ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.980.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 980/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné B., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému D. M., zastoupenému advokátkou, pro částku 65.003,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 19/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. září 2003, č.j. 10 Co 1188/2003-13, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. ledna 2003, č. j. 53 Nc 19/2003-5, kterým okresní soud nařídil exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen „exekuční řád“), jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. J. F. S odvolací námitkou povinného, že „vlastníkem vymáhané pohledávky je někdo úplně jiný,“ se odvolací soud vypořádal závěrem, že přechod práva na subjekt jiný, než který je ve vykonávaném rozhodnutí označen jako oprávněný, lze prokázat jedině listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem, což se však v daném případě nestalo. Vykonávaný platební rozkaz považovaly exekuční soudy obou stupňů za vykonatelný po materiální i formální stránce, a protože ani samotný povinný v odvolání žádnou jinou (než výše uvedenou) námitku nevznesl, krajský soud odvoláním napadené usnesení potvrdil.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – aniž však konkretizuje, v čem podle něj tkví zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřuje v tom, že podle jeho názoru – jestliže „nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, ač byly povinným tvrzeny a současně byl k jejich prokázání navržen důkaz“ – krajský soud, jenž se nezabýval odvolací námitkou, že „vlastníkem vymáhané pohledávky je někdo jiný“ než oprávněná, nepostupoval v souladu s ustanovením §120 o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ten však uplatněn nebyl. Dovolatel sám neprovedení důkazu navrženého k doložení jeho tvrzení, že oprávněný již „není vlastníkem vymáhané pohledávky,“ hodnotí jako postup v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. a tedy jako vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; takováto vada však – i kdyby jí řízení trpělo (níže ovšem bude vysvětleno, že tomu tak stejně není) – důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není. Dovolací soud k ní totiž přihlédne jen za – zde nenaplněného – předpokladu, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu.
Pokud jde o závěr dovolacího soudu, že řízení ostatně namítnutou vadou netrpí, ten vyplývá z listiny předložené samotným povinným k jeho návrhu na zastavení exekuce (č.l. 18,19). Ze smlouvy uzavřené oprávněnou jako postupitelkou a společností M., s.r.o. jako postupníkem totiž plyne, že oprávněná svou pohledávku za povinným (jde-li vůbec o pohledávku vymáhanou v daném řízení) této společnosti postoupila dne 11.3.1998, tedy před vydáním vykonávaného titulu, jímž je platební rozkaz Okresního soudu v Novém Jičíně, č.j. 60 Ro 1816/2002-7, ze dne 20.9.2002. K přechodu práv a povinností lze ovšem v exekučním řízení přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání titulu. Došlo-li k sukcesi před vydáním rozhodnutí – a o takový případ jde v souzené věci – aniž z ní soud v nalézacím řízení vyvodil odpovídající závěry, nelze pochybení v otázce procesního nástupnictví nebo věcné legitimace napravovat v exekučním řízení. Odvolací soud tedy řízení případnou vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jež by měla spočívat v neprovedení navrženého důkazu (ani vadou v důsledku nesplnění poučovací povinnosti /srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997 pod poř. č. 13/) nezatížil.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu