ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.753.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 753/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. D. proti povinným 1) M. N. a 2) A. N., zastoupeným advokátem, pro částku 730.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. E 114/2002, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 30. dubna 2003, č. j. 15 Co 252/2003-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. 3. 2003, č. j. E 114/2002-316, jímž okresní soud rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí. S odvolací námitkou povinných, že rozvrhové usnesení bylo vydáno předčasně (totiž před právní mocí usnesení o příklepu), se odvolací soud vypořádal závěrem, že tomu tak není, jelikož usnesení, jímž byl udělen příklep, nabylo – vzhledem k tomu, že odvolání proti němu bylo usnesením ze 14. 2. 2003, potvrzeným rozhodnutím krajského soudu ze 6. 3. 2003, jako opožděné odmítnuto – dne 4. 2. 2003 právní moci a stalo se závazným.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují – pouze (aniž se tedy přípustností zabývají z hlediska §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c/) – z ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též „o.s.ř.“), povinní, ohlašujíce všechny dovolací důvody podle §241a o.s.ř., opětovně (tedy stejně jako v odvolání) namítají, že „rozvrhové řízení bylo zahájeno předčasně a tudíž předčasné je i vydání napadeného usnesení.“ Tento závěr dovozují ze svého přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů (č.l. 257, 296), jež jejich odvolání proti usnesení o udělení příklepu hodnotily jako opožděné, jsou nesprávná, jelikož odvolací lhůta jim nezačala běžet třetím dnem od uložení doručovaného usnesení na poště (jak to dovodily oba soudy), ale – protože jim ve vyzvednutí zásilky bránilo onemocnění – teprve dnem následujícím po jejím faktickém převzetí. Povinní pak dovozují, že nesprávné posouzení jejich odvolání proti usnesení o příklepu jako opožděného vedlo k předčasnému, a tedy nesprávnému vydání (nyní dovoláním napadeného) rozvrhového usnesení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé předně (kromě toho, že – poukazem na zákonné ustanovení – ohlašují tři dovolací důvody, zatímco ve skutečnosti uplatňují jediný, totiž obsahově vymezený námitkou předčasnosti vydání rozvrhového usnesení) sami nevysvětlují, který z dovolacích důvodů je podle nich předčasným vydáním rozvrhového usnesení naplněn. Ať již však v předčasnosti spatřují vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jejíž případná existence by ovšem sama o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilá nebyla) nebo nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (a to z hlediska ustanovení §337 odst. 1 o.s.ř., podle něhož soud jednání o rozvrhu rozdělované podstaty nařídí /kromě jiného/ po právní moci usnesení o příklepu), nemá jejich závěr o nedostatku právní moci usnesení o příklepu (vyvozený z nesprávného přesvědčení o včasnosti jejich odvolání) oporu ve spisu.
Odvolání povinných proti rozhodnutí o příklepu (č.l. 238) bylo totiž usnesením ze 14. 2. 2003, č. j. E 114/2002-257, jako opožděné odmítnuto a toto usnesení pak rozhodnutím ze 6. 3. 2003, č. j. 15 Co 143/2003-296, potvrdil odvolací soud. O tom, že odvolání bylo opožděné, a že tedy usnesení o příklepu nabylo právní moci, tak bylo rozhodnuto závazně a nezměnitelně (proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné /srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003, pod poř. č. 41/), nelze tudíž otázku včasnosti odvolání proti usnesení o příklepu řešit znovu v řízení podle §337 a následujících o.s.ř. (a to samozřejmě ani odvolacím či dovolacím) o rozvrhu rozdělované podstaty, jež je relativně samostatnou fází vykonávacího řízení.
Protože tedy soud prvního stupně – vázán pravomocným usnesením o příklepu – nařídil jednání o rozvrhu rozdělované podstaty, rozhodl z hlediska ustanovení §337 odst. 1 o.s.ř. správně; nic nelze vytknout ani soudu odvolacímu, jestliže ten se v potvrzujícím (zde napadeném) usnesení s odvolací námitkou předčasnosti rozvrhu vypořádal tak, že ta důvodná není, jelikož otázku včasnosti odvolání do usnesení o příklepu s ohledem na to, že o ní bylo pravomocně, a tedy závazně rozhodnuto v příslušné, předchozí fázi vykonávacího řízení, již oprávněn řešit není.
V dané věci tudíž o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a které by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá) nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní,případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu