ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.129.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 129/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) J. K., b) J. K., obou zastoupených advokátkou, a c) J. K., proti žalovaným 1) J. F. a 2) P. I., s.r.o., o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 382/99, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2004 č.j. 2 Cmo 351/2002-174, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci a), b) a Ladislav Krajčík se žalobou podanou dne 14.4.1999 u Okresního soudu ve Vsetíně domáhali proti žalovanému 1) a proti JUDr. J. Z. jako správci konkursní podstaty úpadce P., a.s., aby byla určena neplatnost zástavní smlouvy ze dne 8.3.1994, uzavřené mezi P., a.s. a žalovaným 1), a \"aby Katastrálnímu úřadu ve V. bylo nařízeno zapsat zánik zástavního práva vyznačeného v katastru nemovitostí na základě zástavní smlouvy ze dne 8.3.1994\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že P., a.s. jako zástavní věřitel uzavřela dne 8.3.1994 s žalovaným 1) jako zástavcem zástavní smlouvu k nemovitostem (provozní stavbě s vedlejším příslušenstvím se stavební parcelou č. 695 a pozemku p.č. 798/6) zapsaným na LV č. 616 u Katastrálního úřadu ve V. pro obec a k.ú. R., s právními účinky vkladu 10.3.1994 a že žalovaný 1) nabyl uvedené nemovitosti kupní smlouvou uzavřenou s V. nábytkářským družstvem ve V. M. jako prodávajícím dne 28.1.1994 s právními účinky vkladu ke dni 10.2.1994. Žalobci a), b) a L. K. však ohledně těchto nemovitostí vedli jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. \"soudní řízení\" o vydání nemovitostí proti povinné osobě V. nábytkářskému družstvu ve V. M.; rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31.7.1992 č.j. 9 C 219/92, který nabyl právní moci 22.3.1996, bylo V. nábytkářskému družstvu ve V. M. uloženo uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání předmětných nemovitostí, avšak povinná osoba ještě před nabytím právní moci rozsudku je převedla kupní smlouvou ze dne 28.1.1994 na žalovaného 1). Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 8.4.1998 (který nabyl právní moci dne 26.1.1999) sp. zn. 11 C 121/96 prohlásil kupní smlouvu ze dne 28.1.1994 za neplatnou, byla sepsána dohoda o vydání nemovitostí v k.ú. R. podle zákona č. 87/1991 Sb. a byl podán návrh na vklad vlastnického práva u Katastrálního úřadu ve V. Žalobci a, b) a L. K. mají naléhavý právní zájem na tom, aby \"jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo zatíženo zástavním právem\".
Krajský soud v Ostravě, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Ostravě podle čl. II bodu 1. zákona č. 215/2000 Sb., jemuž byla postoupena usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30.8.1999 č.j. 6 C 68/99-42 jako soudu věcně příslušnému - poté, co do řízení nastoupil na místo správce konkursní podstaty JUDr. J. Z. žalovaný 2), který nabyl na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 28.5.1999 pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem, a co usnesením ze dne 14.6.2001 č.j. 22 Cm 382/99-100 byla připuštěna změna žaloby tak, že se určuje, že \"nemovitosti stavební parcela č. 695 zast. plocha, stavba na pozemku parc. č. 695 zast. ploše a parc. č. 798/6 ostatní plocha, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve V. na LV č. 616 pro obec a k.ú. R. u V. nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch P. a.s. P., ani jejich právních nástupců, podle zástavní smlouvy ze dne 8.3.1994 vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu ve V. ze dne 10.3.1994 č.j. 110 V 2 - 241/94\" - rozsudkem ze dne 21.5.2002 č.j. 22 Cm 382/99-132 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 163.931,- Kč \"k rukám právní zástupkyně žalobců\" s tím, že \"plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného\". Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť \"rozhodnutí soudu je podkladem pro učinění změn v katastru nemovitostí\". Při rozhodování ve věci samé dospěl po provedeném dokazování k závěru, že \"žalovaný 1) nebyl nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne 28.1.1994 byla prohlášena za neplatnou, a dal tedy do zástavy cizí nemovité věci bez souhlasu vlastníků\", že ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku \"na tento případ však nemůže dopadat, neboť žalobci nepřevzali nemovitosti smluvně, jelikož svého vlastnického práva k nim nepozbyli\", a proto \"zástavní právo proti těmto osobám nepůsobí\". Soud prvního stupně dovodil, že \"zástavní smlouva z 8.3.1994 je neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, jelikož se příčí dobrým mravům\", neboť žalovaný 1) již při podpisu kupní smlouvy dne 28.1.1994 věděl, že u Vrchního soudu v Praze probíhá řízení o mimořádném opravném prostředku, a přesto kupní smlouvu dne 28.1.1994 i zástavní smlouvu dne 8.3.1994 uzavřel.
K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Olomouci nejprve usnesením ze dne 12.3.2004 č.j. 2 Cmo 351/2002-162 rozhodl, že v řízení bude namísto žalobce c) L. K. pokračováno s J. K., a poté rozsudkem ze dne 7.5.2004 č.j. 2 Cmo 351/2002-174 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobci a) 7.049,60 Kč, žalobci b) 7.049,60 Kč a žalobci c) 7.049,60 Kč \"na účet\" JUDr. O. T., že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) 6.894,40 Kč a žalobci b) 6.894,40 Kč \"na účet\" JUDr. O. T., že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a že žalobce c) a žalovaní 1) a 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že \"zástavní smlouva, kterou bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch právního předchůdce žalovaného 2) k nemovitostem, které byly žalobcům vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., je právním úkonem absolutně neplatným, neboť \"jeho obsah je v rozporu se zásadami mravního řádu společnosti\", že \"akceptace platnosti tohoto právního úkonu by v daném případě znamenala popření základního principu restitucí jako nápravy dříve způsobených křivd\" a že \"by tím byla způsobena žalobcům jako oprávněným osobám křivda další, což je v rozporu s dobrými mravy\". Dovodil, že neplatnost smlouvy způsobená tím, že se smlouva příčí dobrým mravům, je \"objektivní skutečností\", a \"taková smlouva nevyvolá následky chtěné účastníky (v dané věci vznik zástavního práva) bez ohledu na to, kdo z účastníků neplatnost způsobil a zda některý z účastníků uzavřel smlouvu v dobré víře\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Uvedl, že dovolání podává před uplynutím čtyřměsíční lhůty od doručení rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř., neboť \"napadené rozhodnutí obsahovalo nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné\"; toto poučení, které znělo: \"Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam\", podle názoru dovolatele \"vyslovuje i implikuje nepřípustnost dovolání\" a \"rovněž implikuje myšlenku, že nalezení zásadního významu ve věci po právní stránce samé závisí čistě na vůli dovolacího soudu, ačkoliv vlastnost zásadního významu je definována v ustanovení odst. 3 §237 o.s.ř.\". Podle názoru dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nesprávné z důvodu, že \"odvolací soud dal přednost ochraně zájmů oprávněných osob ve smyslu restitučních předpisů před ochranou zájmů při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře jednajícího zástavního věřitele\". Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že \"zástavní smlouva je neplatným úkonem\", že \"akceptace její platnosti by znamenala popření principu restitucí jako nápravy dříve způsobených křivd a vznik křivdy další, což je v rozporu s dobrými mravy\", a dovozuje, že \"žalobci měli možnost ovlivnit uzavření předmětné zástavní smlouvy\", a \"je otázkou jejich péče o vlastní práva, nakolik jí využili\". Dovolatel poukazuje \"na obdobné případy uvedené v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky\", ve kterých \"Nejvyšší soud vyjádřil svůj názor, že odstoupení od kupní smlouvy, na základě které zástavce nabyl vlastnické právo k věci, již dal do zástavy, nemá vliv na další trvání vlastnického práva\", a namítá, že odvolací soud \"nemůže klást v neprospěch zástavního věřitele okolnost, že zástavní dlužník jednal při uzavírání zástavní smlouvy s vědomím, že zástava je předmětem soudního sporu\", a že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením §151d odst. 1 občanského zákoníku. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobci a) a b) navrhli, aby dovolání bylo jako opožděné \"zamítnuto\". Poučení v napadeném rozsudku nevykazuje podle jejich názoru žádnou z vad, uváděných v ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř., a nejsou proto dány důvody pro podání dovolání v prodloužené lhůtě podle §240 odst. 3 o.s.ř. Ohledně rozhodnutí ve věci samé se plně ztotožnili se závěry soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Podle ustanovení §240 odst.3 o.s.ř. lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání; neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, byl žalovanému 2) (jeho zástupci advokátu JUDr. J. H.) doručen dne 12.7.2004 a že uvedený rozsudek obsahoval poučení o přípustnosti dovolání ve znění: \"Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam\".
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, kterému nepředcházelo jiné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, které by odvolací soud dříve zrušil; dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu proto může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
S názorem dovolatele, že \"napadené rozhodnutí obsahovalo nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné\" a že toto poučení \"vyslovuje i implikuje nepřípustnost dovolání\", dovolací soud nesouhlasí. V soudní praxi byl již dříve přijat názor, že, může-li být dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jako tomu bylo v uvedené věci), je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozhodnutí účastníky poučit v tom směru, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Protože v napadeném rozsudku (v jeho písemném vyhotovení) bylo poučení o dovolání formulováno tomu odpovídajícím způsobem, postupoval odvolací soud v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou.
.
Za této situace žalovanému 2) uplynula lhůta k podání dovolání podle ustanovení §240 odst.1, §243c odst.1 a §57 odst.2 o.s.ř. dnem 13.9.2004. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo předáno k dodání soudu prvního stupně až dne 12.11.2004, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218a o.s.ř. - protože to v rozporu s ustanoveními §241b odst.1 a §208 odst.1 o.s.ř. neučinil soud prvního stupně - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům a) a b) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.000,- Kč (srov. §5 písm.b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §17 odst.2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 3.075,- Kč. Protože dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobcům a) a b) tyto náklady nahradil. Žalovaný 2) je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce a) a b) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Jiným účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r .
předseda senátu