ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1660.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1660/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T. W., zastoupeného advokátkou, proti povinné I. W., zastoupené advokátem, pro 1,299.330,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí povinné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. E 446/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2003, č.j. 54 Co 344/2003-41, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. března 2003, č.j. E 446/2002-31, takto:
I. Řízení o dovolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. března 2003, č.j. E 446/2002-31, se zastavuje.
II. Dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2003, č.j. 54 Co 344/2003-41, se odmítá.
III. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 700,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněného Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 30.8.2002, č.j. E 446/2002-13, nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.4.2000, č.j. 18 C 103/91-253, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2001, č.j. 12 Co 262/2001-283, k vymožení „finanční částky“ 1,299.330,- Kč a nákladů tohoto řízení výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné - „domu čp. 52 na stav. parcele parc. č. 115, pozemku parc. č. 115 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku parc. č. 116 (zahrada) v kat. území S., obec P., zapsaných na LV 53 u Katastrálního úřadu P.“, s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na uvedené nemovitosti se všemi jejich součástmi a příslušenstvím; současně rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému náklady výkonu rozhodnutí ve výši 51.635,- Kč k rukám advokátky, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky, na náklady předcházejícího řízení, na náklady přiznané v tomto rozhodnutí i na další náklady, které budou oprávněnému v průběhu tohoto výkonu rozhodnutí proti povinné přiznány, povinné zakázal po doručení tohoto usnesení převést nemovitosti na jiného nebo je zatížit a uložil jí, aby do 15 dnů oznámila soudu, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo s tím, že, nesplní-li tuto povinnost, odpovídá za škodu tím způsobenou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí jsou splněny (§335 o.s.ř.). Vycházel z toho, že nemovitosti jsou na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.4.2000, č.j. 18 C 103/91-253, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2001, č.j. 12 Co 262/2001-283, ve vlastnictví povinné, vzal v úvahu výši vymáhané pohledávky a navrhovaný způsob výkonu rozhodnutí neshledal nevhodným.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.1.2003, č.j. 54 Co 392/2002-28, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.825,- Kč k rukám advokátky. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné byly splněny (§251, §263 odst. 1, §264, §255 odst. 1, §335 o.s.ř.). Námitku povinné, že „v řízení před soudem prvního stupně nebylo zkoumáno splnění povinnosti oprávněným podle exekučního titulu či doložení jeho připravenosti ke splnění“, nepovažoval za opodstatněnou s odůvodněním, že každý z výroků exekučního titulu je koncipován zcela samostatně bez jakékoliv závislosti na splnění dalších podmínek či povinností a že tedy každý z těchto výroků je třeba považovat za samostatně způsobilý k nařízení výkonu rozhodnutí; proto režim ustanovení §262 odst. 1 o.s.ř. na daný případ nedopadá.
V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 7.10.2002 povinná rovněž navrhla, aby byl výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst.1 písm.h) o.s.ř. zastaven, neboť soudy se nezabývaly tím, zda oprávněný splnil své povinnosti vyplývající z výroků VI., VII. a VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.4.2000, č.j. 18 C 103/91-253.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 17.3.2003, č.j. E 446/2002-31, návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nařízený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.8.2002, č.j. E 446/2002-13, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S poukazem na to, že povinnou namítanými skutečnostmi se zabýval již odvolací soud (v usnesení ze dne 21.1.2003, č.j. 54 Co 392/2002-28) a že žádný jiný důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 o.s.ř. neshledal, dospěl soud prvního stupně k závěru, že režim ustanovení §262 odst. 1 o.s.ř. se na daný případ nevztahuje.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.11.2003, č.j. 54 Co 344/2003-41, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení 1.325,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud setrval na právním názoru vysloveném již v usnesení ze dne 21.1.2003, č.j. 54 Co 392/2002-28, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, zdůraznil, že režim ustanovení §262 odst. 1 o.s.ř. se na posouzení dané věci nevztahuje, neboť jednotlivé výroky exekučního titulu (výroky I. až XII.), jímž bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů, na sebe vzájemně vázány nejsou, a dovodil, že jednotlivé výroky mohou být samostatným titulem pro výkon rozhodnutí, aniž by zakládaly povinnost oprávněného ve smyslu ustanovení §262 odst.1 o.s.ř.; proto stejně jako soud prvního stupně podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí neshledal.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. března 2003, č.j. E 446/2002-31 (proti „všem jejich výrokům“), podala povinná z důvodů uvedených v ustanovení „§241a odst. 2 písm. a), písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř.“ (protože „napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, a „uvedená rozhodnutí rovněž spočívají na nesprávném posouzení věci“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§238a odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. Kromě toho, že rekapituluje celý průběh řízení o výkon rozhodnutí, povinná namítá - stejně jako v odvolání - že nesouhlasí s tím, jak se soudy vypořádaly ve svém rozhodnutí s otázkou „akcesority vzájemných plnění povinné a oprávněného“ jako předpokladu pro zastavení výkonu rozhodnutí. Na rozdíl od právního názoru soudů je přesvědčena, že „na danou právní věc dopadá ustanovení §262 o.s.ř.“, neboť „jednotlivé výroky napadeného exekučního titulu, které jsou uvedeny pod výroky I. až XI., nejsou koncipovány jako výroky samostatné“, a že „oprávněný před zahájením řízení neprokázal připravenost splnit vzájemnou povinnost vůči povinné“. Povinná navrhla, aby dovolací soud napadené „rozsudky“ Městského soudu v Praze ze dne 24.11.2003, č.j. 54 Co 344/2003-41, a Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. E 446/2002-31, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání povinné zamítl, neboť všechny v něm uvedené námitky již byly soudy posouzeny. Postup povinné, která řízení o výkon rozhodnutí (stejně jako v nalézacím řízení) svým jednáním jen prodlužuje, považuje za účelový a amorální, neboť od roku 1991 v nemovitosti nebydlí a od povinné nezískal z vypořádání žádné finanční prostředky, aby mohl řešit svou bytovou situaci.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.3.2003, č.j. E 446/2002-31, není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.3.2003, č.j. E 446/2002-31, zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním povinné proti usnesení odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Povinná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (tak, že návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí byl zamítnut).
Podle ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.l písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě se povinná domáhá zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
Námitka povinné, že „na danou právní věc dopadá ustanovení §262 o.s.ř.“, neboť „jednotlivé výroky napadeného exekučního titulu, které jsou uvedeny pod výroky I. až XI., nejsou koncipovány jako výroky samostatné“, z čehož dovozuje, že „oprávněný před zahájením řízení neprokázal připravenost splnit vzájemnou povinnost vůči povinné“, je nezpůsobilá založit přípustnost dovolání, a to již proto, že nemá oporu ve znění výroku k výkonu navrženého rozsudku.
Jestliže je to, co ukládá rozhodnutí povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti, lze nařídit výkon rozhodnutí, jen prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému splnil, popřípadě je připraven ji splnit (§262 odst. 1 o.s.ř.); v tomto případě je třeba k potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrno, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit (§262 odst.2 o.s.ř.).
Při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí (stejně jako při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí) soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí (tj. zda ve věci bylo rozhodnuto v souladu se zákonem); obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud ve vykonávacím řízení vázán a je povinen z něj vycházet. Pro posouzení charakteru vzájemných práv a povinností účastníků je v první řadě rozhodující obsah k výkonu navrženého rozhodnutí. Při zkoumání, jaká povinnost byla k výkonu navrženým rozhodnutím (exekučním titulem) povinnému uložena, vychází soud z výroku rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje (v případě potřeby vykládaného v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí); dokazování o tom, ke splnění jaké povinnosti má být výkon rozhodnutí nařízen, je nepřípustné.
Odvolací soud, vycházeje z obsahu výroku k výkonu navrženého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.4.2000, č.j. 18 C 103/91-253, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2001, č.j. 12 Co 262/2001-283 (odvolací řízení bylo v důsledku zpětvzetí odvolání zastaveno), jímž bylo rozhodnuto o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (výroky I. až VIII.), o vydání věcí (výrok IX.) a o soudním poplatku a náhradě nákladů státu a mezi účastníky navzájem (výroky X. až XII.), dospěl k závěru, že režim ustanovení §262 odst. 1 o.s.ř. se na posouzení dané věci nevztahuje, neboť jednotlivé výroky exekučního titulu (výroky I. až XII.) nejsou na sebe vzájemně vázány a mohou být samostatným titulem pro výkon rozhodnutí, aniž by zakládaly povinnost oprávněného ve smyslu ustanovení §262 odst.1 o.s.ř.
V posuzovaném případě, jak vyplývá z výroku V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.4.2000, č.j. 18 C 103/91-253, byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněnému na vyrovnání podílu částku 1,299.330,- Kč, a to 300.000,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku, 300.000,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku, 300.000,- Kč do 12 měsíců od právní moci rozsudku a 399.330,- Kč do 16 měsíců od právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, aniž by poskytnutí tohoto plnění povinnou oprávněnému bylo vázáno na splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti oprávněným. Skutečnost, že – jak vyplývá z výroků VI., VII. a VIII. citovaného rozsudku – oprávněný je povinen zaplatit povinné „na úhradu půjčky u Č. s. a.s. částku 22.097,50 Kč“, „na úhradu půjčky u P. s. a c. částku 3.500,- Kč“ a „na vyrovnání podílu z ceny automobilu částku 2.556,- Kč“ (to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku), neznamená automaticky, že by tyto povinnosti účastníků byly vzájemně podmíněné. O vzájemnou podmíněnost plnění jde totiž pouze tam, kdy si účastníci mají zároveň plnit navzájem, tedy kdy povinnost jednoho je vázána na „současné“ (tj. ke stejnému okamžiku) splnění vzájemné povinnosti druhého a naopak. Tato vzájemná vázanost plnění bývá v soudním rozhodnutí vyjádřena tím, že žalovanému je uložena povinnost poskytnout plnění oproti splnění povinnosti žalobce.
Jestliže tedy - jako tomu bylo v daném případě - z obsahu výroku k výkonu navrženého rozhodnutí nevyplývá, že by povinnost povinné zaplatit oprávněnému „na vyrovnání podílu 1,299.330,- Kč“ byla vázána na splnění vzájemné povinnosti oprávněného (zaplatit povinné 22.097,50 Kč, 3.500,- Kč a 2.556,- Kč), nýbrž naopak bylo zjištěno, že splatnost závazku každého z nich byla stanovena k jinému časovému okamžiku, nejedná se o závazky vzájemně podmíněné a na sebe vzájemně vázané, při nichž se plnění může domáhat jen ten, kdo již sám dluh splnil anebo je ochoten a schopen jej splnit ( §560 věta první obč. zák.). Oprávněnému proto nic nebránilo v tom domáhat se splnění povinnosti povinné
bez ohledu na to, zda on sám již dříve svou povinnost vůči povinné splnil či nikoliv.
Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - odvolací soud v projednávané věci vycházel. Protože odvolací soud věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. z hlediska povinnou nastolené právní otázky přípustné.
Ani k námitce povinné, že „dovoláním napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ - nehledě k tomu, že není blíže konkretizována - nelze přihlédnout. Případnou existencí jiné vady řízení [§241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], případně posouzením správnosti skutkových zjištění [§241a odst.3 o.s.ř., který povinná v dovolání rovněž cituje], se může dovolací zabývat - jak výše uvedeno - jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Povinná v dovolání uvádí, že „dovolání směřuje proti všem výrokům“ usnesení odvolacího soudu, tedy i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání povinné směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly oprávněnému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 625,- Kč [srov. §12 odst.1 písm.b), §14 odst.1, §15, §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 700,- Kč. Protože dovolání povinné bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §270, §254 odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. uložil, aby oprávněnému tyto náklady nahradila. Povinná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která oprávněného v tomto řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu