ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.849.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 849/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné E., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. M., prodejem movitých věcí pro částku 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. E 298/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č. j. 30 Co 93/2002-27, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č. j. 30 Co 93/2002-27 se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud shora označeným rozhodnutím změnil usnesení z 30. 5. 2000, č. j. E 298/2000-12, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí (svého platebního rozkazu z 23. 5. 1996, č.j. Ro 254/96-18), a to tak, že návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že vykonávané rozhodnutí je „pro neurčitost v označení povinné osoby nevykonatelné“ – zamítl. K tomuto závěru dospěl po zjištění, že v záhlaví podkladového rozhodnutí byl jako žalovaný označen „M., knihařský provoz, H.“, ačkoli oprávněná žalobu, v níž vskutku žalovaného původně označila takto (přesněji řečeno „M., knihařský provoz, H. u B.“), ji pozdějším podáním (viz č.l. 6 připojeného spisu sp. zn. Ro 254/96) opravila tak, že žalovaného identifikovala „údaji: J. M. (fyz. osoba), firma M., knihařský provoz, H. u B., IČO odpůrce: …“. Protože tedy označení žalovaného v platebním rozkaze neodpovídá jeho označení v žalobě v opraveném znění, z něhož vyplývá, že směřovala proti fyzické osobě, závěr soudu prvního stupně o vykonatelnosti exekučního titulu podle odvolacího soudu neobstojí.
V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (viz bod 15., 17. in fine hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti podkladového platebního rozkazu pro neurčitost označení povinného. V nalézacím řízení podáním z 23. 9. 1994, jímž opravila žalobu, oprávněná žalovaného označila jako „J. M. (fyz. osoba), firma M., knihařský provoz, H. u. B., IČO odpůrce: …“ a v návrhu na výkon rozhodnutí jej identifikovala jako J. M. – M., N. 1323, B., IČO …, r.č. ... Povinný také nikdy v průběhu nalézacího řízení nenamítal, že je nesprávně označen, a „ostatně ani nemohl, neboť se tímto způsobem označoval na razítku,“ což vyplývá kromě jiného i z doručenky potvrzující převzetí platebního rozkazu.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o nedostatku materiální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že označení povinné osoby v platebním rozkaze je neurčité.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Označení žalovaného v nalézacím řízení žalobkyně opravila a doplnila tak, že z něj bylo nepochybné, že žalovaným subjektem je fyzická osoba – J. M. – jejíž obchodní jméno obsahovalo dodatek M., knihařský provoz, H. u B. (§9 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném k 29. 9. 1994, kdy bylo nalézacímu soudu doručeno podání, jímž žalobkyně opravila a doplnila označení žalovaného). Z fotokopie platebního rozkazu z 23. 5. 1996 (č.l. 25 připojeného spisu sp. zn. Ro 254/96) vyplývá, že nalézací soud opravu a doplnění žaloby nerespektoval a ve svém rozhodnutí žalovaného označil v rozporu s údaji uvedenými v podání z 23. 9. 1994 (č.l. 6 připojeného spisu), a tedy i s tím, jak se účastníci v občanském soudním řízení správně označují (§79 odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.). Tato skutečnost však není na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možno z něj bez pochybností dovodit – a to v daném případě /viz níže/ skutečně je – komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. také usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25 a usnesení téhož soudu z 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 62).
V souzené věci jsou tyto pochybnosti eliminovány zejména skutečností, že povinnému (v nalézacím řízení žalovanému) byl platební rozkaz doručen zásilkou, na jejíž doručence byl jako adresát označen „J. M.“, tedy fyzická osoba (byť její obchodní jméno bylo doplněno o dodatek odlišující osobu podnikatele a druh podnikání, v daném případě tedy „M., knihařský provoz, H.“). Převzetí platební rozkazu bylo potvrzeno podpisem a razítkem obsahujícím kromě příjmení povinného a výše uvedeného dodatku jeho obchodního jména také tzv. IČO a DIČ, shodná s údaji uvedenými v podání, jímž byla žaloba opravena a doplněna. Doručenka (s modrým pruhem, tedy osvědčující doručení do vlastních rukou, navíc s poznámkou „náhradní doručení vyloučeno“) jakožto veřejná listina dokazuje kromě jiného, že ji podepsala a zásilku převzala osoba na doručence uvedená jako adresát. Povinný (na němž leží přenesené důkazní břemeno stran průkazu případného opaku) ostatně ani nic jiného netvrdí; za takové tvrzení opaku nelze považovat jeho „žádost“ o přezkoumání toho, zda mu byl platební rozkaz doručen, uvedenou v odvolání (navíc s absencí důkazů, jimiž by musel být opak údajů uvedených v doručence doložen).
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž nedostatek vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu spatřuje v neurčitosti označení povinného, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní judikaturou, pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání ( §243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle první věty druhého odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( §243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r. předseda senátu