ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.974.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 974/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněných a) R. N. a b) Z. N., zastoupených advokátkou, proti povinné Mgr. R. T., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1694/2003, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 11. 2004, č. j. 35 Co 456/2004-124, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 30. 11. 2004, č. j. 35 Co 456/2004-124, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 23.7.2004, č. j. 5 Nc 1694/2003-102, soud prvního stupně nařídil exekuci (jejímž provedením pověřil navrženou exekutorku) vyklizením povinné do (přiměřeného) náhradního bytu, jejž po provedeném dokazování (§120 odst. 2 o.s.ř.) listinami (§129 o.s.ř.) při jednání (§115 a násl. o.s.ř.), ohledáním na místě (§130 odst. 2 o.s.ř.) a dalšími důkazy seznal rovnocenným (§712 odst. 2 ve spojení s §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák.) bytu vyklizovanému. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i z celého obsahu exekučního spisu (viz zejména protokoly o jednání z 1.4. a 8.7. 2004 /č.l. 74 a 97/ a o ohledání obou bytů, tedy vyklizovaného i náhradního, ze 6.4. a 4.5. 2004 /č.l. 79 a 84/) vyplývá, že soud nepostupoval podle první věty §343 odst. 3 o.s.ř., že by tedy měl zajištění rovnocenného náhradního bytu za prokázané příslušnou veřejnou listinou, vydanou státním orgánem či orgánem obce nebo notářským zápisem, nýbrž naopak, že tedy při zjišťování, zda bytová náhrada odpovídá vykonávanému rozhodnutí, prováděl – ve smyslu §343 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – dokazování, k němuž podle §343 odst. 3 věty první in fine o.s.ř. nařídil jednání.
K odvolání povinné městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí při nezměněných skutkových zjištěních (žádné dokazování ostatně – s výslovným poukazem na ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. – neprováděl) odůvodnil závěrem, že má-li vyklizovaný byt plochu 64,2 m2, zatímco byt náhradní pouze 52,63 m2, „což představuje ztrátu téměř 20% podlahové plochy“, nesplňuje (a to zejména v podmínkách hlavního města Prahy, kde není obtížné nebo nemožné zajistit náhradní byt blížící se velikostí podlahové plochy bytu vyklizovanému) náhradní byt „kriterium rovnocennosti“ bytu vyklizovanému.
V dovolání oprávnění namítají především, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a že rozhodnutí skutečně na takovém nesprávném posouzení spočívá. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřují v okolnosti, že odvolací soud – v rozporu se zásadou úplné apelace, ovládající exekuční řízení – rozhodl (o čemž svědčí výslovný – a nesprávný – poukaz na ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) bez nařízení jednání, při němž by dokazování doplnil, a to ve smyslu §343 odst. 3 věty druhé in fine o.s.ř. i důkazy jinými než navrženými, tak, aby odstranil rozpory v tvrzení stran (a v jimi navržených důkazech) ohledně velikosti plochy obou bytů. Odvolací soud pak chybně uzavřel, že velikost vyklizovaného bytu je 64,2 m2 namísto skutečných 58,2 m2, z čehož vyvodil i další nesprávný skutkový závěr, že totiž plocha náhradního bytu je téměř o 20% menší, ačkoli při srovnání skutečných ploch obou bytů je menší pouze o 9,6 %. Na tento závěr pak navazuje nesprávné právní posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že totiž zajištěný náhradní byt není (podle místních podmínek zásadně) rovnocenný ve smyslu §712 odst. 2 ve spojení s §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák., a že tedy zajištěná bytová náhrada neodpovídá vykonávanému rozhodnutí (§343 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Podle oprávněných je konečně dán i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jelikož „rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že v podmínkách hlavního města Prahy není obtížné nebo nemožné zajistit byt, který by se i podlahovou plochou jako jedním z podstatných hledisek rovnocennosti blížil podlahové ploše vyklizovaného bytu podstatně více než náhradní byt zajištěný oprávněnými. Toto skutkové zjištění však podle dovolatelů nemá oporu v provedeném dokazování“.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu především, zda řízení před odvolacím soudem bylo stiženo namítnutou vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., spočívající v nenařízení jednání a neprovedení navržených a případně i jiných důkazů, v důsledku čehož pak odvolací soud dovodil právní závěr, že oprávnění neprokázali zajištění právě takové bytové náhrady (rovnocenného náhradního bytu), jež by odpovídala vykonávanému rozsudku (§343 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. lze dovolání podat (kromě dalších dvou taxativně vymezených důvodů) tehdy, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O vady řízení při zjišťování stavu věci se jedná typicky tehdy, jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., např. nebyl proveden navržený důkaz, nebo v rozporu s ustanovením §120 nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich provedení byly nabídnuty důkazy) nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod.
Zajištění bytové náhrady může oprávněný prokázat listinou jak vydanou státním orgánem či orgánem obce nebo notářským zápisem, tak i jinou (soukromou), je-li možné z ní dovodit, že pro povinného byla zajištěna bytová náhrada, a o jakou náhradu jde. Prokáže-li oprávněný zajištění bytové náhrady potvrzením obce vydaným podle §4 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo jinou listinou vydanou státním orgánem či orgánem obce nebo notářským zápisem o uzavření nájemní smlouvy ve prospěch povinného nebo o jiném právním úkonu, kterým lze bytovou náhradu zajistit, popř. o prohlášení pronajímatele o tom, že je ochoten povinnému pronajmout byt apod., soud nařídí exekuci vyklizením povinného a jeho přestěhováním do bytové náhrady bez jednání, jestliže z těchto listin bez dalšího vyplývá, že bytová náhrada byla pro povinného skutečně zajištěna a že odpovídá exekučnímu titulu.
V ostatních případech (a o takový jde v souzené věci, jelikož notářským zápisem byla prokázána pouze kupní smlouva z 25.11.2003 mezi oprávněnými jako kupujícími a E. T. jako prodávající /č.l. 14/, zatímco nepodepsaná a nedatovaná nabídka nájemní smlouvy učiněná oprávněnými povinné /č.l. 26/ formu notářského zápisu neměla) je soud povinen k projednání návrhu na exekuci nařídit jednání a provést dokazování potřebné ke zjištění, zda bytová náhrada byla pro povinného skutečně zajištěna a zda odpovídá exekučnímu titulu. Při provádění dokazování v tomto směru soud provede nejen důkazy účastníky navržené, ale i důkazy další, potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§343 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Projednání návrhu na nařízení exekuce je v tomto případě obligatorní a dokazování se řídí pravidly předepsanými pro nesporné řízení (§120 o.s.ř.).
O odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce vyklizením bytu, za nějž je nutno zajistit bytovou náhradu, může odvolací soud rozhodnout bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v §214 odst. 2 a 3 o.s.ř. Podle §214 odst. 2 písm. c/ nemusí jednání nařídit jen tehdy, nebylo-li k projednání návrhu v řízení před soudem prvního stupně nařízeno jednání v souladu s §343 odst. 3 větou první, nebo jestliže (a ani o tento případ v souzené věci nejde) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. V daném případě ovšem jednání před soudem prvního stupně nařízeno bylo, odvolací soud však – přesto, že obě strany ohledně poměru podlahových ploch bytů přednášely rozdílná tvrzení, k nimž nabízely odlišné důkazy – k odstranění tohoto rozporu jednání nenařídil a tyto (případně další /§343 odst. 3 věta druhá o.s.ř./) důkazy neprovedl.
V odvolání mohou být uvedeny nové skutečnosti a nové důkazy (§254 odst. 4 o.s.ř.). Má-li být o rozhodných skutečnostech, uvedených v řízení před soudem prvního stupně nebo nově v odvolání, provedeno dokazování, musí odvolací soud k projednání odvolání vždy nařídit jednání. Jen při jednání totiž může účastník řízení realizovat své právo vyjádřit se k provedeným důkazům (§122), klást se souhlasem soudu dotazy svědkům nebo znalcům (§126 odst. 3 a §127), vyjádřit se k dokazování a k právní stránce věci (§118 odst. 3) a další procesní práva.
Tím, že jednání nenařídil a dokazování neprovedl, odvolací soud řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí již z tohoto důvodu (aniž je mohl přezkoumávat z hlediska důvodů dalších) bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§87 a následující exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu