ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.341.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 341/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka, v právní věci žalobkyně Nadace D. L. P., arcibiskupa olomouckého, k podporování Arcibiskupského kněžského semináře v O., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s.p. H. K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 258/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26.5.2004, č.j. 40 Co 279/2004 - 219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení (vycházející z §80 písm. c/ o.s.ř., §126 obč. zák.), že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními o existenci právně relevantních skutečností (rozhodnutí a postupů), k nimž došlo na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a dospěl k závěru, že dotčené nemovitosti v režimu tohoto zákona vskutku přešly na stát, pročež se naopak žalobkyně určení jejich vlastnictví úspěšně domáhat nemůže. Odvolací soud též vysvětlil, že správností správních aktů, předjímaných zákonem č. 142/1947 Sb., se v daném řízení nelze zabývat.
Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupen advokátem) namítla, že řízení je postiženo kvalifikovanými vadami (s odkazem „na spisový materiál…stran provedení důkazů“) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (že „pozdější právní úprava“ nemohla založit zánik fondu /Nadace/ jako „subjektu práva“). Za zásadní právní otázku dovolatelka považuje, zda se zákon č. 142/1947 Sb. „vůbec vztahoval“ na právní subjekt, jímž je, a namítá, že „aplikace tohoto zákona byla evidentně v případě Fondu (nyní Nadace) nelegitimní“.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání v dané věci může být přípustné jen za podmínek vyslovených v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Je tomu tak proto, že se neuplatní ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jež spojuje přípustnost dovolání se situací, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předchozím zrušovacím rozhodnutí se totiž odvolací soud omezil toliko na pokyny procesní povahy, aniž by názor, rozhodný pro právní posouzení věci vůbec vyjádřil. Autonomie soudu prvního stupně nebyla potlačena tak, aby pro pozdější rozhodnutí byl určující nikoli jeho původní právní názor, ale právní názor odvolacího soudu (viz R 52/1999).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř je dovolání přípustné tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Dovoláním ohlášené vady řízení „stran provedení důkazů“ jsou proto v daných souvislostech bezcenné; nehledě na to, že je dovolatelka blíže nespecifikovala, a není ani určitelné, co odvolacímu soudu zde vytýká.
Z pohledu způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka namítla, že „aplikace zákona č. 142/1947 Sb.“ byla ve vztahu k dotčeným nemovitostem „nelegitimní“ tím, že se tento zákon na její majetek objektivně „nevztahoval“.
Dovolatelka nezpochybňuje, že správní rozhodnutí vycházející z tohoto zákona byla vydána, a netvrdí, že jimi založený proces přechodu vlastnictví na stát byl jinak (procesně) vadný, resp. že nebyl řádně ukončen atp.; v podstatě jen namítá, že tato správní rozhodnutí vydána být podle práva neměla, a byla-li přesto vydána, nemohou být - logicky - než věcně nesprávná.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu citovaného §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde však nejde. Právní názor, který odvolací soud v této souvislosti aplikoval, totiž koresponduje ustálené rozhodovací praxi obecných soudů.
K podmínkám přechodu vlastnictví na stát podle zákona č. 142/1947 Sb. se Nejvyšší soud vyjádřil vícekrát, a nikterak se nenaznačuje, že by odvolací soud z mezí zde vyslovených názorů vybočil (viz kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001, ze dne 27.1.2005, sp. zn. 20 Cdo 2179/2003, a další).
Podobně - ve shodě s konstantní judikaturou dovolacího soudu - odvolací soud uplatnil i názor o důsledcích správních aktů (mimo zvláštní režim restitučních předpisů), jež nejsou nicotné (viz kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.05.200322 Cdo 683/2002, resp. ze dne 17.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003); „u správních aktů platí presumpce jejich správnosti, a soud (nejsou-li nicotné) z nich vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.)“.
Nelze-li přezkoumat jejich věcnou správnost, je výtka dovolatelky, že zákon č. 142/1947 Sb. neměl být ve vztahu k dotčenému majetku vůbec použit, již proto neopodstatněná. Není-li zpochybněno, že „použit“ byl, a platí-li, že správnost tohoto „použití“ - tj. správnost správních aktů, na jeho základě vydaných - nelze podrobit přezkumu, a že těmito akty přešlo vlastnictví na stát, pak vlastnictvím státu (jak dovodil odvolací soud) otřást vskutku nelze.
Oponentura dovolatelky proti údajnému úsudku o jejím „zániku“ je nepřípadná proto, že odvolací soud takový závěr nevyslovil.
Odvolací soud tedy založil (v rozhodném smyslu uplatněných dovolacích důvodů) své rozhodnutí na právním posouzení věci, jež z něj rozhodnutí zásadního právního významu nečiní.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; žalovanému, jemuž by jejich náhrada příslušela, však v tomto stadium – podle obsahu spisu – náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu