým a možným způsobem, zcela souladným se standardní judikaturou soudů v obdobných případech (viz např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.7.1997, sp.zn. 2 Cdon 1446/96 uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 14/97 pod poř. č. 113, z něhož též plyne, že dovolatelem zdůrazňovaný rozdíl v právních úpravách před a po 1.1. 2001 nehraje v této souvislosti žádnou roli). Odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, dovolací výtka nesprávného právního posouzení důvodná není.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy zjevně nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22.března 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu