ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.752.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 752/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Českých Budějovicích proti povinnému K. R., zastoupenému advokátem, pro 678.200,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. E 3252/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2003, č.j. 22 Co 261/2003-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 11. 2002, č.j. E 3252/2002-6, kterým Okresní soud v Českém Krumlově nařídil podle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 12 Cm 491/95, k uspokojení pohledávky 678.200,- Kč výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí za splněny, zejména uzavřel, že exekuční titul je po formální stránce vykonatelný; podáním ze dne 12. 11. 1999, byť označeným jako „odvolání žalovaného,“ totiž povinný nenapadl podkladové rozhodnutí (o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání) řádným opravným prostředkem, nýbrž – jak vyplývá z jeho obsahu – požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků (o tom bylo v nalézacím řízení po doložení majetkových poměrů povinným rozhodnuto negativně).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž nesouhlasí s posouzením podání ze dne 12. 11. 1999 jako návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že uvedený procesní úkon se zřetelem na to, co jím bylo projeveno, je odvoláním proti podkladovému rozhodnutí, neboť soudní poplatek byl vyměřen „protiprávně.“ Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit pouze ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž dovolatel – namítaje formální nevykonatelnost podkladového rozhodnutí pro suspenzivní účinek podání, jež (na rozdíl od odvolacího soudu) kvalifikuje jako odvolání, o němž dosud nebylo vrchním soudem rozhodnuto – správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu uvedené právní otázky – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, a hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; otázka, která se k přezkumu nabízí (posouzení písemného procesního úkonu podle §41 odst. 2 o.s.ř.) znaky uvedené v §237 odst. 3 nesplňuje. Odvolací soud totiž k jejímu řešení přistoupil standardními postupy a – navíc – jde o obsahový výklad konkrétního (jedinečného) procesního úkonu, který nedisponuje významovým přesahem do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, takže zobecnitelný závěr vybočující z mezí dané věci očekávat nelze.
Rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že dovolání směřuje proti usnesení, jež vychází z oblasti práva procesního.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu