ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1873.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1873/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Š. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. B., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 69/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2003 č.j. 9 Co 1048/2003-110, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 66.333,- Kč a aby mu od 1.6.1995 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 3.620,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne 8.9.1994 při rekonstrukci domu v Ch. pracovní úraz - poškození zdraví (zlomeninu dvou obratlů, pohmoždění a oděrky na těle a horních končetinách), když spadl ze střechy z výšky asi 6 metrů, kam lezl na příkaz žalovaného, aby vyčistil průduch komína. Po žalovaném, který podle názoru žalobce za odškodnění pracovního úrazu odpovídá, proto požadoval, aby mu zaplatil na náhradě za bolest (ohodnocené ošetřujícím lékařem ve výši 147,5 bodu s požadavkem „zvýšení na dvojnásobek“) částku 8.850,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění (ohodnocené ošetřujícím lékařem ve výši 100 bodů s požadavkem „desetinásobného zvýšení“) částku 30.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 8.9.1994 do 31.5.1995 (vycházeje z předpokládaného průměrného výdělku 8.000,- Kč měsíčně) částku 27.483,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.6.1995 nadále částku 3.620,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Chomutově mezitímním rozsudkem ze dne 29.5.2002 č.j. 7 C 69/96-57 rozhodl, že „nárok žalobce je po právu“, a vyslovil, že „o výši náhrady škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobce dne 8.9.1994 utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů pro žalovaného, když vykonával činnost na pokyn zaměstnavatele. Protože se žalovanému ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce nepodařilo se své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci v důsledku tohoto pracovního úrazu zprostit (neprokázal, že „žalobce sám svévolně lezl na komín“, ze kterého následně spadl), shledal základ uplatněného nároku zcela opodstatněným.
Okresní soud v Chomutově poté částečným rozsudkem ze dne 26.9.2003 č.j. 7 C 69/96-91 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci „na bolestném a ztížení společenského uplatnění částku 7.425,- Kč“ a „na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částku 11.521,- Kč“, žalobu „pro částku 47.387,- Kč“ zamítl a vyslovil, že „o náhradě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a o náhradě nákladů řízení soud rozhodne v konečném rozsudku“. Vycházeje z pravomocného rozhodnutí o plné odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem ze dne 8.9.1994 dospěl k závěru, že co do výše jsou uplatněné nároky žalobce (vyjma nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, o kterém „bude soud dále jednat až po doplnění tvrzení ze strany žalobce“) důvodné v menším rozsahu, než bylo žalobcem požadováno. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku soud prvního stupně vycházel z pravděpodobného výdělku žalobce ve výši 4.473,- Kč měsíčně a přihlížel k vyplaceným nemocenským dávkám a při rozhodování o výši bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění vycházel z bodového ohodnocení provedeného chirurgickým oddělením Nemocnice s poliklinikou v Ch. a ze znaleckého posudku Prim. MUDr. J. V., podle kterého základní bodové ohodnocení bolestného (147,5 bodu představující při hodnotě bodu 30,- Kč částku 4.425,- Kč) a náhrady za ztížení společenského uplatnění (100 bodů představujících při hodnotě bodu 30,- Kč částku 3.000,- Kč) „není důvod zvyšovat“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30.3.2003 č.j. 9 Co 1048/2003-110 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části (v níž bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění) změnil potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu škody z titulu ztížení společenského uplatnění ještě další částku 3.000,- Kč“, „jinak rozsudek soudu prvního stupně v napadené části“ potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal podmínky pro žalobcem požadované zvýšení základního bodového ohodnocení náhrady bolestného na dvojnásobek, neboť ze znaleckého posudku znalce z oboru ortopedie MUDr. V. (jehož závěry „jsou logické a přesvědčivé“ a ani odvolací soud o nich „nemá pochybnosti“) vyplývá, že se u žalobce „jednalo o zranění, jejichž rozsah nebyl veliký, zhojení proběhlo obvyklým způsobem a léčení nevyžadovalo zvláštních opatření, zvyšujících utrpení žalobce“. Přihlížeje ke skutečnostem, že po úraze se žalobce stal pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav občanem se změněnou pracovní schopností, že je veden dlouhodobě (po úrazu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nepřetržitě) jako uchazeč o zaměstnání, že „nebyl vyučen v žádné profesi a že tedy může vykonávat pouze pomocné dělnické práce, které vyžadují i těžkou fyzickou námahu a práci v nevhodných klimatických podmínkách“, a že „s ohledem na dosažený věk již nemá prakticky možnost získat jiné schopnosti pro výkon jiné práce“, však odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že za tohoto stavu je žalobce „zejména v oblasti pracovního zařazení omezen tak, že v tomto omezení je nutno spatřovat důvody ve smyslu ust. §6 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb. v platném znění pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek“, tedy o dalších 3.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítal, že „soud nesprávně zjistil skutkový stav a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudil“. Vyslovil přesvědčení, že mu požadovaná výše náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění náleží a že soud pochybil, když při rozhodování vycházel ze znaleckého posudku znalce z odvětví ortopedie. Podle názoru dovolatele se znalec ve svém znaleckém posudku důsledně nevypořádal s otázkami, které mu soud položil, zejména „nevěnoval dostatečnou pozornost otázce ztížení společenského uplatnění a bolestného“, když uvedl, že se jedná o zranění, jehož rozsah není veliký a jehož zhojení proběhlo obvyklým způsobem, a že není důvod odškodnění jakkoli zvyšovat. Stejně tak nelze souhlasit se závěrem znalce, že páteřní problémy žalobce z velké části nesouvisejí s úrazem a že jsou to staré chronické potíže degenerativního charakteru. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o zamítnutí žaloby o náhradu bolestného ve výši 4.425,- Kč a o náhradu ztížení společenského uplatnění ve výši 24.000,- Kč) potvrzen. Protože dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu nezpochybňuje (nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávnou právní normu na soudem zjištěný skutkový stav). Z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel (namítá-li, že „soud pochybil, když při rozhodování vycházel ze znaleckého posudku znalce z odvětví ortopedie“) a jak tyto důkazy hodnotil. Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu