ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.76.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 76/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Statutárního města B., zastoupeného advokátkou, proti povinnému R. Š., pro 200.000,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 4394/94, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2004, č.j. 20 Co 66/2004-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2003, č.j. 27 E 4394/94-34 (jímž městský soud zastavil výkon rozhodnutí) s odůvodněním, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a namítá nesprávné právní posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (nikoli tedy usnesení, jímž by bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí, jak to nesprávně dovozuje dovolatel s poukazem na ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) v jejich taxativních výčtech uvedeno není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002 pod č. 196).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné rovněž, jelikož jím napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, který by měl na náhradu právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu