ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1562.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1562/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. s.r.o., proti povinné Ž. H. a.s., pro 129.350,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinné, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 771/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2004 č.j. 56 Co 17/2004-74, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 24.8.2000 č.j. E 771/2000-6 nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 21.1.2000 č.j. Ro 3674/99-8 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 129.350,- Kč s 18% úrokem od 16.8.1998 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 5.176,- Kč a \"nákladů tohoto výkonu rozhodnutí\" ve výši 2.588,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné. K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.6.2002 č.j. 13 Co 477/2002-31 toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Při soupisu věcí povinné, provedeném dne 28.5.2002, byly sepsány jako věci, které by mohly být prodány, \"osobní automobil zn. Škoda Felícia r.v. 1998 SPZ … \" a \"automobil VW Transport skříňový kombi, r.v. 1997, SPZ …\".
Povinná se návrhem, podaným u Okresního soudu v Rokycanech dne 2.7.2003, domáhá, aby uvedený výkon rozhodnutí byl zastaven. Návrh zdůvodnila zejména tím, že do předmětu jejího podnikání náleží též silniční motorová doprava osobní a silniční motorová doprava nákladní a že obě sepsaná motorová vozidla užívá ke své podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že - \"s ohledem na skutečný (nikoli evidenční) stav svého vozového parku a s ohledem na jeho stáří, jakož i technickou povahu a provoz\" - sepsaná vozidla nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti a že na nich nevázne zástavní právo, jsou tyto věci ve smyslu ustanovení §322 odst.3 o.s.ř. vyloučeny z výkonu rozhodnutí.
Oprávněná navrhla, aby byl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut. Uvedla, že povinná má - jak vyplývá i z jejího podání - \"vozový park (tedy více vozidel)\" a že \"nezbytně nutnou potřebu\" ve smyslu ustanovení §322 odst.3 o.s.ř. \"je nutné chápat tak, že postižením těchto věcí výkonem rozhodnutí a jejich prodej v rámci výkonu rozhodnutí by pro povinnou znamenal likvidaci a znemožnění jejího podnikání, což v daném případě nehrozí, neboť již z obchodního názvu povinné, jakož i z předmětu její podnikatelské činnosti zapsané v OR vyplývá, že stěžejní činností je jiná činnost než doprava\".
Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 8.10.2003 č.j. E 771/2000-67 návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků \"nemá právo na náhradu nákladů řízení\". Vycházel ze zjištění, že povinná užívá kromě sepsaných automobilů dalších 15 nákladních automobilů, 2 traktory, 2 přívěsy za traktor a 7 osobních automobilů, a dovodil, že prodejem sepsaných vozidel nemůže být \"zcela znemožněno další podnikání povinné\" a že tedy povinná tyto věci nezbytně nutně nepotřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti.
K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16.1.2004 č.j. 56 Co 17/2004-74 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že \"hledisko nezbytně nutné potřeby\" uvedené v ustanovení §322 odst.3 o.s.ř. \"se uplatní pouze v míře, která povinnému zajistí alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předmětem činnosti\", neboť \"postižení věcí nesmí mít za následek znemožnění dalšího pokračování jeho podnikání\". Vzhledem k tomu, že povinná je \"velkou akciovou společností, v níž pracují stovky zaměstnanců\", nemůže mít pro provedení výkonu rozhodnutí význam tvrzení povinné, že soud prvního stupně vzal v úvahu pouze evidenční stav vozového parku, aniž by zohlednil \"stáří, technický stav a konkrétní určení toho kterého vozidla\", neboť prodej obou sepsaných automobilů nemůže mít za následek \"úplné skončení podnikatelské činnosti povinné\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že z hlediska aplikace ustanovení §322 odst.3 o.s.ř. \"samotné použití automobilů k výkonu její podnikatelské činnosti není toliko odvislé od pouhého evidenčního počtu jejích automobilů, nýbrž záleží v konkrétním především na povaze těchto jednotlivých automobilů a jejich skutečném využití v rámci podnikatelské činnosti povinné\", a že \"tím je dáno hledisko nezbytnosti potřeby sepsaných automobilů\". Soudy proto postupovaly nesprávně, když se spokojily \"toliko s posouzením na podkladě zjištění početnosti vozového parku povinné\", aniž by vzaly v úvahu namítaná hlediska. Povinná v dovolání dále dovozuje, že prodej sepsaných vozidel jí podstatnou měrou znemožní provozování podnikatelské činnosti a že se soudy \"blíže nezabývaly zkoumáním potřeby sepsaných vozidel ve vztahu k podnikatelské činnosti povinné, aby bylo možné s přesvědčivostí rozhodnout, zda tato nezbytnost dána je či nikoli\". Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Povinná napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebylo vydáno usnesení ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci dovolatelka nastoluje právní otázku, které z věcí ve vlastnictví povinného, jenž je podnikatelem, jsou ve smyslu ustanovení §322 odst.3 o.s.ř. vyloučeny z výkonu rozhodnutí proto, že je povinný nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti.
Výklad uvedené právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat a nadále je přijímán jako správný názor (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2000 sp. zn. 21 Cdo 698/2000, které bylo uveřejněno pod č. 140 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2002 sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, které bylo uveřejněno pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), podle kterého jsou z výkonu rozhodnutí podle ustanovení §322 odst.3 o.s.ř. vyloučeny jen movité nebo nemovité věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k nim, které povinný nezbytně potřebuje ke svému podnikání, vymezenému předmětem jeho podnikatelské činnosti, přičemž ke svému podnikání povinný nezbytně potřebuje jen takové věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k nim, které mu umožní alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání vymezené předmětem jeho podnikatelské činnosti.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - při svém rozhodování z uvedeného právního názoru vycházel. Správně dovodil, že prodejem sepsaných dvou motorových vozidel nemůže být povinné zabráněno, aby pokračovala - alespoň v minimálním rozsahu - ve svém podnikání, vymezeném předmětem její podnikatelské činnosti, nehledě již k tomu, že provozování silniční motorové dopravy osobní a nákladní bylo z předmětu podnikání povinné, zapsanému v obchodním rejstříku, ke dni 28.12.2002 (tedy ještě v době před podáním návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí) vymazáno.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam. Dovolání povinné proti tomuto usnesení tedy není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §254 odst. 1, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu