ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.756.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 756/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné A. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému M. V., zastoupenému advokátkou, pro 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. Nc 5401/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7.4.2004, č.j. 29 Co 18/2004-77, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že vymáhaný závazek zanikl splněním (v odvolání povinný oponoval jeho výši též tím, že „na základě stejného platebního rozkazu a exekučního příkazu“ bylo zčásti plněno, a zpochybnil i věcnou správnost exekučního titulu). Ztotožnil se především se soudem prvního stupně, že povinným předkládané potvrzení o dobrovolném plnění není způsobilé být podkladem pro závěr o zániku titulem přiznaného práva (§268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.), a poukázal i na to, že nerozhodné jsou v exekučním řízení námitky, jež směřují proti vykonávanému titulu, resp. jeho správnosti, a námitka, že titul nebyl řádně doručen, měla být podle jeho názoru uplatněna již v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce.
Povinný (zastoupen advokátem) napadl usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, jež pokládá za přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.; ohlásil v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jež spatřuje v tom, že oba soudy pominuly, že exekuce je nepřípustná (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Ještě předtím, než byl vydán vykonávaný platební rozkaz, z něho oprávněný vymáhanou pohledávku postoupil jinému, aniž byla tato okolnost promítnuta do nalézacího řízení, a tento oprávněný poté jako právní subjekt zanikl; smlouva o postoupení pohledávek nadto - ku dni vydání platebního rozkazu - nesplňuje ani podmínky zakotvené v §256 odst. 2 o.s.ř.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání poukázala zejména na to, že povinný uplatnil skutečnosti, jež v odvolacím, resp. dovolacím řízení uplatnit nelze.
Podle §130 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (exekučního řádu) platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) usnesení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je zásadně ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Především z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolatel podmínku přípustnosti dovolání podle citovaného §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. zcela pominul; ze samotného hodnocení námitek obsažených v dovolání, k závěru, že je splněna dospět nelze.
Předně je potřebné uvést, že dovolatel nikterak nezpochybnil závěry (právní posouzení věci), na nichž spočívá výsledek daného stadia exekučního řízení, totiž že povinným tvrzené důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. dány nejsou. V důsledku toho zde není hledisko, z něhož by dovoláním napadené usnesení mělo být vůbec podrobeno přezkumu, a tím méně lze uvažovat o tom, že dovoláním mohla být (konfrontací s rozhodnutím) otevřena k posouzení relevantní právní otázka, resp. právní otázka zásadního významu.
Dovolatel se soustředil nikoli na ta právní posouzení, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (srov. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), nýbrž předestřel právní posouzení zcela autonomní, jež založil na tvrzení okolností, které nejen před odvolacím soudem, nýbrž v řízení vůbec, dosud nebyly zohledněny (uplatněny). Výstižně tomu odpovídá i to, že ač dosud sledoval návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., v dovolacím řízení pozornost obrátil k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.
Obecně sice platí, že lze vytýkat nesprávnost právního posouzení věcí (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) i tím, že namísto právních názorů, jež byly použity, měl odvolací soud uplatnit jiné, avšak jen za předpokladu, že je namítáno, že názory použité jsou nesprávné, a – což se v daných souvislostech klade zejména – že ony tvrzeně správné nevycházejí z tzv. novot, resp. že nejsou dovozovány ze skutečností, jež dosud v řízení uplatněny nebyly.
Podle ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. totiž platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Právě takto – v dovolacím řízení nedovoleně – založil dovolatel kritiku rozhodnutí odvolacího soudu na nově předkládaných skutečnostech uváděného nástupnictví v postavení věřitele pohledávky, jež je v daném exekučním řízení vymáhána. Nehledě na to, že jeho námitky jsou nedůvodné dílem proto, že svojí povahou věcně zpochybňují (nepřípustně) vykonávaný titul, dílem nesprávně promítají zásady ustanovení §256 odst. 2 o.s.ř. mimo rovinu přechodu práva (až) z rozhodnutí.
Bylo-li by dovolání přípustné, nemohlo by být kvalifikováno jinak, než jako nedůvodné, neboť prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nelze otřást správností napadeného rozhodnutí (byl totiž uplatněn dovolací důvod, byť podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nezpůsobilý). V poměrech, kdy se teprve klade otázka, zda dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, vede totéž k závěru, že dovolání – logicky – přípustné není; posouzení právní otázky, již dovolatel mohl mít na zřeteli, nemůže (byť by izolovaně pojímáno mohlo vyznít jakkoliv) ovlivnit výsledek řízení.
Není-li dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., a ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu