ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.552.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 552/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalované obci V., o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1l C 125/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2003, č.j. 56 Co 150/2003-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud potvrdil v napadené části, tj. ve výrocích II. a III., rozsudek ze dne 16. 10. 2002, č.j. 11 C 125/2002-21, kterým okresní soud zamítl žalobu na vyloučení označeným movitých věcí (uvedených v protokolu o soupisu věcí ze dne 31. 1. 2002) z výkonu rozhodnutí (vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 16 E 1376/2001), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo (tj. právo nepřipouštějící ve smyslu §267 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen též „o.s.ř.“/ výkon rozhodnutí) k věcem, které sepsal soudní vykonavatel při provádění výkonu rozhodnutí.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. l písm. c/ o.s.ř., žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jejího názoru byla „otázka zásadního právního významu v předmětné věci řešena v rozporu s hmotným právem“. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že neusnesla důkazní břemeno o tom, že je vlastnicí věcí, ohledně jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí byla žaloba zamítnuta, neboť vlastnické právo k nim prokázala svou výpovědí, skutečností, že její vlastnické právo nebylo zpochybněno jinou třetí osobou a “důkazním návrhem na výslech svědka – povinného z exekučního řízení“. Má za to, že „ochrana jejího vlastnického práva byla dostatečná včasným uplatněním žaloby o vyloučení věcí z exekuce“. Uvedla také, „že u movitých věcí, které jsou předmětem návrhu na vyloučení z exekuce, jde o takové věci, u kterých není v souladu s běžnými zvyklostmi, aby vedle výkonu užívacího práva k věcem, včetně dočasného přenechání jiné osobě, byla jistota vlastnického práva potvrzena další právní skutečností“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (ve výroku o věci samé, tj. ve výroku II.) rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení §237 odst. l písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. l písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. l písm. c/ o.s.ř., která ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§277 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. l písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž je dovolací soud (včetně jeho obsahového vymezení) vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud rozsudek, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně (v napadeném výroku II.) potvrdil, postavil na závěru, podle něhož právo k věcem nepřipouštějící výkon rozhodnutí (vlastnictví) žalobkyně neprokázala. I když žalobkyně tento (právní) závěr zpochybnila, učinila tak způsobem neregulérním. Brojí totiž proti závěru, že neunesla důkazní břemeno. Tato námitka je podřaditelná je ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Protože vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako případné vady uvedené v §229 odst. l, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 (tzv. zmatečnosti), přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. l písm. c/ o.s.ř. (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu), založit nemohou (dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné /§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./, a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není), je výsledek dovolacího řízení zjevný.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. l, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b, odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §243b, odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. je dovolatel povinen, odmítne-li soud dovolání, hradit ostatním účastníkům jejich náklady; protože žalovanému náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly, rozhodl dovolací soud, jak je uvedeno shora.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu