ECLI:CZ:NS:2005:20.ND.105.2005.1
sp. zn. 20 Nd 105/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o vydání nemovitostí, o návrhu na přikázání věci, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 293/2003 se nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Odůvodnění:
Žalobkyně navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 2, a to s ohledem na její bydliště (a bydliště jejího zástupce), věk a zdravotní stav, který cestování k soudu do J. prakticky vylučuje.
Žalovaná s přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2 nesouhlasí. Okresní soud v Jihlavě je s předmětem řízení, který je komplikovaný, již obeznámen, a bylo by tudíž nehospodárné, aby se jím od počátku zabýval jiný soud; za žalovanou navíc jedná zaměstnanec Zemědělské agentury a pozemkového úřadu MZe v J.
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), může být věc jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji, hospodárněji nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vydané ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a usnesením předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodům delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena také z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Důvody, pro něž žalobkyně navrhla přikázání věci označenému soudu, neobstojí.
Vzdálenost bydliště účastníka (zástupce) od sídla procesního soudu a jeho nepříznivý zdravotní stav samy o sobě přikázání věci jinému soudu neodůvodňují, je-li k dispozici institut dožádání (§39 o.s.ř.). Na zřeteli je nutné mít i to, že řízení bylo zahájeno v listopadu 1997, takže přikázání věci jinému soudu by bylo procesně neekonomické.
Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§12 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu