ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.71.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 71/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné E. K., zastoupené advokátem, proti povinnému P. K., pro částku 50.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 9 Nc 594/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 16. ledna 2003, č. j. 40 Co 621/2002-33, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7. 11. 2002, č. j. 9 Nc 594/2002-26, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tím, že vykonávaná rozhodnutí – usnesení Okresního soudu v Karviné z 30. 6. 1994, č.j. 49 D 254/94-13, a z 23. 1. 1998, č.j. 50 D 1697/97-20 – nejsou podle jeho názoru způsobilými exekučními tituly, jelikož jsou „závazná pouze pro dědice,“ zatímco povinný účastníkem dědického řízení nebyl. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že dluh povinného vznikl na základě dohody o vypořádání dědictví po K. K., zemřelém 3.3.1994, jíž se povinný zavázal vyplatit svému bratru A. K. na jeho dědický podíl částku 100.000,- Kč do deseti let od právní moci usnesení č.j. 49 D 254/94-13 (tedy od 28. 7. 1994), z čehož 50.000,- Kč mu měl zaplatit do pěti let od právní moci, tedy do 28. 7. 1999. Protože A. K. dne 22. 10. 1997 zemřel a univerzální dědičkou se stala jeho manželka E. K. (oprávněná), jež tak zdědila i jeho pohledávku za povinným z titulu dohody o vypořádání dědictví po jejich otci K. K. (viz výše), měly exekuční soudy obou stupňů za to, že usnesením z 23. 1. 1998, č.j. 50 D 1657/97-20, jímž okresní soud v Karviné E. K. potvrdil nabytí veškerého dědictví po jejím manželovi, oprávněná prokázala přechod práva z A. K. na sebe ve smyslu ustanovení §256 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) a dovodily, že důvod k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. dán není.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §579 odst. 2 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Podle dovolatele „dohoda o vypořádání dědictví schválená usnesením Okresního soudu v Karviné č. j. 49 D 254/94-13 byla vázána na osobu a nemohla smrtí přejít na dědice.“ V závěru dovolání povinný – aniž uvádí, v čem konkrétně naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. spatřuje – namítá, že soudy obou stupňů „tím, že provedly důkazy pouze tak, že je zkonstatovaly bez důkladného zhodnocení ve všech souvislostech, zejména s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu z 25. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1110/96, pochybily i ve zjištění skutkového stavu věci.“
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel (jenž, opomenuv ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř., ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) však přípustnost dovolání vyvozoval z pouhého ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný především – zdůrazňuje-li v návrhu na zastavení exekuce (čl. 11) i v odvolání do usnesení o jejím nařízení (čl. 14), že „nebyl účastníkem dědického řízení,“ a dovozuje-li z této okolnosti, že „vykonávaná rozhodnutí jsou závazná pouze pro dědice a nejsou tedy způsobilým titulem k vymožení pohledávky zůstavitele“ – přehlíží, že exekováno je usnesení z 30. 6. 1994, č.j. 49 D 254/94-13, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po K. K., jejímž účastníkem – a to nepopírá ani on sám – povinný byl. Naopak usnesení z 23. 1. 1998, č.j. 50 D 1697/97-20, vydané v řízení o vypořádání dědictví po A. K., jehož se povinný vskutku neúčastnil, je pouze onou – řečeno dikcí ustanovení §256 odst. 2 o.s.ř. – listinou vydanou státním orgánem, jíž oprávněná v tomto exekučním řízení prokazuje přechod práva z později zemřelého A. K. na sebe. Toto usnesení tedy exekučním titulem není (jediné, co lze v tomto směru okresnímu soudu vytýkat, je to, že v – tímto dovoláním nenapadeném – usnesení z 27. 2. 2002, č.j. 9 Nc 594/2002-5, nařídil exekuci usnesení Okresního soudu v Karviné z 30. 6. 1994, č.j. 49 D 254/94-13, „ve spojení“ s usnesením z 23. 1. 1998, č.j. 50 D 1697/97-20, ač posléze uvedené usnesení není titulem, ale pouze listinou osvědčující přechod práva), a proto je neúčast povinného v řízení sp. zn. 50 D 1697/97 o dědictví po A. K. nerelevantní, a jeho argument, že „usnesení vydaná v dědickém řízení jsou závazná pouze pro dědice,“ podepřený poukazem na zmíněný judikát (podle kterého usnesení o dědictví není rozhodnutím, na základě něhož by dědic mohl bez dalšího exekučně vymáhat pohledávku zůstavitele za jeho dlužníkem), nepřípadný.
Je-li tedy vykonáváno usnesení z 30. 6. 1994, č.j. 49 D 254/94-13, jímž byla schválena dohoda, kterou se povinný v řízení o dědictví po K. K. zavázal zaplatit A. K. na jeho dědický podíl částku 100.000,- Kč ve dvou splátkách po 50.000,- Kč, a jestliže oprávněná rozhodnutím z 23. 1. 1998, č.j. 50 D 1697/97-20, jako univerzální dědička po A. K. prokázala přechod pohledávky zemřelého A. K. za povinným, rozhodl odvolací soud správně, jestliže usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce potvrdil.
Zcela v souladu se standardní judikaturou je též závěr odvolacího soudu, že pohledávka A. K. za povinným z titulu dohody o vypořádání dědictví po jejich otci K. K. je typickým majetkovým právem, jež smrtí věřitele (zde A. K.) nezaniká, a které tedy (narozdíl např. od práv ryze osobní povahy) mohlo přejít – a přešlo – na oprávněnou.
Pokud jde o dovolací důvod, jehož prostřednictvím povinný namítá „pochybení ve zjištění skutkového stavu věci,“ jeho případnou existenci Nejvyšší soud nemusel zkoumat (nehledě na to, že jím nelze úspěšně namítat „zkonstatování důkazů bez jejich důkladného zhodnocení ve všech souvislostech“) již proto, že tento dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilý.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu). .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu