ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.47.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 47/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného JUDr. V. P., advokáta, proti povinné A.-P. spol. s r.o., zastoupené advokátkou, pro částku 94.400,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 Nc 2008/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2003, č.j. 13 Co 358/2003-45, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení okresního soudu z 13. 2. 2003, č.j. 24 Nc 2008/2003-17, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením, tak, že návrh zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku legitimace oprávněného, jejž odůvodnil tím, že oprávněný neprokázal přechod práva (§37 odst. 1, §36 odst. 3, 5 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb. /dále též „exekuční řád“/) z vykonávaného titulu, který svědčil osobě jiné, totiž P. F. (žalobci v nalézacím řízení, předcházejícím této exekuci). Jestliže oprávněný (jako zástavní věřitel) s touto osobou (jako zástavcem) uzavřel zástavní smlouvu (kdy zástavou byla sjednána titulem přiznaná pohledávka), kterou měla být zajištěna pohledávka oprávněného za P. F., pak tato zástavní smlouva sama o sobě nemá – vysvětlil odvolací soud – za následek přechod práva ve smyslu §256 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též „o.s.ř.“), případně §36 odst. 3 exekučního řádu , ale pouze vznik práva podle §167 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), aby povinný svůj dluh splnil – namísto svému věřiteli – věřiteli zástavnímu (zde oprávněnému).
V dovolání oprávněný s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Tuto vadu spatřuje v tom, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek P. F. mělo být dané řízení přerušeno. Odůvodnil-li odvolací soud své zamítavé rozhodnutí závěrem, že oprávněný neprokázal přechod práva z titulu, pak podle dovolatele P. F. na něj (oprávněného) právo převést ani nemohl, a to „pro překážku, kterou záměrně v rozporu s dobrými mravy i ustanovením §581 odst. 1 obč. zák. a §318 o.s.ř. povinný sám vytvořil tím, že od věřitele P. F. odkoupil pohledávku s úmyslem započíst s touto pohledávkou svůj předmětný závazek, tedy svůj dluh vůči P. F., který je předmětem napadeného řízení, a po započtení přihlásit takto nabytou pohledávku, která svou výší převyšovala jeho závazek vůči P. F., do konkursního řízení, které sám svým návrhem na prohlášení konkursu přivodil. Povinný tak znemožnil oprávněnému domáhat se splnění svého nároku jakýmkoli způsobem, který odvolací soud ve svém zdůvodnění uvedl jako možný. Učinil tak záměrně s úmyslem vyhnout se plněním, jež mu uložily vykonávané tituly a navíc se bezdůvodně obohatit na úkor ostatních konkursních věřitelů.“
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.
Protože vady podle ustanovení §229 odst. 1, 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, v dovolání namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu otázka, zda dané exekuční řízení vskutku trpí namítnutou vadou a zda tedy skutečně mělo být v důsledku konkursního řízení vedeného ohledně majetku P. F. přerušeno.
Tuto otázku je ovšem třeba zodpovědět záporně – kromě jiného – již proto, že osoba, ohledně jejíhož majetku je vedeno konkursní řízení, tedy P. F., účastníkem předmětného exekučního řízení není, takže aplikace ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., v nyní účinném znění, podle něhož se v důsledku prohlášení konkursu přerušují řízení, jejichž účastníkem je úpadce, je vyloučena (v souvislosti s pojmem „účastenství“ se připomíná, že vymezení účastníků exekučního řízení je třeba chápat procesně, že tedy oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce a vyjádřil v něm vůli vystupovat v řízení jako osoba domáhající se nuceného uspokojení svého práva).
I kdyby však mělo být dovolání hodnoceno podle obsahu jako uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř – kdy nesprávné právní posouzení věci by mělo být spatřováno v závěru odvolacího soudu, že oprávněný (jako zástavní věřitel) smlouvou o zastavení vymáhané pohledávky (uzavřenou s P. F. jako zástavcem) neprokázal přechod práva ve smyslu ustanovení §256 o.s.ř., muselo by být shledáno nedůvodným.
Podle §36 odst. 3 exekučního řádu proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu.
K přechodu práv a povinností ve smyslu výše uvedeného ustanovení exekučního řádu totiž dochází jen singulární či univerzální sukcesí nebo ze zákona. Pokud jde o ustanovení §167 odst. 1 obč. zák., z něhož oprávněný v návrhu na nařízení exekuce (viz 2. odstavec III. článku návrhu na č.l. 2 zdola) dovozuje, že „se stal oprávněným ze zákona a je tímto aktivně legitimován k podání návrhu na exekuci,“ tedy z tohoto ustanovení nevyplývá přechod práva ve smyslu ustanovení §256 o.s.ř. (příp. §36 odst. 3 exekučního řádu), nýbrž – pouze – právo zástavního věřitele (zde oprávněného) a jemu odpovídající povinnost poddlužníka (zde povinného), aby svůj dluh u věřitele (zde P. F.) plnil přímo zástavnímu věřiteli. Ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. tedy nutno vykládat tak, že nesplní-li poddlužník svou povinnost podle tohoto ustanovení, má zástavní věřitel možnost (kromě podání návrhu na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb.) domáhat se svého práva na splnění tzv. zástavní žalobou podle §165a odst. 1 obč. zák. v řízení o soudním prodeji zástavy podle §200y a násl. o.s.ř. Zásadě, že zástavní věřitel má vedle možnosti žalovat dlužníka na splnění zajištěné pohledávky také tuto možnost, tedy možnost podat zástavní žalobu proti poddlužníkovi, odpovídá také znění ustanovení §165a odst. 3 obč. zák., podle něhož právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem u soudu po dlužníku není dotčeno ustanoveními odstavců 1 a 2.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud, jestliže pro nedostatek aktivní legitimace návrh na nařízení exekuce zamítl, rozhodl správně, a že se tedy oprávněnému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech vzniklých povinné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení §87 - §89 exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu