ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.873.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 873/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobkyně MUDr. D. L., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. k. a., o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 14/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 11 Co 456/2003-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud ve vztahu k položkám č. 1 a 3 rozsudek okresního soudu z 19. 2. 2003, č. j. 9 C 14/99-87, změnil tak, že žalobě o vyloučení těchto věcí z výkonu rozhodnutí vyhověl, a ve zbývajícím rozsahu zamítavý rozsudek potvrdil s odůvodněním, že okresní soud ohledně ostatních věcí vycházel ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu a že věc posoudil správně také po stránce právní, a to jak v závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyně stran položek 2 a 4 – 10, tak v závěru, že po provedení soupisu byly původní položky č. 11 a 12 zničeny a položka č. 13 zakoupena teprve v prosinci 2002 (takže nemůže být úspěšná žaloba o vyloučení věcí pojatých do soupisu z 19. ledna 1999).
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost (s poukazem na ustanovení „§237 odst. 1 o.s.ř.“) dovozuje z poučení připojeného v závěru rozsudku. Podle jejího názoru krajský soud pochybil, „pokud žalobě v celém rozsahu nevyhověl“ a napadené rozhodnutí tak spočívá „na nesprávném posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.“ Soudům obou stupňů vytýká, že „se nezabývaly otázkou zrušení BSM, nýbrž pouze dohodou o jeho vypořádání…“, že po ní požadovaly – podle jejího názoru – nepotřebné důkazy a naopak odmítly vyslechnout povinného, a že nevzaly v úvahu pochybení soudních vykonavatelů sepisujících jednotlivé položky bez bližšího zjišťování, navíc bez její přítomnosti a možnosti se vyjádřit. Dovolatelka „se cítí poškozena i v rovnosti účastníků a domnívá se, že stále je podnik preferován oproti fyzické osobě,“ byla tedy podle ní porušena nejen ustanovení občanského zákoníku, chránící vlastnictví, a ustanovení občanského soudního řádu, ale také Listina základních práv a svobod.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v tomto ohledu je poučení poskytnuté odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, majících potřebný judikatorní přesah. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelka (jež dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ohlašuje prostřednictvím poukazu na uvedené ustanovení občanského soudního řádu a – obecně – na „porušení ustanovení občanského zákoníku chránících vlastnictví“) ale ve skutečnosti námitku nesprávného právního posouzení věci – samostatně – neuplatňuje, resp. toto nesprávné právní posouzení vyvozuje až jako důsledek (podle jejího názoru) neúplnosti skutkových zjištění, kterou však lze namítat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ovšem, viz níže, nezpůsobilého).
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelkou namítnutá okolnost, že se soudy nezabývaly /podle ní významnou/ „otázkou zrušení BSM,“ a že dále dospěly k závěru o neunesení důkazního břemene, ač nevyhověly jejímu důkaznímu návrhu na svědecký výslech povinného), totiž přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) založit nemohou; dovolací soud k nim přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě naplněn není.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tudíž v dané věci nejde.
Dovolací námitka, že „…krajský soud nevzal vůbec v úvahu pochybení pracovníků Okresního soudu v Opavě, kteří sepisovali jednotlivé položky, aniž je blíže zjišťovali, bez její přítomnosti a možnosti se vyjádřit…“, je nepřípadná jednak již proto, že se týká vykonávacího, tedy jiného řízení (vedeného pod sp. zn. E 1733/1996), a jednak – a to zejména – proto, že k uplatnění majetkových práv nepřipouštějících výkon rozhodnutí, je určeno právě řízení podle třetí části občanského soudního řádu, tedy řízení nalézací, zahájené tzv. excindační, čili vylučovací žalobou podle §267 o.s.ř., jejímž účelem je vyloučení právě těch věcí (resp. některých z nich), jež byly ve vykonávacím řízení sepsány.
Dovolací argumentace, že soudy obou stupňů „velice zpochybnily účastnickou výpověď žalobkyně, přičemž ona uváděla pravdivé skutečnosti…“, a že tak soud „budoval pouze na předpokladech, které uváděla žalovaná,“ je vlastně kritikou samotného hodnocení důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ovšem stejně nezpůsobilým). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz §132 o.s.ř.) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Protože tedy nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a dost. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalované, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu