ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1860.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1860/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmír Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. N., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. N., zastoupenému advokátkou, pro 760.000,- Kč s příslušenstvím postižením členských práv a povinností povinného v bytovém družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 E 365/2001, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 23 Co 342/2003-66, takto:
I. Dovolání povinného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. 4. 2002, č.j. 1 E 365/2001-12, nařídil podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 12. 2000, sp.zn. 6 C 91/97, k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 760.000,- Kč s 10% úrokem, jdoucím od 1. 2. 2001 do zaplacení, výkon rozhodnutí „postižením jiných majetkových práv povinného, a to postižením členských práv a povinností povinného ve Stavebním bytovém družstvu p. P. e. a d.“, zakázal povinnému, „aby se svými členskými právy a povinnostmi jakkoli nakládal, aby se svým právem na vypořádací podíl u Stavebního bytového družstva p. P. e. a d., jakkoli nakládal“, zakázal „Stavebnímu bytovému družstvu p. P. e. a d. od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, aby pohledávku – vypořádací podíl povinného vyplatil povinnému, provedl na něj započtení nebo s ním jinak nakládal, a to do výše pohledávky oprávněné“, uvedl, že „zaniká-li nařízením výkonu rozhodnutí postižením jiných majetkových práv účast povinného v družstvu, postihuje výkon rozhodnutí pohledávku povinného z práva na vypořádací podíl, popř. z práva na likvidačním zůstatku“, a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné náklady na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí ve výši 36.650,- Kč s tím, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté usnesením ze dne 3. 9. 2002, č.j. 1 E 365/2001 – 25, výkon rozhodnutí postižením „jiných majetkových práv“, nařízený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 4. 2002, č.j. 1 E 365/2001-12, zastavil, zrušil „IV. výrok uvedeného usnesení ohledně náhrady nákladů řízení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z Dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v „družstvu SBD p. v d. a e.“ ze dne 24. 11. 2000 zjistil, že povinný převedl svá členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu na J. N. a M. N. a že tato dohoda se stala účinnou dnem 30. 11. 2000, kdy družstvo tuto dohodu převzalo. Protože předmětem tohoto výkonu rozhodnutí jsou členská práva a povinnosti k bytu, který v době podání návrhu již nebyl ve vlastnictví povinného, nelze tuto exekuci provést, neboť podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. je výkon rozhodnutí nepřípustný.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2002, č.j. 23 Co 415/2002-44, ve znění usnesení ze dne 24. 2. 2003, č.j. 23 Co 415/2002-49, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože oprávněná v odvolání tvrdila a písemně doložila, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2000, č.j. 26 C 110/99-35, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu a členem družstva a výlučným nájemcem byl určen povinný, nabyl právní moci teprve dne 8. 10. 2002, uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou platnosti dohody o převodu členských práv ze dne 24. 11. 2000, jež byla družstvu doručena dne 30. 11. 2000.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 20. 6. 2003, č.j. 1 E 365/2001-52, výkon rozhodnutí postiženým jiných majetkových práv, nařízený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. dubna 2002, č.j. 1 E 365/2001-12, zastavil, zrušil „IV. výrok uvedeného usnesení ohledně náhrady nákladů řízení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 26 C 110/99, zjistil, že je v něm založena substituční plná moc ze dne 2. 10. 2000, kterou advokátka, zplnomocňuje svoji koncipientku Mgr. D. P., aby „ji i její klienty, jejichž jménem je zmocněna jednat ve všech právních věcech, zastupovala, mj. i přijímala doručované písemnosti“, že koncipientce byl doručen, nikoli sice do sídla advokátky JUDr. Š., ale na adresu, která byla uvedena na substituční plné moci, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, že na rozsudku byla vyznačena právní moc dnem 7. 11. 2000 a že poté, co dne 20. 9. 2002 požádala JUDr. Š. o doručení rozsudku, který jí „údajně“ nebyl doručen, a soud provedl další doručení, byla opravena právní moc na den 8. 10. 2002. Protože „soud v rámci exekučního řízení není vázán vyznačením právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí nalézacího řízení“, posoudil sám právní moc rozhodnutí, na základě kterého se stal povinný členem družstva, a to dnem 7. 11. 2000. Vycházel přitom z toho, že jak soud, tak i účastníci řízení (to znamená i oprávněná a její právní zástupkyně) vzali již v době rozhodování o vypořádání BSM (usnesení bylo vydáno dne 15. 12. 2000) na vědomí, že „rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci 26 C 110/99 nabylo již právní moci“, tudíž, že jim bylo doručeno, neboť jinak nemohlo být rozhodnuto ve věci 6 C 91/97 tak, jak bylo, a z toho, že pokud by tvrzení oprávněné bylo pravdivé, nemohla by podat dne 9. 4. 2001 návrh na výkon rozhodnutí postižením členských práv a povinností povinného v „SBD P.“, neboť by byla ještě sama členkou tohoto družstva, a že tedy tvrzení oprávněné „je ryze účelové, aby soud tento výkon nemohl zastavit“.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2003, č.j. 23 Co 342/2003-66, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl, a rozhodl, že oprávněné se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů. Vycházeje z toho, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 26 C 110/99 udělila oprávněná dne 26. 3. 2001 (správně 23. 4. 1999) procesní plnou moc advokátce JUDr. J. Š., které v souladu se „zákonnými ustanoveními“ měly být veškeré písemnosti doručovány k jejím rukám a na adresu jejího sídla, dovodil, že pouze takto doručovanou zásilku byla oprávněna v sídle advokátky převzít její koncipientka Mgr. D. P., které JUDr. Š. udělila dne 2. 10. 2000 tzv. substituční plnou moc. Jestliže nalézací soud v rozporu s „ust. §48b odst. 1, 2 o.s.ř.“ doručil uvedený rozsudek odvolacího soudu ve věci zrušení práva společného nájmu družstevního bytu účastníků ze dne 6. 11. 2000 k rukám uvedené koncipientky na její soukromou adresu, nebyla zásilka řádně doručena a takové doručení nemělo žádné právní následky a nemohlo tudíž založit ani právní moc takto doručeného rozhodnutí. Právní moc nastala až dnem 8. 10. 2002, kdy byl rozsudek doručen k rukám advokátky JUDr. J. Š. na adresu jejího sídla. Protože tak v době uzavření dohody o převodu členských práv ze dne 30. 11. 2000 nebyl povinný ještě výlučným členem družstva, nemohl tuto dohodu bez souhlasu oprávněné platně uzavřít. Jeho návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že v důsledku uvedené dohody povinný v době nařizování výkonu rozhodnutí již nebyl členem bytového družstva, není důvodný.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinný namítá, že bylo-li v substituční plné moci uvedeno, že Mgr. D. P. „zastupuje oprávněnou ve všech právních věcech i mimo jiné přijímat doručované písemnosti“, doručení rozsudku dne 6. 11. 2000, kdy jej Mgr. D. P. převzala, bylo řádné a rozsudek tak nabyl právní moci 7. 11. 2000, jak také bylo na rozsudku soudem původně vyznačeno. Jestliže zástupkyně oprávněné po uplynutí 16 měsíců ode dne, kdy podala návrh na výkon rozhodnutí postižením členských práv a povinností družstvu proti povinnému, požaduje, aby jí byl zaslán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, považuje povinný toto jednání za „vyloženě účelové“. Podala-li totiž zástupkyně oprávněné dne 9. 4. 2001 návrh na výkon rozhodnutí „postižením jiných majetkových práv, resp. postižením členských práv a povinností v družstvu“ proti povinnému, opírala se o skutečnost, že povinný se stal „na základě rozsudků (č.j. 26 C 110/99-35 a č.j. 35 Co 395/2000-60)“ výlučným uživatelem bytu a garáže. Povinný na základě původně vyznačené právní moci uzavřel dohodu o převodu členských práv, která nabyla účinností dne 30. 11. 2000. Tato dohoda byla představenstvem „Stavebního bytového družstva z. v e. a d.“ potvrzena a povinný přestal být členem družstva. Jednání zástupkyně oprávněné je „jednoznačně spekulativní s cílem zamítnutí návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí“. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl dovolací soud přezkoumat usnesení odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištěních v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2000, č.j. 26 C 110/99-35, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků (oprávněné a povinného) k bytu č. 5 sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství, I. kategorie ve III. patře domu č.p. 652, kat. úz. Č. a právo společného nájmu účastníků ke garáži č. 652/IV v domě č.p. 652, kat. úz. Č., a že členem družstva a výlučným nájemcem bytu byl určen povinný, členem družstva a výlučnou nájemkyní garáže oprávněná. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení práva společného nájmu bytu účastníků změnil jen tak, že oprávněná je povinna byt vyklidit a vyklizený odevzdat povinnému do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, jinak byl rozsudek v tomto výroku potvrzen, ve výroku o zrušení práva nájmu garáže účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že členem družstva a výlučným nájemcem garáže se určuje povinný a že oprávněná je povinna garáž vyklidit a vyklizenou odevzdat žalovanému do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 byla oprávněná podle plné moci ze dne 23. 4. 1999 zastoupena advokátkou. Podle substituční plné moci ze dne 2. 10. 2000 JUDr. J. Š. zplnomocnila svého koncipienta Mgr. D. P., aby mimo jiné „ji, jakož i její klienty, jejichž jménem je zmocněna jednat, ve všech právních věcech zastupovala, aby vykonávala veškeré právní úkony, přijímala doručované písemnosti“. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, byl podle údajů na doručence doručen Mgr. D. P. dne 6. 11. 2000.
Protože důvodem, pro který měl být zastaven v této věci výkon rozhodnutí, má být skutečnost, že v době nařízení výkonu rozhodnutí již povinný nebyl členem bytového družstva, neboť dohodou o převodu členských práv ze dne 24. 11. 2000 převedl „všechna členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu Stavební bytové družstvo p. v d. a e.“ ( správně Stavební bytové družstvo p. e. a d.“) na J. N. ml. a M. N., a protože oprávněná namítá, že v době uzavření této dohody nebyl ještě povinný výlučným členem družstva a nemohl tuto dohodu bez souhlasu oprávněné platně uzavřít, je pro posouzení věci mimo jiné podstatné, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2000, č.j. 26 C 110/99-35, ve spojení z rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, jimiž bylo zrušeno právo společného nájmu bytu i garáže účastníků (oprávněné a povinného) a rozhodnuto, že výlučným nájemcem bytu i garáže se stává povinný.
Podle ustanovení §159 o.s.ř. (před 1. 1. 2003 §159 odst. 1 o.s.ř.) doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, byl částečně změněn a z části potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2000, č.j. 26 C 110/99-35. Oba rozsudky tak nabývají právní moci dnem, kdy byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č.j. 35 Co 395/2000-60, doručen účastníkům.
Protože pokyn k jeho doručení byl učiněn dne 31. 10. 2000 a rozsudek byl poprvé doručován oprávněné (její zástupkyni) dne 6. 11. 2000, je třeba otázku tohoto doručení posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).
Podle ustanovení §49 odst. 1 OSŘ má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Podle ustanovení §48 odst. 3 OSŘ písemnosti určené advokátu mohou být doručovány také advokátním koncipientům a jiným pracovníkům, kteří jsou u advokáta pracovně činní a byli jím pověřeni přijímáním zásilek; to platí přiměřeně i pro doručování písemností určených komerčnímu právníkovi.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení (§28 odst. 1 o.s.ř.), tedy nikoli jen pro určité úkony, je povinen soud doručovat tomuto zástupci. Nejen zástupci, ale i účastníku samotnému se doručuje v případě, že účastník má sám o sobě něco vykonat (např. dostavit se k výslechu k soudu, ke znalci a pod). Je-li doručováno soudní rozhodnutí, není s tím spojena žádná povinnost účastníka něco osobně vykonat, a proto, je-li účastník zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, doručuje se soudní rozhodnutí jen tomuto zástupci. Jen takové doručení může vyvolat účinky předpokládané ustanovením §159 odst. 1 OSŘ (od 1. 1. 2003 §159 o.s.ř.). Z uvedeného dále vyplývá, že doručení jakékoli jiné osobě odlišné od zástupce vybaveného procesní plnou mocí, nemůže tyto účinky vyvolat. I když ustanovení §48 odst. 3 OSŘ umožňuje, aby písemnosti určené advokátu byly doručovány také advokátním koncipientům a jiným pracovníkům, kteří jsou u advokáta pracovně činní a byli jím pověřeni přijímáním zásilek, neznamená to, že by písemnost určená advokátu mohla být doručována nikoli jemu, ale osobě od něj odlišné, tedy advokátnímu koncipientu nebo jinému pracovníku, který je u advokáta pracovně činný, ale pouze to, že zásilku advokátu určenou mohou tyto osoby za něj převzít.
V projednávané věci proto odvolací soud postupoval správně, když dovodil (i když vycházel z obsahově shodné právní úpravy platné od 1. 1. 2001), že veškeré písemnosti ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 110/99 měly být doručovány k rukám JUDr. J. Š., které oprávněná udělila procesní plnou moc. Byl-li rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, č. j. 35 Co 395/2000-60, doručován a také doručen (dne 6. 11. 2000) nikoli JUDr. J. Š. jako zástupkyni oprávněné, ale přímo její koncipientce Mgr. D. P., nemohlo toto doručení vyvolat účinky předpokládané ustanovením §159 odst. 1 OSŘ (od 1. 1. 2003 §159 o.s.ř.); tento rozsudek ani rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2000, č. j. 26 C 110/99-35, na základě takového doručení nemohly nabýt právní moci. V době uzavření dohody o převodu členských práv ve Stavebním bytovém družstvu p. e. a d. mezi povinným na straně jedné aj. N. a M. N. na straně druhé (dne 24. 11. 2000) nebyl povinný ještě výlučným členem družstva a nemohl tuto dohodu bez souhlasu oprávněné platně uzavřít.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání povinného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §254 odst. 1, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněné v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2005
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu