ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.905.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 905/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. s., a.s., proti povinnému A. Ř., za účasti J. Ř., zastoupené advokátkou, pro částku 532.118,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. E 502/95, o dovolání Jany Řepíkové proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. září 2003, č. j. 9 Co 409/2002-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 4. 2002, č. j. E 502/95-46, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S námitkou nevhodnosti způsobu výkonu (§264 odst. 1 občanského soudního řádu /dále též jen „o.s.ř.“/), vznesenou povinným, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „vzhledem k právním vztahům na (dalších, povinným k exekuci nabídnutých) nemovitostech váznoucích by uspokojení vymáhané pohledávky bylo oddáleno, ne-li znemožněno.“ Dále pak nevyhovění odvolání odůvodnil skutečností, že úvěr, jehož splacení je vymáháno, byl poskytnut v roce 1991, a že exekuovaný titul je vykonatelný od počátku roku 1995.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., bývalá manželka povinného s poukazem na ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. namítá, že okresní ani krajský soud se nezabývaly otázkou existence dalšího nemovitého majetku povinného; v opačném případě by totiž podle dovolatelky výkon rozhodnutí nebyl nařízen prodejem rodinného domku s parcelou v Podbořanech, v němž (jako bezpodílová spoluvlastnice s předkupním právem) bydlí dovolatelka se synem, nýbrž prodejem domu (ve výhradním vlastnictví povinného) č.p. 4 v L., jehož hodnota byla posledním oceněním stanovena částkou 1,000.000,- Kč, takže by (s eventuálním dalším výkonem rozhodnutí srážkami z důchodu povinného pro případ druhého dražebního jednání s „menším“ nejnižším podáním) postačila k uspokojení vymáhané pohledávky i s příslušenstvím. Skutečnost, že tento dům (v L.) stojí na pozemku, jehož vlastníkem je P. f. ČR, podle dovolatelky provedení jeho dražby nebrání.
Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl (svým v pořadí druhým usnesením) dne 23. 4. 2002, tedy po 1.1.2001, odvolací soud správně (srov. též usnesení Krajského soudu v Ostravě z 24. 8. 2001, sp. zn. 11 Co 716/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002 pod poř. č. 32) aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a se zřetelem k bodu 17. (a contr.) a bodu 1. hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodl podle občanského soudního řádu v tomto znění i soud dovolací.
Ten se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v tomto ohledu je poučení poskytnuté odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takový dovolací důvod však dovolatelka, jež ostatně – opomíjejíc ustanovení §238a odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila, neuplatnila. Argumentuje-li totiž (navíc s nesprávným /viz níže/ poukazem na ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., což je však pro posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci právně nevýznamné) tím, že „se soud touto otázkou (míněno otázkou existence dalšího nemovitého majetku povinného postižitelného exekucí, aniž by musely být dotčeny nemovitosti k exekuci navržené) nezabýval,“ pak tím ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovýto dovolací důvod je totiž dán mimo jiné i tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (zde z hlediska ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř., což dovolatelka právě namítá), tedy jestliže se jimi soud – ač byly tvrzeny a ač byly k jejich prokázání nabídnuty důkazy – nezabýval.
Tento dovolací důvod však – byť by existoval (v souzené věci ostatně /viz poslední odstavec třetí strany napadeného usnesení na č.l. 68/ dán není) – sám o sobě založit přípustnost dovolání způsobilý není, jelikož k vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolací soud přihlédnout (a to dokonce i z úřední povinnosti) sice musí, avšak pouze za – zde ovšem nenaplněného – předpokladu, že totiž je dovolání přípustné (ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu
.