ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2932.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2932/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně Č. g. s., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované K. b., a.s., o zaplacení 681.392.- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 300/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.srpna 2004, č.j. 64 Co 151/2004-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem 299.345,43 Kč. Shodně s prvostupňovým soudem vyšel z toho, že v době od doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu žalované ve prospěch pohledávky vymáhané žalobkyní (16.1.1995) do konce rozhodného období (31.12.1995, tj. do účinnosti zák. č. 238/1995 Sb. ) byla sice na účtu povinného částka (299.645,43 Kč), která by postačovala na alespoň částečné krytí pohledávky žalobkyně, avšak skutečnost, že na účet povinného byly vedeny jiné (předcházející) exekuce pro řadu neuspokojených pohledávek v částkách přesahujících výši prostředků na účtu, hodnotí odvolací soud – na rozdíl od prvostupňového soudu – tak, že povinnost vyplývající pro žalovanou z §308 o.s.ř. ve znění tehdy účinném bránila žalované uspokojit pohledávku žalobkyně byť i částečně. Podle názoru odvolacího soudu nepostupuje-li peněžní ústav správně, nezprošťuje povinného jeho závazku vůči oprávněné a nepřejímá ze zákona závazek povinného na sebe. Oprávněné je možno ve smyslu §311 o.s.ř. vůči peněžnímu ústavu přiznat jen to, nač by měla nárok při správném postupu peněžního ústavu.
Žalobkyně ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud při předcházejícím rozhodování ve věci v jiném senátě pokládal za rozhodující, zda na účtu povinného byly v rozhodném období prostředku postačující alespoň k částečnému uspokojení pohledávky oprávněné, nyní odvolací soud dle názoru dovolatelky vychází ze zcela hypotetických úvah a prostřednictvím fiktivní situace pomíjí faktický stav, dle nějž v rozhodném období prostředky k částečnému uspokojení žalobkyně na účtu povinného v rozsahu přísudku soudu prvého stupně byly.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněn rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu správnost právního závěru odvolacího soudu, dle nějž odepsala-li by žalovaná ve prospěch žalobkyně částku, která byla na účtu povinného a která by postačovala k částečnému krytí jeho nároku, porušila by zákonnou povinnost pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek a nepostupovala by tak při realizaci výkonu rozhodnutí správně, a proto se tak vůči žalobkyni nedopustila porušení své povinnosti zakládající její odpovědnost ve smyslu §311 o.s.ř.
Rozsah v řízení významných skutečností úzce navazuje na právní posouzení věci odvolacím soudem, když skutečnosti v řízení dosud vyšlé najevo sporné mezi stranami ani nejsou.
Právní posouzení odvolacího soudu pak vychází z názoru, že žalovaná nemohla pro pořadí úhrady pohledávek, pro něž byl výkon rozhodnutí dříve nařízen, vyplatit žalobkyni prostředky na účtu povinného, které ke dni doručení nařízení výkonu rozhodnutí ve prospěch její pohledávky na účtu povinného byly zablokovány. Odvolací soud tak ve svém důsledku dovozuje, že žalovaná vůči žalobkyni povinnost pro ni vyplývající z §308 věty prvé o.s.ř. ve znění tehdy účinném neporušila, ba naopak, tím, že respektovala existenci dříve doručených nařízení výkonu rozhodnutí, nemůže být podle názoru odvolacího soudu poddlužnická žaloba důvodná, neboť porušení povinností žalované nemůže být zkoumáno jen ve vztahu k žalobkyni.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí, od nějž se odvíjejí v tomto řízení rozhodné skutečnosti, byl nařízen a prováděn v roce 1995, je třeba i v současné době posuzovat věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.1995 (do účinnosti zákona č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §303 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u tuzemského peněžního ústavu se provede jejím odepsáním z účtu do výše přisouzené pohledávky s příslušenstvím.
Podle ustanovení §305 o.s.ř. k návrhu oprávněného soud rozhodne o nařízení výkonu rozhodnutí usnesením, ve kterém
a) přikáže peněžnímu ústavu, aby po tom, kdy nařízení výkonu rozhodnutí nabude právní moci, odepsal pohledávku s příslušenstvím z účtu povinného a uhradil ji po právní moci usnesení oprávněnému,
b) zakáže povinnému, aby po tom, kdy mu bude doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nakládal s prostředky na účtu až do výše vykonatelné pohledávky a jejího příslušenství.
Podle ustanovení §307 odst. 1 o.s.ř. o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, soud vyrozumí peněžní ústav; toto vyrozumění soud doručí peněžnímu ústavu do vlastních rukou. Podle §307 odst. 2 o.s.ř. peněžní ústav vyplatí pak pohledávku z účtu povinného.
Podle ustanovení §308 o.s.ř. pro pořadí pohledávek, pro něž byl výkon rozhodnutí nařízen, je rozhodující den, kdy bylo nařízení výkonu rozhodnutí doručeno peněžnímu ústavu; bylo-li mu téhož dne doručeno nařízení výkonu rozhodnutí pro několik pohledávek a prostředky na účtu povinného nestačí k uspokojení všech pohledávek, uhradí se jednotlivé pohledávky, pro něž došlo nařízení výkonu rozhodnutí téhož dne, poměrně; ustanovení §316 odst. 2 a 3 o.s.ř. tu platí obdobně.
Podle ustanovení §311 o.s.ř. nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají ustanovení §305, §308 a §309 o.s.ř., může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.
Jak již Nejvyšší soud dovodil ve věci týchž účastníků ve svém rozsudku ze dne 23.5.2000, č.j. 21 Cdo 1852/99, k tomu, aby bylo zajištěno, že peněžní ústav bude při provádění výkonu rozhodnutí podle citovaných ustanovení postupovat v souladu se zákonem, byl založen v ustanovení §311 o.s.ř. nárok oprávněného na odškodnění újmy, kterou by utrpěl tím, že mu vymáhaná pohledávka nebyla uhrazena jen v důsledku nesprávného postupu peněžního ústavu při provádění výkonu rozhodnutí. Zákonná úprava účinná do 31.12.1995 byla založena na tom, že soud zakázal okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému nakládat do výše vymáhané pohledávky s prostředky na účtu a že zároveň uložil peněžnímu ústavu, aby po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, vyplatil pohledávku z peněz z účtu oprávněnému; to za předpokladu, že na účtu povinného je dostatek finančních prostředků. Za nesprávný byl v citovaném rozhodnutí označen názor, podle něhož pro úspěch tzv. poddlužnické žaloby podle ustanovení §311 o.s.ř. není významné, zda peněžní ústav postupoval správně z hlediska ustanovení §308 o.s.ř., a že je proto třeba vycházet z toho, že ustanovení §311 o.s.ř. upravuje práva a povinnosti účastníků konkrétního právního vztahu a že tedy povinnost peněžního ústavu je nutno vždy zkoumat jen ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli bez ohledu na to, zda se peněžní ústav předtím dopustil pochybení též ve vztahu k jiným věřitelům. Citované ustanovení umožňuje oprávněnému, aby se vůči peněžnímu ústavu domáhal zaplacení částky odpovídající vymáhané pohledávce bez ohledu na to, zda se nachází na účtu povinného či nikoliv, za výslovného předpokladu, že peněžní ústav „nepostupoval tak, jak mu to ukládají ustanovení §305 nebo §308 anebo §309“. Zákon tedy předpokládá odpovědnost peněžního ústavu za dodržení předepsaného postupu při provedení výkonu rozhodnutí, přičemž i postup v rozporu se zásadami stanovenými v ustanovení §308 o.s.ř. pro vymáhání více pohledávek z téhož účtu přináší peněžnímu ústavu povinnost zaplatit oprávněnému částku, který by mu měla být poukázána, jestliže by k uvedenému pochybení nedošlo. Pokud je tato odpovědnost peněžního ústavu závislá na postupu, který je v rozporu s předpisem, nemůže soud postupovat jinak, než zjišťovat, zda peněžní ústav skutečně jednal jinak, než mu zákon ukládá, a zda v souvislosti s tím obdržel oprávněný méně, než by mu skutečně (po právu) náleželo. K tomu, aby soud mohl opodstatněnost poddlužnické žaloby v projednávané věci posoudit, je třeba za situace, kdy je peněžnímu ústavu vytýkán nesprávný postup při uspokojování více pohledávek, zkoumat, zda respektoval pravidla daná ustanovením §308 o.s.ř., tedy kolik peněz mělo být žalobkyni správně poukázáno.
Odvolací soud se ostatně zřetelně od názorů označených za nesprávné v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu distancuje. V plné shodě se závěry Nejvyššího soudu označuje za rozhodnou ve smyslu její právní významnosti tu skutečnost, že v době doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí žalované byla na účtu povinného jen taková částka, která nepostačovala ani ke krytí pohledávek, pro něž bylo žalované dříve doručeno nařízení výkonu rozhodnutí vztahující se k účtu téhož povinného; takovou skutečnost ve spojení s tím, že žalobkyně nebyla z účtu povinného uspokojena, hodnotí jako postup žalované ve smyslu její zákonné povinnosti, jenž zároveň vylučuje porušení její povinnosti vůči žalobkyni.
Se zřetelem k zákonné konstrukci sankce vyjádřené v §311 o.s.ř. jako nároku oprávněného na odškodnění újmy utrpěné nesprávným – a nikoli zákonným – postupem peněžního ústavu, nelze dospět k hodnotícímu závěru o důvodnosti poddlužnické žaloby vůči žalované i kdyby ve skutečnosti pořadí žádných vykonávaných pohledávek nedodržela. Skutková podstata tam založeného nároku má zjevně náhradovou funkci, žalobní požadavek uplatněný v tomto řízení oproti tomu směřuje k postihu peněžního ústavu za správný postup při výkonu rozhodnutí vůči jiným oprávněným, a to bez ohledu na to, nakolik bylo při regulérním provádění výkonu žalobkyni jako oprávněnou vůbec možné uspokojit.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při posuzování důvodnosti žaloby, je tedy správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil neprávem. Na tom nic nemění okolnost, že odvolací soud ve svých předcházejících rozhodnutích v této věci, a v podstatě i v nyní přezkoumávaném rozhodnutí, vycházel z odlišného právního názoru na dobu rozhodnou pro realizaci výkonu rozhodnutí nežli vyjadřuje názor Nejvyššího soudu ve shora uváděném rozhodnutí, jež vychází z toho, že zákonná úprava účinná do 31.12.1995 byla založena na tom, že soud zakázal okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému nakládat do výše vymáhané pohledávky s prostředky na účtu a že zároveň uložil peněžnímu ústavu, aby po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, vyplatil pohledávku z peněz z účtu oprávněnému; to za předpokladu, že na účtu povinného byl dostatek finančních prostředků; úkolem peněžního ústavu bylo provést tyto úkony v odpovídající fázi výkonu rozhodnutí, a to pouze jednou a nikoliv opakovaně; jestliže zákon ukládal peněžnímu ústavu, aby prostředky z účtu vyplatil oprávněnému po právní moci usnesení, nemohlo to znamenat, že by peněžní ústav takto měl jednat vícekrát než jednou a vyplácet jakékoliv další na účet došlé částky. Ustanovení §307 a §309 o.s.ř. z uvedeného hlediska nevyjadřovalo nic jiného, než že výkonem rozhodnutí byly postiženy ty prostředky na účtu povinného, které tam byly nejen v době, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ale i ty prostředky, které na účet povinného došly až do dne, kdy peněžní ústav obdržel vyrozumění, že usnesení nabylo právní moci; uvedenými ustanoveními byl tak označen nejzazší moment, k němuž mohl být účet povinného postižen.
Tento odlišný názor zužující časově povinnost peněžního ústavu a tím ve svém důsledku omezující pro postih ve prospěch žalobkyně uvažovatelnou částku pro dovolatelku příznivější rozhodnutí logicky přivodit nemůže. Při správném právním posouzení odvolacího soudu nebyla totiž nad to významná jen výše zůstatků na postiženém účtu, nýbrž přesah předcházejících vykonávaných pohledávek, jejich skutečnost pak netvoří fikci, jak nepřiléhavě argumentuje dovolatelka, nýbrž zásadní skutečnost významnou z hlediska do úvahy přicházejícího právního posouzení. V tomto dovolacím řízení pak dovolací soud přezkoumával správnost právních názorů dovoláním dotčených, a nikoli jiných, dovolacím soudem dříve ve věci vyjádřených, přesto se proti dovolací argumentaci sluší vyjádřit, že s dovolací výtkou odlišností v právních názorech odvolacího soudu ve věci dosud vyjádřených možnost pro dovolatelku výhodnějšího postavení ve sporu spojovat nelze, odvolací soud zprvu prvostupňový soud vedl ke zjištění, zda vůbec na postiženém účtu byly k dispozici prostředky k uspokojení pohledávky žalobkyně jako základního předpokladu úspěšnosti poddlužnické žaloby (vždy ovšem za zákonného předpokladu jestliže by peněžní ústav postupoval správně).
Dovolací soud proto postupem dle §243b odst.2 a 6 o.s.ř. podané dovolaní zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §243b odst, 5, 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu