ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.292.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 292/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Stavebního bytového družstva K., družstva, zastoupeného advokátem, proti povinné D. L., zastoupené advokátkou, pro 1.889,- Kč s příslušenstvím srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 41 E 274/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, č.j. 28 Co 256/2004-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 1. 2004, č.j. 41 E 274/2002-40, jímž Okresní soud v Kolíně nařídil podle svého platebního rozkazu ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 13 C 290/99, k vydobytí pohledávek 1.889,- Kč s poplatkem z prodlení 0,25 % od 14. 4. 1999 do zaplacení, 60.332,- Kč (poplatku z prodlení 0,25 % z částky 26.994,- Kč od 1. 10. 1996 do 13. 4. 1999), 4.536,- Kč (poplatku z prodlení 0,25 % z částky 7.171,- Kč od 21. 1. 1997 do 30. 9. 1997) a 17.824,- Kč (poplatku z prodlení 0,25 % z částky 7.975,- Kč od 1. 10. 1997 do 13. 4. 1999) výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, na kterou má povinná právo u označeného plátce. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny; s tvrzením, že dluh vůči oprávněnému nemá, odkázal povinnou na řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž namítá, že výpočet příslušenství (poplatku z prodlení) v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je nesprávný, a vytýká, že nebylo přihlédnuto k jejímu tvrzení o zaplacení dluhu.
Oprávněný ve vyjádření upozorňuje na to, že povinná „nikdy nedoložila, že po 8. 4. 1999, tedy po právní moci … platebního rozkazu, zaplatila všechny dluhy s příslušenstvím.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu „potvrdil.“
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda výkon je navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon nařízený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný. Ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jakém rozsahu povinný titulem uloženou povinnost splnil, případně zda oprávněný má právo na příslušenství jistiny v jím požadované výši; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, že povinný to, co mu titul ukládá, nesplnil (důkaz opaku tohoto tvrzení musí poskytnout povinný v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náklady, které vznikly oprávněnému, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání, s nímž se pojí, se nevztahuje k tomu, co bylo pro výsledek dovolacího řízení určující; žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu