ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.155.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 155/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., zastoupené advokátkou, o neplatnost usnesení Rady České televize, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 212/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2004 č.j. 16 Co 92/2004-131, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal [žalobou podanou proti žalovaným 1) „Č. t.“ a 2) „Radě Č. t.“], aby bylo určeno, že usnesení Rady Č. t. č. 132/07/01 ze dne 19.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 138/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 142/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 144/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 145/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 146/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 2/M ze dne 10.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 3/M ze dne 10.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 154/08/01 ze dne 19.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 167/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 168/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 171/09/01 ze dne 31.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 173/09/01 ze dne 31.10.2001 a usnesení Rady Č. t. č. 174/09/01 ze dne 31.10.2001 jsou neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedená usnesení přijatá v souvislosti s výběrovým řízením na funkci generálního ředitele Č. t., do něhož se žalobce ve stanovené lhůtě přihlásil, nesplňují podmínku určitosti a srozumitelnosti stanovenou v ustanovení §37 obč. zák. a že jednáním žalovaných došlo k porušení práv žalobce vyplývajících z Čl. 1 Listiny základních práv a svobod i k porušení ustanovení §242 odst. 2 písm. b) a §7 zák. práce, neboť byl vůči němu „ze strany žalované uplatněn nerovný přístup v rámci výběru mezi uchazeči o funkci generálního ředitele Č. t.“.
Obvodní soud pro Prahu 4 [poté, co usnesením ze dne 4.12.2001 č.j. 15 C 212/2001-6 řízení proti žalované 2) pro nedostatek její právní subjektivity zastavil] rozsudkem ze dne 24.7.2002 č.j. 15 C 212/2001-44 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci na nákladech řízení částku 6.000,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že „žalovaná Č. t. je pasivně legitimovaným účastníkem k vedení tohoto sporu, neboť hmotné právo jí přiznává postavení zaměstnavatele“. S ohledem na ustanovení §28 zák. práce, z něhož vyplývá, že ustanovení týkající se rovného zacházení (§1 odst. 3 a 4 zák. práce) se vztahují i na jednání zaměstnavatele před vznikem pracovního poměru, daný spor „právně podřadil jako spor pracovní“ a rozhodoval jej podle zákoníku práce. Jelikož z výsledků dokazování vyplynulo, že při výběrovém řízení na funkci generálního ředitele Č. t. bylo porušeno ustanovení §1 odst. 3 zák. práce, neboť při výběru na pracovní místo nebylo poskytnuto rovné zacházení všem uchazečům, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2003 č.j. 11 Co 412/2002-80 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah, z něhož byl žalobní nárok uplatněn, nelze posoudit jako vztah pracovněprávní, neboť podle jeho názoru nelze na daný spor aplikovat ustanovení §28 věty poslední zák. práce v tom smyslu, že mezi práva a povinnosti, „které by pro zaměstnance z pracovní smlouvy vyplynuly“ (§28 věta prvá zák. práce), „náleží i povinnost oznámení (či rozhodnutí), proč uchazeč o post generálního ředitele ČT nebyl zařazen do výběrového řízení“. Vycházeje z ustanovení §1 odst. 2 zák. práce, z něhož vyplývá, že - pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak - zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování, dovodil, že v daném případě „jde o posouzení takového předmětu, který předcházel vzniku pracovněprávního vztahu jmenováním“. Protože za tohoto stavu je zřejmé, že „ve smyslu ust. §7 o.s.ř nejde o spor, jehož projednání a rozhodnutí by spadalo do kompetence soudu“, odvolací soud podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil bez postoupení věci příslušnému orgánu, které podle jeho názoru v daném případě „nepřichází v úvahu“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12.1.2004 č.j. 21 Cdo 1860/2003-94 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že v daném případě je předmětem řízení věc vyplývající ze vztahu mezi občanem (uchazečem o zaměstnání) a právnickou osobou (potenciálním zaměstnavatelem). Účastníci tohoto vztahu jsou navzájem v rovném postavení odvozeném z určujících zájmů stejného typu (směřujících ke vzniku pracovního poměru) a stejné strukturální úrovně, kdy žádný z účastníků nevystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který je právně způsobilý autoritativně (pod správním donucením) rozhodovat o jeho právech a povinnostech. Při úvaze o tom, zda je v daném případě splněna podmínka pravomoci soudu proto není významná okolnost, zda akty řízení (tzv. faktické úkony), které žalobce učinil předmětem sporu, mohou či nemohou být podřazeny pod ustanovení §28 zák. práce, nýbrž rozhodující je, že předmětem sporu je vztah mezi občanem a právnickou osobou, tedy vztah soukromoprávní. Protože o sporech vyplývajících ze soukromého práva (ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) přísluší rozhodovat soudu, a protože žádný právní předpis nesvěřuje projednání a rozhodování sporu z tohoto vztahu jinému orgánu, dospěl dovolací soud k závěru, že projednání a rozhodnutí dané věci patří podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. do pravomoci soudu.
Městský soud v Praze poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11.5.2004 č.j. 16 Co 92/2004-131 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení „před soudy všech stupňů“ ve výši 13.700,- Kč k rukám „právní zástupkyně“ žalované. Odvolací soud uvedl, že určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Jsa vázán právním názorem dovolacího soudu o tom, že v případě předmětných usnesení Rady Č. t. se nejedná o právní úkony, ale pouze o faktické úkony, kterými nemůže být založen právní vztah nebo právo, dospěl k závěru, že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení neplatnosti těchto usnesení Rady Č. t. úspěšná, protože předmětná usnesení „žádný vztah ani právo mezi účastníky nezaložila“. Z toho podle názoru odvolacího soudu rovněž plyne, že žalobce na takovémto určení nemá ani naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., „neboť se jednalo o vnitřní akty řízení a při nich nebyl žalobce k Č. t. v právním vztahu“; v takové situaci „nemohou být námitky žalobce, zaměřené na způsob a formu, ve které byla usnesení Rady Č. t. přijata, opodstatněné“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud při svém rozhodování „náležitě nerozlišil mezi tím, co vyplývá z možné aplikace pracovního práva a k čemu je třeba přihlédnout v rámci občanskoprávní úpravy“. Rovněž „zcela pominul“ ustanovení §8 zákona č. 483/1991 Sb., o Č. t., i průběh a podmínky předmětného výběrového řízení na funkci generálního ředitele Č. t. stanovené v bodech II., IV. a VI. zadávací dokumentace, z nichž podle názoru dovolatele vyplývá, že „nelze jednoznačně dojít k nemožnosti opodstatněnosti námitek žalobce, neboť v opačném případě by to znamenalo, že nelze v rámci platné právní úpravy namítat zvýhodnění či naopak znevýhodnění některého z uchazečů v rámci výběrového řízení“. Nebylo by tak možné přezkoumat jednotlivé kroky zadavatele, na jejichž základě dospěl ke konečnému výsledku, a – jak žalobce dále dovozoval – „fakticky by pak v důsledku nepřezkoumatelnosti nebyl žádný rozdíl mezi jednorázovým výběrem zadavatele a mezi jakýmkoli výběrovým řízením“. Závěrem žalobce poukázal „na případnou obdobu s veřejnou soutěží ve smyslu občanského zákoníku (§847 a násl.)“ a na judikaturu dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právní teorie i právní praxe považuje za právní úkon projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, popř. §34 obč. zák.). Má-li být právní úkon platný, musí projev vůle vyhovovat všem náležitostem, které jsou na něj kladeny právními normami, jinak jde o právní úkon neplatný – negotium nullum (srov. například ustanovení §37 a násl. obč. zák. a ustanovení §242 zák. práce, které postihuje sankcí neplatnosti vady právního úkonu v jeho obsahu a účelu, vady ve formě právního úkonu a vady týkající se účastníků právního úkonu).
Protože - jak vyplývá z uvedeného - právní předpisy (včetně zákoníku práce) postihují sankcí neplatnosti toliko právní úkony, lze se v rámci občanského soudního řízení domáhat - určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. - určení neplatnosti pouze takového projevu vůle, který je právním úkonem. Jedná-li se ovšem o projev vůle, který právním úkonem není, je pojmově vyloučeno zkoumat, zda jsou u něj splněny potřebné náležitosti vyžadované právními předpisy pro platnost právních úkonů. V těchto případech - na rozdíl od právních úkonů - odpadá možnost výskytu vady postihované sankcí neplatnosti, a proto zde nepřichází v úvahu ani možnost procesní obrany určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř..
V posuzovaném případě žalobce uplatnil žalobou podanou dne 20.11.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 4 požadavek na určení neplatnosti čtrnácti (v žalobě vyjmenovaných) usnesení Rady České televize přijatých na jednáních tohoto orgánu v období od 19.9.2001 do 31.10.2001 v souvislosti s výběrovým řízením na funkci generálního ředitele České televize podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 483/1991 Sb., o Č. t., ve znění pozdějších změn a doplňků.
Dovolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci zaujal názor, že usnesení (rozhodnutí) Rady Č. t. přijatá v souvislosti s výběrovým řízením na funkci generálního ředitele Č. t., která žalobce učinil předmětem tohoto sporu, nejsou právními úkony (projevy vůle), s nimiž by právní předpisy spojovaly vznik pracovněprávního vztahu, nýbrž že se pouze jedná o skutečnosti - akty řízení (tzv. faktické úkony), kterými se teprve vytvářejí předpoklady pro to, aby na jejich základě mohl být právní úkon zakládající pracovněprávní vztah - v daném případě jmenování generálního ředitele Č. t. podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 483/1991 Sb., o Č. t., ve znění pozdějších změn a doplňků - „nejpozději do 15.11.2001“ - učiněn. Na tomto právním názoru dovolací soud i nadále setrvává a přes námitky dovolatele neshledává ani nyní žádné důvody k jeho změně.
Vzhledem k tomu, že předmětná usnesení Rady Č. t. nejsou právními úkony, které by samy o sobě byly způsobilé přivodit následky v právních vztazích účastníků, nelze je - jak uvedeno výše - v rámci občanského soudního řízení přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad stanovených právními předpisy (například v §37 a násl. obč. zák nebo §242 zák. práce) na základě určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., která je dovoleným procesním prostředkem obrany pouze proti neplatným právním úkonům. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že za stavu, kdy předmětná usnesení Rady Č. t. „žádný vztah ani právo mezi účastníky nezaložila“, „nemůže být úspěšná ani žaloba na určení neplatnosti těchto usnesení“, a že „v takové situaci nemohou být námitky žalobce, zaměřené na způsob a formu, ve které byla usnesení Rady Č. t. přijata, opodstatněné“.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že v daném případě kromě „možné aplikace pracovního práva“ bylo třeba „v rámci občanskoprávní úpravy“ přihlédnout k úpravě veřejné soutěže, neboť veřejnou soutěž ve smyslu ustanovení §§847 a násl. obč. zák. nelze považovat - jak se žalobce mylně domnívá - za „obdobu“ výběrového řízení na obsazení určitého pracovního místa (funkce) nejvhodnějším kandidátem. Zatímco vyhlášení veřejné soutěže je právním úkonem a jedním ze způsobů uzavírání smlouvy (a navrhovatel, který se stanoveným způsobem zúčastní veřejné soutěže a v jejím rámci neuspěje, je věcně legitimován - jak na to žalobce pokazuje - k podání žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. na určení, zda tu právní vztah je, či není, kupř. na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené na základě této soutěže), konečným výsledkem výběrového řízení na obsazení určitého pracovního místa není bez dalšího vznik pracovněprávního vztahu (založení pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v ustanovení §27 zák. práce).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu