ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.337.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 337/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) J. D., b) K. D., proti povinnému R. M., vyklizením, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. E 1871/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 12 Co 471/2003-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (kromě jiného) odmítl jako opožděné odvolání povinného proti usnesení z 27. 10. 1998, č. j. E 1871/97-7, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu a jeho provedení. Za den doručení tohoto usnesení odvolací soud nepovažoval den faktického převzetí zásilky povinným (24. 11. 1998), nýbrž již den uplynutí třídenní lhůty ode dne jejího uložení na poště (3.11.1998), s odůvodněním, že podmínky postupu podle §47 odst. 2 občanského soudního řádu pokládal za splněné. Jestliže povinný podal odvolání (u soudu prvního stupně osobně) až 8. 12. 1998, učinil tak podle odvolacího soudu po uplynutí odvolací lhůty, o níž byl řádně poučen.
V dovolání povinný uplatňuje (avšak pouze odkazem na ustanovení občanského soudního řádu, navíc zjevně ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb., tedy ve znění nesprávném) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle jeho názoru totiž nemohlo dojít k fikci doručení usnesení soudu prvního stupně, jelikož se od konce října 1998 do 24. listopadu téhož roku ve svém bydlišti nezdržoval. K dotazu soudu prvního stupně sice sdělil, že s ohledem na časový odstup není schopen přesně uvést, kde pobýval v období od 2. do 24. 11.1998, v současnosti však „po vynaložení značného úsilí dohledal ve svých dokumentech údaje, z nichž plyne, že se od posledního týdne měsíce října do 24. 11. 1998 zdržoval mimo území republiky.“ Tuto skutečnost je schopen „jednoznačně doložit písemným potvrzením, které ihned po jeho obdržení dovolacímu soudu maximálně ve lhůtě 3-4 týdnů předloží.“
Podle části dvanácté (přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Právě o posléze uvedený případ v dané věci jde (krajský soud sice rozhodl 28. 11. 2003, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů /viz bod 15. přechodných ustanovení/, jelikož odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému 27. 10. 1998, tedy před účinností novely), proto Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.) není důvodné.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno po uplynutí lhůty, stanovené v §204 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení usnesení soudu prvního stupně, zahrnuje logicky i zjištění, že usnesení bylo účastníku doručeno řádně; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je rozhodnutí doručováno. Posouzení, zda v konkrétním případě byla vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení usnesení) a z výsledku šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této právní úpravy významné.
Nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení je v dovolacím řízení uplatnitelný v rámci dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v §237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle §242 odst. 3 o.s.ř. k takové vadě ostatně přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti.
Podle §47 dost. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky (určené do vlastních rukou adresáta), stanoví vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (poštovní řád), jmenovitě její body č. 17 - 20 přílohy č. 5.
Podle svého obsahu doručenka (založená ve spise u č.l. 7) deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text ”ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebyl zastižen...”).
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a která se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje zmíněná příloha poštovního řádu v bodu 18; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o dni uložení zásilky na poště, podpis doručovatele a otisk denního razítka.
Jsou-li tyto podmínky splněny, a to dovolatel v daném případě nezpochybňuje, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, že potvrzuje údaje v ní uvedené, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným na doručence), že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Této povinnosti však dovolatel nedostál. Za její splnění nelze považovat pouhé tvrzení (byť spojené s odkazem na jakési písemné potvrzení o jeho pobytu v cizině, ostatně ke dni rozhodnutí dovolacího soudu nepředložené), že se v době doručování zásilky ve svém bydlišti nezdržoval; údaje uvedené na doručence zakládají zjištění opačné, jež tímto (samotným) tvrzením za vyvrácené považovat nelze.
Ani dovolací důvod, opírající se o ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., tedy obstát nemůže.
Kromě uvedeného je zde ovšem zásadní důvod, proč je dovolání nutno považovat za nedůvodné. Povinný totiž tvrzení, že se v době doručování usnesení soudu prvního stupně ve svém bydlišti nezdržoval, přednáší teprve v dovolání, takže odvolací soud žádná tvrzení relevantní pro posouzení včasnosti odvolání z hlediska ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. k dispozici neměl.
Obecně platí, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ ani podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. na takové námitce úspěšně založen být nemůže. Tomu odpovídá, že se v dovolacím řízení neprovádí dokazování, resp. že se provádí jen k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.).
Uvedená zásada se však v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (pro opožděnost), neuplatní beze zbytku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2153/98); je tomu tak proto, že odvolací soud takové usnesení může (zásadně) vydat, aniž by dotčený účastník musel být předem konfrontován s těmi šetřeními, jež jsou pro závěr o opožděnosti odvolání rozhodná, a aniž by na jejich výsledek mohl mít odpovídající vliv. V takovém případě se mu totiž teprve v dovolacím řízení dostává (poprvé) příležitost předložit (proti závěrům šetření odvolacího soudu) vlastní skutkovou verzi, a setrvání na zásadě nepřípustnosti skutkových novot by tuto možnost (a tím hodnocení správnosti usnesení odvolacího soudu z hlediska rozhodného ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ resp. §242 odst. 3 o.s.ř.) zpravidla eliminovalo.
Naopak není žádný důvod k této zásadě nepřihlížet tehdy, jestliže určité tvrzení o skutkových okolnostech účastník v odvolacím řízení (včetně samotného odvolání) objektivně uplatnit mohl, jelikož mu byly známy, a jejich význam mohl předjímat. Protože povinný k výslovné výzvě soudu (č.l. 69 verte), aby „popsal okolnosti doručení usnesení z 27. 10. 1998“ a k jeho dotazu, „kde se zdržoval v době od 2.11. do 24.11.1998“, sdělil (č.l. 71) pouze to, že „bohužel není schopen přesně uvést, kde se zdržoval, neboť se jedná o další časový odstup,“ a dále uvedl, že „důvodem nedoručení zásilky v původním termínu bylo soustavné narušování jeho poštovní schránky neznámým pachatelem,“ a protože odvolací soud dospěl k závěru, že tato argumentace není relevantní, a na tomto základě určil jako den (náhradního) doručení 6. listopad 1998, nelze – v dovolacím řízení – tento závěr zpochybnit argumentem (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) novým, že se totiž účastník v místě doručování nezdržoval.
Vzhledem k uvedenému je namístě uzavřít, že se dovolateli správnost usnesení odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, je tedy v mezích daného dovolacího přezkumu napadené usnesení ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správné; Nejvyšší soud tudíž dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšným oprávněným, jimž by jinak příslušela jejich náhrada, však náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu