ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2920.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2920/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Ž. b., a.s., proti povinnému J. B. L., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného Ing. I. L., zastoupené tímtéž advokátem, o nařízení exekuce, pro 144.249,26 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5338/2003, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.května 2004, č.j. 29 Co 343/2004-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, maje za to, že obrana povinného založená na námitce místní nepříslušnosti soudu není důvodná, neboť ze zjištění vyplynulo, že se povinný v době zahájení řízení nezdržoval na jím tvrzené adrese v P., V. 4 a v době řízení o vydání vykonávaného směnečného platebního rozkazu bydlel na adrese zakládající místní příslušnost soudu prvého stupně.
Povinný a jeho manželka ve včasném dovolání namítli, že neměli možnost vyjádřit se ke zjištěním odvolacího soudu, neboť u něj neproběhlo odvolací jednání a že odvolací soud vycházeje z logiky, dle níž nezdržoval-li se povinný na adrese v P., platí, že se zdržoval na adrese v S., vůbec nezkoumal, zda se povinný zdržoval na takové adrese v době nařízení exekuce; odvolací soud se tak řádně nevypořádal s námitkou místní nepříslušnosti soudu prvního stupně. Obsahově (viz §41 odst. 2 o. s. ř.) tak dovolání míří na důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a kterou dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud nezjišťoval, zda se povinný zdržoval v době zahájení řízení na své bývalé adrese v S.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Dovolání vskutku přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (a ve smyslu §52 odst. 1 a §130 zák. č. 120/2001 Sb. též nařízení exekuce); ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o. s. ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
A právě o takový případ dovolání jde v tomto případě. Dovolatelé ve skutečnosti nevedou s odvolacím soudem právní polemiku o správnosti aplikace použité procesní normy (§45 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb.) určující místní příslušnost soudu nařizujícího exekuci či o výklad takové normy (a nejde zde ani obdobně o situaci, z níž vychází závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp.zn. 20 Cdo 276/2004); svým dovoláním – pro dovolací řízení nepřípustně (viz §241a odst. 3 o. s. ř.) - napadají správnost skutkového závěru odvolacího soudu o bydlišti, resp. místě zdržování povinného v době zahájení řízení; takovou výtkou nesprávnosti či neúplnosti zjištění ovšem otázku zásadního právního významu, jež jediná je sto otevřít jim možnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, založit nemohou.
Nejde zde tak o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá); rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelů vycházejí z práva procesního.
Platí tedy, že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o. s. ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného a jeho manželky podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Povinný a jeho manželka s dovoláním úspěšní nebyli, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26.dubna 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu