ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.823.2004.1
20 Cd 823/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných R. Ť., a L. Ť., zastoupených advokátem, proti povinné L. M., zastoupené advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 E 78/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2003, č.j. 22 Co 2218/2003-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 17. 7. 2003, č.j. 34 E 78/2003-35, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, tak, že nařídil podle jeho rozsudku ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 23 C 62/2002, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu s přestěhováním povinné do náhradního bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který zajištěnou bytovou náhradu nepokládal za tu, jež byla určena titulem (přiměřený náhradní byt), odvolací soud uzavřel, že podmínky ustanovení §343 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), jsou splněny. Určující – při stejném počtu obytných místností – je srovnání celkové podlahové plochy bytů, jež vyznívá jen o 7m2 „v neprospěch nabízeného bytu,“ a pokud jde o jejich polohu (vyklizovaný byt na P. předměstí, náhradní byt v sídlišti M.), nelze toto hledisko podle odvolacího soudu pojímat izolovaně. Sídliště M. sice je okrajovou částí města, není však „periferií“ ve vztahu k centru města z hlediska infrastruktury (obchodní sítě, energetika, doprava, školská, kulturní, zdravotnická zařízení apod.). I z pohledu uvedených kritérií, která soud prvního stupně hodnotil odlišně, jsou tedy oba byty ve vztahu vzájemné přiměřenosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítla nesprávné právní posouzení zajištěné náhrady jako přiměřeného náhradního bytu. Podle dovolatelky nelze mít za přiměřený byt, jestliže plocha jeho obytných místností je o 42,30 m2 menší než u bytu vyklizovaného, a jestliže sídliště, v němž je umístěn, „nedosahuje kvality srovnatelné s širším centrem, ve kterém je situován byt vyklizovaný,“ byť by základní občanská vybavenost byla zajištěna. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; důvodné však není.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem – v projednávané věci důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr, podle něhož (družstevní) byt, který oprávnění zajistili, odpovídá bytové náhradě, na niž má povinná podle podkladového rozhodnutí právo.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §712 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu.
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede. Zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný (§343 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. je náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemců a členů jeho domácnosti. Z věty druhé téhož ustanovení se podává, že přiměřeným náhradním bytem se rozumí náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má nájemce vyklidit. Věta čtvrtá uvedeného ustanovení (pro případy výslovně uvedené) definuje náhradní byt, který není přiměřený; je jím byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, případně i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt.
Exekučním titulem je v projednávané věci rozsudek ze dne 3. 6. 2002, č.j. 23 C 62/2002-57, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích přivolil k výpovědi z nájmu bytu a povinné uložil jí byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Podle dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění, která soudy obou stupňů učinily po provedeném dokazování, vyklizovaný byt (č. 6 ve druhém podlaží domu č.p. 2000 v Č. B.) sestává ze tří pokojů (14,3 m2, 27,2 m2, 20,8 m2), kuchyně (10,7 m2), předsíně (6,8 m2), komory (1,3 m2), koupelny s WC (5,4 m2) a „kumbálu“ (2,1 m2). Byt, který byl pro povinnou zajištěn (č. 3 v domě ev. č. 15 v Č. B.), je tvořen třemi pokoji (12,02 m2, 12,02 m2, 18,23 m2), kuchyní (12,7 m2), předsíní (17,83 m2), koupelnou a WC (3,78 m2) a lodžií (4,15 m2). Celková podlahová plocha vyklizovaného bytu činí 87,2 m2, z toho plocha obytných místností 62,30 m2; celková podlahová plocha zajištěného bytu činí 80,10 m2, z toho plocha obytných místností 42,30 m2. Zatímco byt vyklizovaný je situován na P. předměstí, je zajištěný (družstevní) byt v sídlišti M., které – nikoliv z hlediska významu, nýbrž toliko polohy – je okrajovou částí města.
Byt se vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).
Ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného judikatura dovodila, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však byl přijat závěr, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci nelze trvat na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (příp. vlastníka) požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994 pod č. 6, jehož způsobilost usměrňovat soudní praxi nebyla zákonem č. 267/1994 Sb. dotčena, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 22/1998 pod č. 163). V rozporu s těmito závěry není ani dovolatelkou citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 2 Cdo 5/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1994, str. 252-253.
V usnesení ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 196/2002, Nejvyšší soud také vysvětlil, že umístění bytu v téže části obce, v níž se nachází byt vyklizovaný, případně v jeho blízkosti, za rozhodné hledisko – samo o sobě – považovat nelze; podstatné je, aby přiměřený náhradní byt byl situován v téže obci. Poloha bytu, věcné a sociální prostředí, jeho dopravní dostupnost, infrastruktura a další okolnosti, jež mohou mít vliv na životní styl nájemce, jsou znaky, které soud rovněž zvažuje, ovšem jejich význam nemůže být než relativní a závislý na konkrétních okolnostech.
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění (přiměřeného) náhradního bytu, jde – co do právní konstrukce – o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak tomu je například tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozloha, kvalita, vybavenost, výše nájemného a úhrady za služby s užíváním spojené, místní podmínky) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Rozdíl v podlahové ploše obytných místností (pokojů), popř. jejich odlišné uspořádání v rámci obou bytů, a dovolatelkou akcentovaná okolnost, že prostředí, v němž je zajištěný byt situován, „v žádném případě nedosahuje kvality srovnatelné s širším centrem,“ nejsou s to bytovou náhradu diskvalifikovat coby přiměřený náhradní byt.
Zjištění, že oprávnění mohli v Českých Budějovicích zajistit byt, který by lépe odpovídal vyklizovanému bytu než byt nabízený, z obsahu spisu nevyplývá a tvrzení dovolatelky, že „obdobně stavebně uspořádaný byt“ podmínky města umožňují, za řádně uplatněný důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat nelze.
Jelikož správnost napadeného rozhodnutí se nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit, Nejvyšší soud je zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Povinná v dovolacím řízení úspěšná nebyla, oprávněným však náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu