ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.461.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 461/2005-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města S., zastoupeného advokátem, proti povinné I. K. , zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 27 E 92/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27.října 2004, č.j. 11 Co 791/2004 - 37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí vyklizením povinné z bytu a jejím přestěhováním do zajištěného náhradního bytu, maje za to, že odvolání povinné založené na tvrzení, že zajištěný náhradní byt nelze pro jeho kvalitu a vybavení kamny na uhlí považovat za zcela vyhovující, není důvodné, neboť ze zjištění prvostupňového soudu se podává zajištění bytu nižší kategorie, leč odpovídajícího důvodu (neplacení nájemného), jenž vedl k výpovědi z nájmu bytu; povinná se tak nemůže bránit poukazy na horší kvalitu náhradního bytu nežli vyklizovaného.
Povinná posléze zastoupena advokátem vyjádřila v dovolání dovolací důvod nesprávného a neúplného právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž vyčítá úvahu, dle níž ze samotného výpovědního důvodu odvozuje zajištění bytové náhrady horší kvality; podle jejího přesvědčení musí existovat důvody zvláštního zřetele hodné, na základě nichž soud může takto rozhodnout, a z listin předložených oprávněným takové důvody nevyplývají.
Dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), když předcházející zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu ve věci bylo založeno jen na pokynech k doplnění dokazování, přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
O takový případ však v dané věci zjevně nejde. Z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud aplikoval právní názory v soudní praxi ustálené, odpovídající výkladům dané problematiky (např. vyjádřeným Nejvyšším soudem v usnesení z 2.9.2004, sp.zn. 20 Cdo 1710/2003 aj.). Rozhodovací praxe soudů vychází jednotně z toho, že byt je obecně charakterizován znaky rozlohy, kvality, vybavenosti, polohy v obci, resp. městě, a i umístěním v domě. Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta kritéria, s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii se s odkazem na zjištění soudu prvého stupně totiž zabýval a z těchto hledisek také naplnění pojmu náhradního bytu porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže.
Dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že oprávněný prokázal zajištění takové bytové náhrady, jaká je určena ve vykonávaném rozhodnutí (§343 odst. 1, 2 o.s.ř). V konkrétních okolnostech případu se vskutku jeví zajištění bytu, který prokazatelně splňuje rozhodná kriteria, náhradou odpovídající jejímu stanovení ve vykonávaném rozhodnutí, dovolatelka se v tomto smyslu zjevně mýlí, když vyjadřuje požadavky odpovídající jiné kvalitě náhrady, totiž přiměřeného náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 2 věta druhá obč. zák.; povinnost dovolatelky byt vyklidit však byla v dané věci vykonávaným rozhodnutím vázána jen na zajištění náhradního bytu (a nikoli přiměřeného náhradního bytu), a správnost takového rozhodnutí nelze v řízení o výkon rozhodnutí přezkoumávat.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu