ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1864.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1864/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. K. h., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 33.324,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 1/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2004 č.j. 23 Co 470/2003-81, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. července 2003 č.j. 11 C 1/2003-56 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1.11.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr sjednaný pracovní smlouvou ze dne 13.4.1999. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce – jak bylo zjištěno kontrolou využívání internetu v období od 1.8. do 16.10.2002 – „používal internet k soukromým účelům a tím v té době nevykonával práci sjednanou v pracovní smlouvě a zneužíval prostředky zaměstnavatele k soukromým účelům; v tomto období žalobce ve velkém rozsahu (značnou část pracovní doby) navštěvoval zejména erotické, seznamovací stránky a hrál počítačové hry“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 33.324,47 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že „z jeho strany nedošlo k žádnému jednání, které by znamenalo či zakládalo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, a že v době jeho nepřítomnosti na pracovišti bylo možné „prakticky bez omezení, a to kýmkoliv, kdo měl přístup na žalobcovo pracoviště“, použít jemu přidělený osobní počítač, neboť „bylo a je zcela běžným zvykem u žalované, že se počítače po dobu nepřítomnosti pracovníka ponechávaly v provozu“; nebylo tedy v možnostech žalobce takovému neoprávněnému (event. záměrnému) užití počítače jinou osobou jakkoli zabránit. Ve zrušovacím projevu vůle žalované žalobce spatřuje spíše „odplatu“ za to, že odmítl vzít zpět výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalované dne 24.10.2002. Protože žalobce dopisem ze dne 4.11.2002 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, náleží mu podle jeho názoru za období od 1.11.2002 do 31.12.2002 (kdy měl jeho pracovní poměr skončit na základě jím dané výpovědi) náhrada mzdy ve výši 27.834,68 Kč. Kromě toho po žalované požadoval dlužnou mzdu za říjen 2002 a náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou.
Okresní soud v Kutné Hoře (poté, co žalobce vzal zpět žalobu o zaplacení 5.489,79 Kč) rozsudkem ze dne 8.7.2003 č.j. 11 C 1/2003-56 řízení „co do částky 5.489,79 Kč“ zastavil, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1.11.2002 je neplatné, a žalované uložil, aby zaplatila žalobci 27.834,68 Kč; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.165,- Kč „k rukám jeho zástupce“. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaná umožnila žalobci navštěvování internetových stránek (z provedených důkazů skutečně vyplynulo, že „z počítače, k němuž byl jako uživatel přihlášen žalobce, byly v rozhodném období navštěvovány internetové stránky povahy herní či jiné, jež nesouvisejí s výkonem povolání“), ačkoli „v jejích možnostech bylo mimo jiné nastavení software u počítače, resp. serveru tak, aby zaměstnanci mohli navštěvovat pouze vymezený okruh internetových stránek“, nelze ve vytčeném jednání žalobce spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, neboť „na vytváření podmínek pro porušování pracovní kázně se podílela i sama žalovaná“. Soud prvního stupně proto dovodil, že okamžité zrušení pracovní poměru doručené žalobci „dle §266a odst. 4 zák. práce“ dne 1.11.2002 je neplatným právním úkonem a že žalobci z tohoto důvodu přísluší rovněž požadovaná náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce ve výši, která „byla mezi účastníky učiněna nespornou“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.1.2004 č.j. 23 Co 470/2003-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 13.830,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že vytčeným porušením pracovní kázně žalobce „vzhledem ke všem okolnostem nenaplnil důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu totiž z postupu žalované vůči žalobci i jejího vyjádření před soudy obou stupňů vyplynulo, že žalovaná „zpočátku nepovažovala vytčené porušení pracovní kázně žalobcem za natolik závažné, aby to vylučovalo jeho další působení u firmy“, naopak i po zjištění porušení pracovní kázně měla zájem na dalším zaměstnávání žalobce, a že „nepřijatelným“ se pro ni žalobce stal teprve v okamžiku, kdy odmítl odvolat svou výpověď z pracovního poměru, kterou dal již dne 24.10.2002; „nepřijatelnost žalobce tedy nevyplývala ze závažnosti porušení pracovní kázně, nýbrž z toho, že žalobce odmítal přehodnotit své rozhodnutí skončit pracovní poměru u žalované na oplátku za to, že se jeho porušení pracovní kázně vyřeší pouhým pokáráním“. Námitku žalované, že pro znemožnění pokračování v porušování pracovní kázně „by musel být žalobce odpojen od vnitropodnikové počítačové sítě, která však obsahuje programy, které žalobce potřeboval ke své práci“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „pro firmu s vlastní vnitropodnikovou počítačovou sítí zcela jistě není nijak náročným a technicky neřešitelným problémem znemožnit na vybraných místech (počítačích) jejich připojení k internetu při zachování možnosti plného využívání vnitřní sítě a programů na ní nainstalovaných“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že nevykonávání práce podle pracovní smlouvy a zneužívání majetku zaměstnavatele „v tak velkém rozsahu a intenzitě, v jakém toto probíhalo u žalobce“, tím, že žalobce navštěvoval v pracovní době internetové stránky, které „nemají nic společného s jeho výkonem práce pro zaměstnavatele“, je třeba podle jejího názoru posoudit jako „velmi závažné porušování pracovních povinností, které v žádném případě nemá bagatelní povahu a které je možné srovnávat např. s neomluvenou absencí nebo používáním osobního automobilu zaměstnavatele k soukromým účelům“. Při neomluvené absenci v práci sice zaměstnanec není přítomen vůbec, ale důsledek jeho jednání je pro zaměstnavatele „velmi podobný“ a „podle ustálené judikatury“ by již týden neomluvené absence stačil k tomu, aby se jednalo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Dovolatelka se navíc domnívá, že „při hlubším a podrobnějším zkoumání lze dojít k názoru“, že na rozdíl od neomluvené absence (kdy zaměstnanec není v práci, nepobírá mzdu a nečerpá zaměstnavateli energie), soustavné a dlouhodobé porušování pracovních povinností, ke kterému došlo u žalobce (kdy zaměstnanec dostává mzdu, ač nepracuje, čerpá elektrickou energii na úkor zaměstnavatele, zahlcuje počítačovou síť přenosy obrovských množství dat, čímž zpomaluje práci ostatních uživatelů a hrozí i poškození sítě zavlečením nebezpečných počítačových virů), působí zaměstnavateli více škody a „intenzita takového porušení pracovní kázně je dokonce vyšší“. Kromě toho nelze přehlédnout, že se v případě žalobce nejednalo pouze o porušování jedné pracovní povinnosti, ale „o kombinaci porušování všech základních povinností zaměstnanců stanovených v ustanovení §73 odst. 1 zák. práce“, a že žalobce, ač žalované potvrdil, že v pracovní době navštěvoval internetové stránky (uvedené ve výčtu, který mu žalovaná předložila) nesouvisející s výkonem jeho práce, „odmítl uznat svou chybu a neprojevil žádnou lítost nad svým chováním ani snahu o nápravu řádným vykonáváním práce pro žalovanou“, čímž „zcela ztratil důvěru žalované“, která si za tohoto stavu nemohla být jista tím, že žalobce nebude v hrubém porušování pracovní kázně pokračovat. Jelikož zamezení porušování pracovní kázně žalobcem by bylo pro žalovanou velmi nákladné a „kýžený výsledek“, tedy řádný výkon práce žalobcem po dobu trvání výpovědní doby, by nebylo možné spolehlivě zajistit, má dovolatelka za to, že „vzhledem ke všem okolnostem nebylo možné po žalované spravedlivě požadovat, aby zaměstnance (žalobce) zaměstnávala dále ještě alespoň po dobu výpovědní doby“, a že tedy byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci odvolací soud řešil především právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity. Tuto právní otázku však posoudil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - v rozporu s hmotným právem, neboť nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy [obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovní poměr dané žalobci dopisem žalované ze dne 1.11.2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č.136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst.1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm.b) a §46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, zda žalobce jednáním uvedeným v dopise žalované ze dne 1.11.2002 porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel k tomu, že žalovaná i po zjištění porušení pracovní kázně měla zájem na dalším zaměstnávání žalobce a že „nepřijatelným“ se pro ni žalobce stal teprve v okamžiku, kdy odmítl odvolat svou výpověď z pracovního poměru, kterou dal dne 24.10.2002. Podle názoru odvolacího soudu tedy „nepřijatelnost žalobce nevyplývala ze závažnosti porušení pracovní kázně, nýbrž z toho, že žalobce odmítl přehodnotit své rozhodnutí skončit pracovní poměr u žalované na oplátku za to, že se jeho porušení pracovní kázně vyřeší pouhým pokáráním“. Kromě toho odvolací soud z hlediska „objektivní možnosti“ žalované zamezit žalobci v pokračování porušování pracovní kázně akcentoval, že „pro firmu s vlastní vnitropodnikovou počítačovou sítí zcela jistě není nijak náročným a technicky neřešitelným problémem znemožnit na vybraných místech (počítačích) jejich připojení k internetu při zachování možnosti plného využívání vnitřní sítě a programů na ní nainstalovaných“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu správné ani úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil.
Odvolacímu soudu je třeba v prvé řadě vytknout, že svůj závěr o nejvyšším stupni intenzity porušení pracovní kázně žalobcem založil především na úsudku o tom, v čem ve skutečnosti spočívala „nepřijatelnost“ žalobce pro žalovanou, tedy jaký byl pro žalovanou v rovině mentální skutečný důvod (nesouvisející s vytčeným porušením pracovní kázně), který ji vedl ke spornému zrušovacímu projevu vůle, ačkoli jakékoli úvahy o motivu či pohnutce zaměstnavatele nemající souvislost s uplatněným důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru nejsou z hlediska míry intenzity porušení pracovní kázně významné. Podstatné totiž jsou v tomto směru pouze okolnosti, které se objektivně (věcně) vztahují ke konkrétnímu jednání zaměstnance, které zaměstnavatel uvedl v písemném vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru jako důvod tohoto opatření.
Veden nesprávným právním názorem o způsobu hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně odvolací soud při hodnocení míry této intenzity nezahrnul do rámce svých úvah existenci interního pokynu žalované (označeného jako „Pravidla pro používání elektronických prostředků společnosti“), který obsahuje zákaz používání internetu k soukromým účelům, ani subjektivní vztah žalobce k tomuto pokynu, tj. zda byl žalobce s tímto pokynem seznámen či nikoliv. Dále je třeba odvolacímu soudu vytknout, že se vzhledem k námitce žalobce, že v době jeho nepřítomnosti na pracovišti měly k jemu přidělenému osobnímu počítači přístup i jiné osoby, nezabýval tím, jaká byla v tomto směru praxe u žalované, popřípadě, že neprovedl důkazy nabídnuté žalovanou k prokázání jejího tvrzení (obsaženého ve vyjádření k žalobě ze dne 25.4.2003), že žalobce na schůzce konané dne 30.10.2002 „potvrdil, že internetové stránky (uvedené ve výčtu, která mu žalovaná předložila) navštěvoval“. Z hlediska závažnosti a následků porušení pracovní kázně pro žalovanou pak odvolací soud neměl rovněž pominout rozsah (ve zrušovacím projevu se tvrdí, že to bylo „značnou část pracovní doby“), v jakém „byly z počítače, k němuž byl jako uživatel přihlášen žalobce, v rozhodném období (od 1.8. do 16.10.2002) navštěvovány internetové stránky povahy herní či jiné, jež nesouvisejí s výkonem povolání“, že k tomuto docházelo v pracovní době žalobce a že šlo o jednání, které žalovanou zřejmě poškozovalo.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o míře intenzity porušení pracovní kázně je pro nesprávnost a neúplnost nezbytných východisek předčasný; odvolacím soudem uvažované skutečnosti zatím neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.); jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení
V dalším řízení soud prvního stupně při eventuelním rozhodování o výši nároku na náhradu mzdy neopomene, že závěr o tom, jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem). Při objasňování průměrného výdělku zaměstnance tedy soud nemůže ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o.s.ř. vycházet z údajů zaměstnance a zaměstnavatele o tom, kolik podle jejich názoru průměrný výdělek činil, i kdyby se obsahově shodovaly; za svá skutková zjištění může soud vzít jen shodná tvrzení zaměstnance a zaměstnavatele o skutečnostech, rozhodných pro zjištění průměrného výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 76, ročník 2003).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
1
předseda senátu