ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.716.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 716/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobců a/ Tělocvičné jednoty Sokol V. a b/ České obce sokolské se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd 450, zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě M. V., zastoupené advokátem, a 2/ Družstvu S. na V., zastoupenému advokátem, o navrácení majetkových práv a určení neplatnosti dohody \"o předání a převzetí vlastnických práv\", vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 1523/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.10.2004, č.j. 1 Cmo 215/2003-242, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.10.2004, č.j. 1 Cmo 215/2003-242, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.9.2000, č.j. 1 Cm 1523/95-147, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16.7.2003, č.j. 1 Cm 1523/95-208, ve výrocích mezi žalobcem a/ a žalovanými ohledně navrácení majetkových práv – „práva bezplatného užívání zřízeného ve formě práva věcného odpovídajícího věcnému břemeni“ a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi těmito účastníky, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobců zamítá.
II. Žalobce b/ a žalovaní nemají práva na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil („ve správném znění“) rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce a/ (proti oběma žalovaným), vycházející z restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkového práva k označeným nemovitostem („práva bezplatného užívání zřízeného ve formě práva věcného odpovídajícího věcnému břemeni“), stejně jako žalobu žalobce b/ (rovněž proti oběma žalovaným) o navrácení vlastnického práva k týmž nemovitostem, a konečně zamítl i žalobu obou žalobců o určení, že dohoda uzavřená žalovanými dne 16.10.1991 „o předání a převzetí vlastnických práv“ k dotčeným nemovitostem, je neplatná.
Žalobu žalobce a/ zamítl soud prvního stupně podle odvolacího soudu právem proto, že - ačkoli řízení bylo zahájeno včas - předmětný nárok na navrácení „užívacího práva“ byl uplatněn až v jeho průběhu, z hlediska ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb. opožděně, a prekluzí zanikl. „Pro úplnost“ odvolací soud uvedl, že obsah smlouvy mezi tělocvičnou jednotou a družstvem svědčí ve prospěch práva jen užívacího, a ke vzniku práva služebnosti bylo zapotřebí vkladu do pozemkových knih; jelikož toto prokázáno nebylo, nebylo ani právo původní sokolské tělocvičné jednoty té povahy, aby mohlo být navráceno jako „bezplatné užívání ve formě práva věcného odpovídajícího věcnému břemeni“.
Také restituční právo žalobce b/ (na navrácení vlastnického práva) je podle odvolacího soudu prekludováno, neboť je neuplatnil dříve, než do řízení zahájeného žalobcem a/ vstoupil (§92 o.s.ř.). Ostatně žalobce ku kritickému 31.3.1948 vlastníkem sporných nemovitostí nebyl, resp. (tvrzený) přechod vlastnictví z původního Družstva S. ve V. nebyl prokázán. Ve vztahu k druhému žalovanému pak odvolací soud uzavřel, že není důkazu, že by nemovitosti ku dni - z hlediska restitučních nároků rozhodnému - vlastnil, a byl tzv. osobou povinnou.
Co do žaloby o určení neplatnosti dohody mezi žalovanými ze dne 16.10.1991 se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že na požadovaném určení není - za uvedených okolností - naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o.s.ř.).
Návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Ve včasném dovolání žalobci (zastoupeni advokátem) namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Žalobce a/ především uvedl, že odvolací soud, uzavřel-li, že navrácení „užívacího práva“ uplatnil opožděně, pominul, že (nepochybně včasným) zahájením řízení o navrácení práva vlastnického uplatnil nárok „širší“, a později jej jen „toliko přesněji vymezil, resp. zúžil“. Jestliže původně navrhl restituci vlastnického práva, žádal „tedy automaticky z tohoto pojmu i oprávnění věc užívat“. Žalobce b/ pak má za to, že „udělenou plnou mocí byl k řízení zastoupen žalobcem a/“, a proto ani jeho nárok „nelze považovat za prekludovaný“. Při „hodnocení akční schůze ze dne 29.2.1948“ byl podle něj „nastolen rozpor v judikatuře“, neboť jinými soudy je odtud vyvozován „faktický zánik České obce sokolské a organizací navazujících“.
Jelikož odvolací soud provedl řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 (dále jen „o.s.ř.“), projednal dovolací soud dovolání žalobců podle téhož předpisu (bod 17. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
Ani dovolatelé nepochybují, že jejich dovolání může být přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.) jen za splnění podmínek vyslovených v §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle tohoto ustanovení platilo, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podmínka zásadního právního významu byla pojímána za splněnou, jestliže pro posouzení konkrétní právní otázky bylo možné mít napadené rozhodnutí za způsobilé ovlivnit všeobecnou soudní praxi; jinak řečeno, šlo o to, zda rozhodnutí řešilo otázku judikaturou vyšších soudů dosud nevyřešenou, či otázku jimi sice řešenou, avšak nejednotně, případně zda odvolací soud určitou otázku posoudil jinak, než jak dosud judikatura předjímala. Vzhledem k zásadě vázanosti dovolacím důvodem (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) je takový závěr myslitelný jen ve vztahu k právní otázce, kterou dovolatel - dovolacím důvodem, který v dovolání uplatnil - skutečně otevřel (vztah k obsahu návrhu, aby dovolání bylo připuštěno, lze v dané věci ponechat stranou).
Za právní otázku, jež uvedené znaky splňuje, je namístě mít tu, která vystihuje spor o určení, zda je restituční nárok žalobců prekludován, jestliže byl žalobcem a/ uplatněn včas nárok na navrácení vlastnických práv.
Dovolání je proto podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Vady řízení vyjmenované v §237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Jelikož důvody, aby dovolací soud vybočil z dovolacích návrhů (§242 odst. 2 o.s.ř.), dány nejsou, platí zásada, že dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. To je v dané věci významné potud, že mimo rámec dovolacího přezkumu, protože nenapadeny, zůstaly výroky, jimiž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti dohody uzavřené dne 16.10.1991 mezi žalovanými.
Podle §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31. března 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., nárok na navrácení majetkových práv uplatní oprávněná organizace písemnou výzvou ve lhůtě uvedené v §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. (dále jen „povinná organizace“). Podle §3 odst. 1 předloží-li oprávněná organizace doklady podle §2 odst. 2, uzavře s ní povinná organizace do 30 dnů dohodu o navrácení majetkových práv, a podle §3 odst. 2 odmítne-li povinná organizace uzavřít dohodu podle odstavce 1, může oprávněná organizace uplatnit své nároky u orgánů hospodářské arbitráže nejpozději do 31. července 1992.
Situace, kdy mimo organizační struktury tehdejší Československé obce sokolské stály subjekty (spolky) se zvláštním personálním, majetkovým a účelovým spojením (označované zpravidla jako „Družstva pro vystavění (zbudování) tělocvičny (sokolovny) Sokola“ atp.), nebyly v minulosti řídké. V rozsudku ze dne 31.7.1997, sp. zn. 3 Cdon 1130/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 86/1997, Nejvyšší soud konstatoval, že Česká obec sokolská (sdružení) může sice být oprávněnou osobou i tehdy, jestliže sama nebyla nositelkou navracených majetkových práv, podmínkou však je, aby se jednalo o majetková práva, která byla odňata původní sokolské tělocvičné jednotě nebo župě, které do konce lhůty k uplatnění těchto nároků neobnovily svoji činnost. Jestliže tedy „družstva pro vystavění tělocvičny Sokola“ byla samostatnými právními subjekty, které status stanovami určených organizačních jednotek Československé obce sokolské neměly, Česká obec sokolská organizací oprávněnou k navrácení majetkových práv, jež těmto spolkům k 31.3.1948 svědčila, být nemůže. Totéž platí, tím spíše, ohledně jednotlivých (obnovených) sokolských tělocvičných jednot.
Uvedený závěr se týká těch restituovaných majetkových práv, jež měla povahu práv vlastnických. Předmětem navrácení majetkových práv podle §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, však může být nejen vlastnické právo, ale i jiné právo majetkové povahy; podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.1.1998, sp. zn. 1 Odon 74/97, uveřejněného pod č 78/1998 v časopisu Soudní judikatura, je jím též právo trvalého bezplatného užívání, resp. právo požívání podle §509 o.z.o.
Výzva podle §2 zákona č. 173/1990 Sb., resp. podle §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je hmotněprávním úkonem, jehož smysl tkví mimo jiné v tom, že povinné osobě zprostředkovává okolnost, že někdo jiný uplatňuje určité, tj. konkrétní (o restituční předpisy opřené) subjektivní právo, jímž zasahuje do jejího dosavadního právního (majetkového) postavení, a v jakém rozsahu k takovému zásahu dochází (čeho se uplatněné právo týká). Jen ohledně takto identifikovaného subjektivního práva (jež se dojitím výzvy stává nárokem), nebylo-li uspokojeno dobrovolně, lze pak úspěšně vést občanské soudní řízení ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb.
Mezi obsahem výzvy oprávněného vůči povinnému a žalobou (žalobním petitem) tudíž panuje (zásadně) vztah identity, a požadavek, aby restituční nárok byl uplatněn (pod sankcí jeho prekluze) včas (§3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb.), se logicky váže ku restitučnímu nároku konkrétnímu (z obecného vymezení „navrácení majetkových práv“), jenž coby subjektivní právo byl obsahem (rovněž včasné) výzvy podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. Toliko nároky o uložení prohlášení vůle a o vydání věci, jsou konstantně uznávány (vycházejí-li ze shodného skutkového základu) jako vzájemně rovnocenné procesní instrumenty uplatnění nároku na navrácení majetkových práv, a v důsledku toho změna jedné žaloby ve prospěch druhé (§95 o.s.ř.) na posouzení, zda byl nárok z hlediska §3 odst. 2 zákona č.232/1991 Sb. uplatněn včas, nemá vliv.
Potud je pochopitelný právní názor odvolacího soudu, že mezi nárokem na navrácení vlastnických práv a na navrácení „bezplatného užívání“ jest lišit, a že tomu korespondují i možné odlišné závěry z hlediska včasnosti jejich uplatnění.
V judikatuře Nejvyššího soudu je však založena (další) výjimka, a to právě pro restituci práv, jež dříve svědčila někdejším sokolským tělocvičným jednotám ve vztahu k určitým nemovitostem (sokolovnám, tělocvičnám), jejichž vlastníky byly zvláštní samostatné spolky, jež měly k těmto jednotám specifický personálně účelový vztah (viz výše uvedená „Družstva…“). Rozhodnutí ze dne 16.12.1998, sp. zn. 1 Odon 159/97, a ze dne 20.1.1998, sp. zn. 1 Odon 74/97, vycházejí nejen z toho (jak bylo výše předznačeno), že „právo trvalého bezplatného užívání…je - stejně jako vlastnické právo - právem majetkovým a právem věcným…(a) lze (je) podřadit pod majetková práva, jež se navracejí podle restitučních předpisů…poněvadž…je možno (je) subsumovat pod právo odpovídající věcnému břemeni (§151n a násl. obč. zák.) jakožto institutu platné občanskoprávní úpravy“, nýbrž přisvědčují i tomu, že „i toto právo“ (tj. „zřízení práva bezplatného užívání věcné povahy“) bylo uplatněno včas, jestliže je „součástí nároku na navrácení majetkových práv“, a představuje jen „doplnění, resp. zpřesnění žalobního petitu“, a lze jej zahrnout do rámce původního žalobního petitu „navrácení majetku“, byť zněl na „vydání věci“.
V zájmu kontinuity (vnitřní konzistentnosti) judikatury Nejvyššího soudu, jakož i se zřetelem ku smyslu a účelu restitučních předpisů, a ku specifické povaze zvláštního vzájemného vztahu těchto restitučních nároků, je namístě se k těmto závěrům přihlásit i v dané věci.
Z tohoto pohledu však již právní názor odvolacího soudu, který byl určující pro výsledek sporu mezi žalobcem a/ a žalovanými ohledně nároku na navrácení majetkových práv, obstát nemůže; byl-li včas uplatněn nárok na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, pak nezbývá mít za včasný i změněný nárok na uložení povinnosti uzavřít dohodu o „navrácení práva bezplatného užívání zřízeného ve formě práva věcného odpovídajícího věcnému břemeni“.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy byl - v této části - uplatněn právem.
Úvahy odvolacího soudu „pro úplnost“ (ohledně odňatého práva původní sokolské tělocvičné jednoty) nelze pokládat za ty, na nichž rozhodnutí (ve vztahu mezi žalobcem a/ a žalovanými) spočívá, pročež netřeba, aby jim dovolací soud věnoval pozornost.
Oproti tomu není dovolání důvodné ohledně zamítavých výroků ve vztahu žalobce b/ a žalovaných; ani případná „udělená plná moc“ (existovala-li by) k zastupování žalobcem a/ nemůže ničeho změnit na tom, že žalobce b/ se nestal účastníkem řízení dříve (a restituční nárok neuplatnil) než do řízení podle §92 o.s.ř. vstoupil. Výše bylo též řečeno (ve shodě s odvolacím soudem), že žalobci b/ vlastnické právo, jež má být navráceno, k dotčeným nemovitostem k rozhodnému dni 31.3.1948 nesvědčilo (ani o „rozpor v judikatuře“ ve vztahu k „akční schůzi ze dne 29.2.1948“ nejde).
Lze tak shrnout, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný (§243b odst. 1 o.s.ř.) v potvrzujících výrocích o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem a/ dohodu o navrácení práva „bezplatného užívání zřízeného ve formě práva věcného odpovídajícího věcnému břemeni“, pročež je dovolací soud v tomto rozsahu zrušil (jakož i ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a/ a žalovanými); jelikož důvody pro zrušení rozsudku působí i ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve shodném rozsahu i jej, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Nedůvodné dovolání žalobce b/ naopak dovolací soud podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl; výroky o neplatnosti dohody mezi žalovanými ze dne 16.10.1991 zůstaly dovoláním nedotčeny (pro eventuální potřeby budoucího vypořádání k druhému žalovanému lze připomenout, že žaloby o určení byly zamítnuty jen z důvodu - konkrétního - nedostatku naléhavého právního zájmu).
Vyloženým právním názorem dovolacího soudu jsou soudy v dalším řízení vázány (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Napříště budou přihlížet též k tomu, jaká dřívější práva (a ku kterým nemovitostem) lze promítnout do možného (žalovaného) restitučního nároku (názory Nejvyššího soudu jsou zde vtěleny do obou výše zmíněných rozhodnutí).
O nákladech dovolacího řízení mezi žalobcem b/ a žalovanými bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšným žalovaným však prokazatelné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly. Jinak bude v novém rozhodnutí znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v. r.
předseda senátu