ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.506.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 506/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce K. d. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D., s.p., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 245/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30.10.2003, č.j. 29 Co 174/2003 - 292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že sporné vlastnictví žalobce pozbyl zestátněním podle §8 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech; oba soudy zjistily, že ku dni 1.7.1950 byl zřízen V. ú. R., jehož „součást“ tvořily i dotčené pozemky. Nadto nelze vyloučit, uvedl odvolací soud, že žalobce vlastnictví pozbyl „ještě před 1.7.1950 v důsledku aplikace příslušných předpisů, jimiž se revidovala první pozemková reforma“.
Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování; krom toho bylo vydáno v řízení zatíženém vadami, založenými tím, že soudy se „dostatečně pečlivým způsobem“ nezabývaly navrženými důkazy a tvrzeními, jež měly pro hodnocení otázky, kdo je vlastníkem předmětným nemovitostí, význam.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelovy argumentace, jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.
To se zjevně týká námitek, že nebyla prokázána „existence vyhlášky v Úředním listě okresního národního výboru“ podle §8 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., že soud prvního stupně provedl jen „důkazy nepřímé“, jež mohly dokládat, že s dotčenými nemovitostmi bylo jako se zestátněnými nakládáno, nikoliv však, že k zestátnění skutečně došlo, jakož i že soudy nezjistily „zcela přesně a úplně“, že tyto nemovitosti byly součástí vojenského újezdu.
Zde dovolatel uplatnil – nepřípustně – dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, resp. odst. 3 o.s.ř.
Naopak právní otázka, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), dovoláním otevřena nebyla. Není ani spolehlivého argumentu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.
Posuzováno v obecné rovině, bez pochyby ani případná okolnost, že původní vlastník nebyl o zestátnění vyrozuměn ve smyslu §9 zákona č. 169/1949 Sb., nebo mu nebyla vyplacena náhrada podle §10 téhož předpisu, na tom, že k zestátnění pozemků zahrnutých do vojenského újezdu došlo, nic nemění. Bez významu je i námitka, že tyto nemovitosti nebyly „odepsány“ z pozemkové knihy podle §17 odst. 2 zákona č. 169/1949 Sb., neboť – kromě jiného – již v odstavci 1 tohoto ustanovení je stanoveno, že nemovitosti (knihovní práva) ležící na území újezdu nejsou (se zde nepodstatnou výjimkou) předmětem zápisu ve veřejných knihách.
Dovolatel přehlíží, že ku zestátnění ze zákona (podle §8 zákona č. 169/1949 Sb.) došlo na základě správních aktů, jejichž správnost (natožpak „platnost“) je vyloučeno v občanském soudním řízení přezkoumávat, a dokud nejsou v příslušném řízení odstraněny, podržují si (nejsou-li nicotné) zákonem předjímané právní účinky.
Stejnosměrně působícími důsledky ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 2.2.2005, sp. zn. II. ÚS 528/02), se dovolací soud zabývat nemohl, neboť v předchozích stadiích řízení nebyly nastoleny.
O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen - proto nejde.
Dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Zcela nadbytečné jsou dovolatelem shrnuté (a kritizované) postupy, jež měly (případně i mohly) vést k pozbytí jeho vlastnictví na základě jiných titulů; ty totiž pro výsledek sporu (byť je odvolací soud zmínil) nebyly významné.
V daném dovolacím řízení není – relevantně – zohlednitelná ani výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje poučení o dovolání; ta by se mohla uplatnit jen při hodnocení, zda dovolání bylo podáno včas (viz §240 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Podobné platí o z toho vyplývající údajné „nejistotě“, podle kterého znění občanského soudního řádu bude dovolání projednáno, jestliže sám dovolatel nepochybuje (správně), že rozhodným bylo znění účinné od 1.1.2001. Ostatně z hlediska občanského soudního řádu účinného do tohoto dne by dovolání mohlo být přípustné jen podle tehdejšího znění §237, tj. bylo-li by řízení zatíženo zde vyjmenovanými (tzv. zmatečnostními) vadami, a takovou okolnost ani dovolatel nenamítal.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu