ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1776.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1776/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Pražské správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 8, Trojská č. 1997/13a, IČ 00006963, proti povinnému h. s.r.o., pro 16.791,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 597/2000, o dovolání I. D., zastoupené advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2002, č.j. 20 Co 556/2002-26, takto:
I. Dovolání I. D. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. 6. 2000, č.j. 34 E 597/2000-4, nařídil podle vykonatelného výkazu nedoplatků Pražské správy sociálního zabezpečení č. 3749/99 ze dne 20. února 1999 k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 16.791,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného.
Odvolání I. D. proti uvedenému usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2002, č.j. 20 Co 556/2002-26, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že právo odvolání přísluší povinnému, tj. h. s.r.o., který je zároveň totožný se subjektem zavázaným z exekučního titulu, jímž je výkaz nedoplatků Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 2. 1999 č. 3749/99. Odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí však podala I. D. jako fyzická osoba bez údaje o jednání jménem právnické osoby (tato skutečnost vyplývá i z udělené plné moci zástupci), a proto „nutno učinit závěr, že odvolatelka nejednala jménem povinného, ale jménem svým“. Odvolání tak bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn, a jako takové bylo v souladu s ustanovením §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala I. D. dovolání (zdůrazňujíc, že „veškeré své úkony v této věci činí z opatrnosti“) z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, že soud nesprávně právně posoudil celou věc a že „nadto nepochybně rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, ostatně ani soudu prvního stupně, nevychází ze zjištěného skutkového stavu věci, neboť nemá oporu v provedeném dokazování“. Znovu opakuje, že usnesení o nařízení o výkonu rozhodnutí v této věci nepřevzala jako jednatelka povinného; pouze je přebírala jako osoba odlišná od této jednatelky, která má na věci právní zájem. Usnesení o „nařízení exekuce“ nemohlo být ani nebylo řádně doručeno povinnému, a proto takové usnesení nemohlo nabýt právní moci. Převzala-li usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dne 22. 3. 2002 právní zástupkyně dovolatelky, která nebyla právní zástupkyní povinného, nelze z toho dovodit, že bylo povinnému doručeno. Vzhledem k obsahu plné moci nebyla a ani nemohla být právní zástupkyně dovolatelky v žádném vztahu k povinnému. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí proto nemohlo nabýt právní moci. Soud podle jejího názoru nesprávně vycházel z toho, že bylo povinnému doručeno. „Uvedeným postupem nelze vyloučit, že takovéto řízení je dále postiženo vadou, která měla za následek vydání napadeného usnesení“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud povinen odvolání odmítnout
v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pro rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je určující závěr o tom, že odvolání podala osoba, která není účastníkem řízení a která proto není ve smyslu ustanovení §201 o.s.ř. k tomuto procesnímu úkonu oprávněna. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. proto může být důvodné jen tehdy, není-li závěr odvolacího soudu o legitimaci k odvolání správný, tedy jestliže ve skutečnosti odvolatelka byla k odvolání oprávněna, nebo trpí-li usnesení odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., popřípadě má-li jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci
(o odmítnutí odvolání); k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je přitom dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny.
I. D. ve svém dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu – nenamítá, že by byl nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého není osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Naopak, jak sama uvádí, „usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepřevzala jako jednatelka společnosti, ale jako osoba odlišná od této jednatelky, která má na věci právní zájem“. Proto nebyla a není účastnicí řízení o výkon rozhodnutí mezi oprávněnou Pražskou správou sociálního zabezpečení a povinným h. s.r.o. Není-li I. D. účastnicí řízení o výkon rozhodnutí, nebyla ani oprávněna podat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolání. Důvody, které dovolatelka ve svém dovolání uplatnila, k závěru o nesprávnosti uvedeného úsudku v usnesení odvolacího soudu nemohou vést. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. výše citované ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř.), nemohl se dovolací soud za této situace zabývat posouzením správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z jiných důvodů. Za tohoto stavu nemohl dovolací soud učinit závěr, že by usnesení odvolacího soudu bylo z hlediska ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nesprávné.
Protože z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání I. D. podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněnému ani povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2005
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu