ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.815.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 815/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T., a. s., proti povinnému A. P., pro 13.081,30 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 E 139/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2003, č.j. 10 Co 574/2003-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 10. 2002, č.j. 50 E 139/2000-10, kterým Okresní soud v Ostravě zastavil podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (nařízený podle rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 11. 1998, č.j. 258404/98-6381-I.výpr., k vydobytí pohledávky 13.081,30 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 14. 4. 2000, č.j. 50 E 139/2000-8). Protože rozhodnutí správního orgánu lze (i v soudní exekuci) vykonat jen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a jelikož tato lhůta uplynula, aniž byl výkon realizován, není možné v exekuci pokračovat. Pro zastavení výkonu rozhodnutí svědčí však podle odvolacího soudu i další důvod; povinný dne 26. 12. 2000 zemřel a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 99 D 218/2001 vyplývá, že řízení o dědictví bylo (usnesením ze dne 21. 5. 2001) podle ustanovení §175h odst. 2 o.s.ř. zastaveno.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná (za niž jednal zaměstnanec s právnickým vzděláním) dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a důvodnost shledávala v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti soudům obou stupňů prosazuje, že v řízení o výkon rozhodnutí, je-li exekučním titulem rozhodnutí orgánu státní správy (zde rozhodnutí vydané podle §8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákonů č. 150/1992 Sb. a č. 253/1994 Sb.), nepřichází aplikace ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v úvahu, neboť „ze systematického i jazykového výkladu tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že jde o procesní ustanovení, které upravuje podmínky výkonu správního rozhodnutí ve správním výkonu rozhodnutí.“ Pokud soudy – i pod vlivem dřívější judikatury – zaujaly názor opačný, není jejich výklad „ústavně konformní,“ protože „zkracuje oprávněnou na jejich základních právech zaručených článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Dovolatelka současně za „odepření spravedlnosti“ považuje to, že soud prvního stupně poté, co nařídil výkon rozhodnutí, jej důsledně neprováděl a způsobil marné uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesouhlasí s aplikací ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. na soudní výkon uvedeného rozhodnutí (a v těchto mezích formuluje otázku, kterou má za zásadně právně významnou). Skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí založil i na absenci právního nástupnictví na straně povinného, který po nařízení výkonu rozhodnutí zemřel, zanechávaje majetek nepatrné hodnoty (vydaný pozůstalé manželce, která se postarala o pohřeb), ponechala bez povšimnutí a správnost úvahy o tomto důvodu zastavení výkonu, podřaditelnému rovněž §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., nezpochybnila.
Podle ustanovení §242 odst. 3, věty první, o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů v dovolání uplatněných (zde důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Uvedená vázanost dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením se projeví v tom, že dovolací soud je oprávněn podrobit přezkumu odvolacím soudem přijaté řešení určité právní otázky (jeho právní závěr týkající se dané otázky, shledá-li ji ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadně právně významnou) pouze za předpokladu, že dovolatelka toto řešení v dovolání alespoň zpochybnila. Přezkumu naopak podrobit nesmí dovoláním nenapadený (a pro rozhodnutí o odvolání významný) právní závěr o nemožnosti pokračovat v provádění výkonu po smrti povinného, pokud dovolatelka projevila vůli přezkoumat správnost právního závěru odvolacího soudu jen ve vztahu k právní otázce užití §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. na soudní výkon daného správního rozhodnutí, tj. jen jednoho ze dvou právních závěrů, na nichž své rozhodnutí odvolací soud vystavěl.
Jestliže tedy odvolací soud své potvrzující rozhodnutí založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich by – po závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – obstát nemusel, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li důvod druhý; to platí i tehdy, „obstojí-li“ druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec dovolacímu přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, se zabývat (a to ani z pohledu jeho zásadního významu po stránce právní), neboť ani nesprávnost tohoto důvodu nemůže pro dovolatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Pokud jde o výtku týkající se nečinnosti soudu, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, vysvětlil, že průtahy v provádění nařízeného výkonu, byť mohly způsobit marné uplynutí lhůty podle §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jež by ostatně přípustnost dovolání nebyla s to založit (viz §242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), být nemohou.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému náklady v tomto stadiu řízení vzniknout nemohly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu