ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.839.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 839/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné nezletilé P. V., zastoupené matkou P. V., proti povinnému J. V., zastoupenému advokátem, srážkami ze mzdy pro výživné, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 23 E 877/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 10. 2003, č. j. 30 Co 435/2003-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 5. 8. 2003, č. j. 23 E 877/2003-3, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí; s odvolací námitkou povinného, že matka nezletilé oprávněné (jak mu podle něj sama sdělila) na úhradu dlužného výživného vyčísleného vykonávaným titulem částkou 30.500,- Kč použila 25.608,- Kč ze zrušené životní pojistky, kterou platil v období od 19. 10. 1995 do 21. 2. 2003 ve prospěch nezletilé oprávněné on, se krajský soud vypořádal závěrem, že tato okolnost může sice mít význam v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, že však pro jeho nařízení je nerelevantní.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z poučení připojeného v závěru napadeného rozhodnutí. Neuvádí přitom (a to ani odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu ani jinak), který z dovolacích důvodů uplatňuje, krajskému soudu však výslovně vytýká jediné, a to, že pochybil, shledal-li jeho odvolací námitku pro dané stadium řízení (tedy o nařízení exekuce) právně nevýznamnou. Domnívá se totiž, že „odvolací soud se nevypořádal se skutečností, k jakému účelu použila oprávněná částku 25.608,- Kč, která byla určena pro nezl. Pavlínu,“ když „tyto finanční prostředky prokazatelně poukazoval povinný a měly být použity jako životní pojistka nezl. dítěte v určitém časovém horizontu.“
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v tomto ohledu je poučení poskytnuté odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel (jenž, ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.).) V řízení o nařízení exekuce soud naopak není oprávněn zkoumat, zda povinný uloženou povinnost splnil, popřípadě v jakém rozsahu ji splnil; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Má-li tedy povinný za to, že se odvolací soud „nevypořádal se skutečností, k jakému účelu oprávněná použila částku 25.608,- Kč, pak právě s ohledem na výše uvedené závěr platí, že se touto okolností zabývat nemusel; je tudíž v tomto směru napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou. (srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 159/79, o zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí z 18. 2. 1981, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu