ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1912.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1912/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Okresnímu ústavu sociálních služeb v S., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 100/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2003 č.j. 14 Co 468/2003-183, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.1.1996 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce \"z důvodu, pro který by s ním organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, a dále pro závažné porušení pracovní kázně\". Porušení pracovní kázně, pro které by se žalobcem mohl být okamžitě zrušen pracovní poměr, žalovaný spatřoval v tom, že žalobce, který u něj pracoval jako \"řidič - údržbář\", \"dne 8.12.1995 kolem 14. hod. v místnosti bývalé budovy Domova důchodců v H. během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\". Závažné porušení pracovní kázně žalobcem shledával v tom, že \"téhož dne, tj. 8.12.1995 kolem 14.50 hod\", žalobce \"neuposlechl příkazu svého nadřízeného a výslovně odmítl jízdu do podniku T.\".
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 8.12.1995 \"žádný alkohol nepil\" a \"po zjištění skutečnosti, že požíval alkohol, nebyla nadřízeným provedena dechová zkouška ani odběr krve\". Ke druhému důvodu výpovědi uvedl, že jízdu \"odmítl z důvodu, že požil alkoholický nápoj a jako řidič si je vědom svých povinností, toto mu však ze strany zaměstnavatele nebylo dokázáno, protože nebyla provedena dechová zkouška ani odběr krve na zjištění hladiny alkoholu\".
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.048,- Kč a \"do pokladny Okresního soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč. Soud prvního stupně neměl za prokázáno, že by žalobce \"požil alkohol v pracovní době\". Výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří \"viděli, jak žalobce pivo popíjí\", považoval za nevěrohodné; svědek M. V. totiž podepsal čestné prohlášení, že žalobce \"dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00 hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)\", a svědek P. M. se po \"závažné chorobě dostavil k soudu z bydliště, které není v obvodu procesního soudu\", aniž by \"uplatnil nárok na svědečné\", a \"jako jediný viděl žalobce vedle piva požívat i rum, přitom žádný z dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil\". Další svědek A. L. \"pouze viděl, že žalobce drží v ruce láhev piva\", a proto jeho výpověď \"nemůže být důkazem toho, že žalobce požil alkohol v pracovní době\". Kromě toho soud prvního stupně výpověď svědka A. L. nepovažoval za \"dostatečně objektivní\" vzhledem k jeho \"konfliktnímu vztahu se žalobcem\". Ostatní svědci \"pak žalobce neviděli ani s lahví v ruce, ani neviděli, že by alkohol požíval, pouze uváděli, že tak, jak se žalobce choval (byl hlučný až agresivní), působil na ně jako člověk podnapilý, z jeho dechu cítili alkohol\". \"Takovéto svědectví\" je podle soudu prvního stupně \"nedostačující k důkazu o tom, že žalobce dne 8.12.1995 kolem 14-té hodiny na svém pracovišti požil alkohol\". Další důvod k výpovědi (\"neuposlechnutí příkazu svého nadřízeného k jízdě do podniku T. dne 8.12.1995 kolem 14.50 hodin\") je podle názoru soudu prvního stupně důvodem \"vykonstruovaným\", neboť \"smyslem tohoto příkazu k jízdě bylo dostat žalobce do situace, kdy by byl přistižen policií při jízdě automobilem po požití alkoholu\". Byl-li nadřízený žalobce A. L. \"přesvědčen o tom, že žalobce požil alkohol, pak jeho pokyn k jízdě nebyl vydán v souladu s právními předpisy\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.10.1997 č.j. 14 Co 361/97-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.875,- Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení 5.144,50 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit \"Českému státu - Okresnímu soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že \"není dán výpovědní důvod spočívající v žalobcově neuposlechnutí příkazu nadřízeného p. L. k jízdě do podniku T.\"; jestliže byl žalobci jako řidiči tento příkaz \"dán za situace, kdy nadřízený žalobce byl přesvědčen o tom, že tento požil alkohol, sám tímto příkazem porušil obecně závazný právní předpis o pravidlech silničního provozu, pokud dal příkaz pracovníku, který nebyl způsobilý k řízení motorového vozidla\". Ke druhému důvodu výpovědi [požívání alkoholu (piva) žalobcem během pracovní doby] odvolací soud z výpovědi svědkyně V. Ž., jejíž výslech sám provedl, zjistil, že svědkyně před koncem pracovní doby při konfliktu žalobce s jeho nadřízeným A. L. \"ze žalobce cítila alkohol a viděla, že tento se choval jinak než jindy, a to arogantně a agresivně\". Alkohol z dechu žalobce podle odvolacího soudu cítili i další svědci, kteří u soudu prvního stupně \"shodně vypovídali o způsobu jeho chování\". Jestliže \"byl z dechu žalobce cítit alkohol v průběhu pracovní doby, a to před jejím koncem, je podle názoru odvolacího soudu nepochybné, že k požití alkoholu muselo dojít během pracovní doby, a není rozhodné, zda se tak stalo ve 14 hod. nebo ve 14.30 hod. ev. později\". Skutečnost, že \"k požití alkoholu došlo\", podle odvolacího soudu \"nepřímo prokazuje\" i další jednání žalobce, který se odmítl podrobit dechové zkoušce, přičemž jeho vysvětlování důvodu tohoto odmítnutí je v rozporu s výpovědí svědkyně Ž. a je nutno je považovat za účelové. Odvolací soud uzavřel, že \"požití alkoholu zaměstnancem v pracovní době na pracovišti, a to zvlášť v případě pracovníka, který je zaměstnán ve funkci řidiče, je nutno posoudit přinejmenším jako závažné porušení pracovní kázně, a tedy jako důvod k výpovědi z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.1.1999 č.j. 21 Cdo 2128/98-60 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalobce dne 8.12.1995 během pracovní doby požíval alkohol (pivo), tedy že se stal skutek uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud totiž v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř. vzal v úvahu jen ty důkazy, z nichž lze dovodit, že žalobce dne 8.12.1995 požíval v pracovní době alkohol, a do procesu hodnocení důkazů nezahrnul důkazy provedené u soudu prvního stupně, z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému závěru odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal.
Krajský soud v Plzni poté usnesením ze dne 2.6.1999 č.j. 14 Co 212/99-70 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že při zjišťování skutkového stavu věci nehodnotil výpověď žalobce jako účastníka řízení v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a s jeho vlastními tvrzeními obsaženými v žalobě. Zjištěný skutkový stav proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C 100/96-75 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.253,- Kč \"na účet\" advokáta a \"státu - do pokladny Okresního soudu v Sokolově částku 154,- Kč\". Shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí dovodil, že výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří \"viděli, jak žalobce pivo popíjí\", jsou nevěrohodné. Svědek M. V. totiž podepsal čestné prohlášení, že žalobce \"dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00 hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)\", a jeho vysvětlení, že žalobce sice neviděl požívat alkohol ve 14.00 hodin, ale až ve 14.30 hodin, nemůže obstát, neboť žalobce by se mohl \"těžko přivést během několika minut\" do podnapilého stavu. Nevěrohodnost svědka P. M. vyplývá podle názoru soudu prvního stupně z toho, že se po \"závažné chorobě dostavil k soudu z bydliště, které není v obvodu procesního soudu\", aniž by \"uplatnil nárok na svědečné\", a že \"jako jediný viděl žalobce vedle piva požívat i rum, přitom žádný z dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil\". Svědek A. L. \"pouze viděl, že žalobce drží v ruce láhev piva\", a jeho výpověď proto \"nemůže být důkazem toho, že žalobce požil alkohol v pracovní době\"; vzhledem k jeho \"konfliktnímu vztahu se žalobcem (aniž by byl způsoben jakýmikoliv důvody)\" ji navíc nelze považovat za \"dostatečně objektivní\". Ostatní svědci žalobce neviděli ani s lahví v ruce, ani neviděli, že by alkohol požíval, pouze uváděli, že tak, jak se žalobce choval (byl hlučný až agresivní), působil na ně \"jako člověk podnapilý, z jeho dechu cítili alkohol\"; takovéto svědectví je podle soudu prvního stupně \"nedostačujícím důkazem\". Žalobce v žalobě i ve své výpovědi před soudem popíral, že by požil dne 8.12.1995 v pracovní době alkohol (pivo), a nelze proto dovodit, že by tímto důkazem bylo prokázáno \"naplnění výpovědního důvodu\". Uvedl-li žalobce v žalobě, že jízdu \"odmítl z důvodu, že požil alkoholický nápoj\", jde o \"nešťastnou formulaci myšlenky\" žalobce, jejímž obsahem bylo \"podivení nad jednáním nadřízeného, který ho obviňuje z požívání alkoholu v pracovní době, a současně mu dává příkaz k uskutečnění jízdy motorovým vozidlem\". Jednoznačným důkazem o tom, že žalobce dne 8.12.1995 požil alkohol, mohl být podle názoru soudu prvního stupně výsledek dechové zkoušky; kdyby se žalobce odmítl dechové zkoušce podrobit, mohla být tato skutečnost použita jako důvod k výpovědi. Vzhledem k tomu, že další výpovědní důvod (neuposlechnutí příkazu nadřízeného k jízdě) je důvodem \"vykonstruovaným\", je výpověď z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.4.2000 č.j. 14 Co 930/99-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení 2.495,80 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit \"státu - Okresnímu soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč. Na základě dosud provedených důkazů odvolací soud dovodil, že svědci M. V. a P. M. viděli žalobce v pracovní době požívat alkohol (pivo) a že další svědci (A. L., V. Ž., M. Č. a L. L.) ze žalobce \"v pracovní době alkohol cítili a z jeho chování pozorovali, že je pod vlivem alkoholu\". Důvod, pro který považoval soud prvního stupně výpověď M. V. za nevěrohodnou, nemůže obstát, neboť jím spolupodepsané prohlášení je třeba považovat ve srovnání se svědeckou výpovědí za důkaz \"méně věrohodný, když jde o listinu vyhotovenou na žádost žalobce, s jejímž podpisem nejsou spojeny žádné právní následky na rozdíl od svědecké výpovědi, kterou svědek činí po příslušném poučení o trestnosti svého jednání\". Nevěrohodná není ani výpověď svědka P. M., neboť \"není k dispozici žádná zpráva o jeho zdravotním stavu, z níž by snížená věrohodnost svědka vyplývala\", a o jeho věrohodnosti nic nevyplývá ani z toho, že neuplatnil nárok na svědečné, aniž by byly známy důvody vzdání se tohoto nároku. Výpověďmi svědků V. Ž., M. Č. a L. L. bylo prokázáno, že z dechu žalobce byl cítit alkohol, že jeho chování bylo \"oproti jindy\" hlučné a agresivní a že vůči svému nadřízenému A. L. se \"choval až vulgárně\". Žalobce se odmítl - jak vyplývá z výpovědi svědka L. L. - podrobit dechové zkoušce na alkohol; jeho vysvětlení, že tak učinil z hygienických důvodů, je nevěrohodné a vyvrací je výpověď svědkyně V. Ž. Výpověď žalobce je nevěrohodná i v tom, že uváděl, že žádný příkaz k jízdě od A. L. dne 8.12.1995 v odpoledních hodinách nedostal, neboť podle výpovědí svědků M. V. a L. L. odmítl jet spolu s A. L. na policii s odůvodněním, že \"není blbej, že nechce přijít o řidičák\". Podle názoru odvolacího soudu je \"nerozhodná\" výpověď svědka L. V., který uvedl, že \"za jeho přítomnosti žalobce nepil\", neboť se vyjadřoval k době, kdy se setkal se žalobcem, což mělo být v dopoledních hodinách, a výpověď svědkyně H. V., která žalobce vůbec neviděla. Za nevěrohodnou považuje odvolací soud také výpověď svědka \"B.\" (správně R. B.), který - i v rozporu s výpovědí žalobce - popřel, že by vůbec někdo na pracovišti požíval alkoholické nápoje. Na základě uvedeného hodnocení důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce dne 8.12.1995 během pracovní doby požíval alkohol (pivo). Vzhledem k tomu, že žalobce pracoval u žalovaného jako řidič, je třeba \"požití alkoholu i v malém množství\" považovat za porušení pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, a tedy i za důvod pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce. Výpověď z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 je proto - aniž by se bylo potřebné zabývat dalším v ní uvedeným výpovědním důvodem - platným právním úkonem.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by opakoval důkazy, které byly před ním provedeny. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud, měl-li pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně a o hodnocení věrohodnosti výpovědí žalobce a svědků před tímto soudem, měl - kromě výslechu svědkyně V. Ž. - zopakovat další důkazy (zejména výslechy svědků M. V., P. M. a A. L.) a opatřit si tak podklady pro posouzení věrohodnosti výpovědí svědků a žalobce, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně, a současně dbát o to, aby podklady pro posouzení věrohodnosti výpovědí byly zjištěny co nejúplněji.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 22.5.2002 č.j. 14 Co 773/2001-143 ve znění usnesení ze dne 28.6.2002 č.j. 14 Co 773/2001-148 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C 100/96-75 změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.004,-Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit \"státu - Okresnímu soudu v Sokolově\" částku 154,-Kč. Odvolací soud doplnil dokazování - po zjištění, že svědek P. M. již zemřel - zopakováním výslechů svědků M. V. a A. L., které provedl prostřednictvím soudu prvního stupně, a vyžádáním zpráv o pověsti těchto svědků a žalobce z místa jejich bydliště. Při hodnocení provedených důkazů přihlédl k tomu, že sice pouze svědek M. V., který vypovídal shodně před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, a svědek P. M. viděli žalobce v pracovní době požívat alkohol (pivo), však další svědci ze žalobce v pracovní době alkohol cítili a z jeho chování pozorovali, že je pod vlivem alkoholu; v posledně uvedeném smyslu vypovídali svědci A. L. a V. Ž. (před soudy obou stupňů) a svědci M. Č. a L. L. Výpovědi těchto svědků odvolací soud považuje (na rozdíl od soudu prvního stupně) za věrohodné. Svědek M. V. opakovaně vysvětlil, z jakého důvodu podepsal tzv. \"čestné prohlášení\" žalobci, které potvrzovalo, že rozhodného dne ve 14 hod. žalobce nepil alkoholické nápoje. Podle odvolacího soudu nelze svědeckou výpověď ve srovnání s tímto listinným důkazem považovat za méně věrohodnou. Věrohodnost výpovědi tohoto svědka není snižována ani zjištěním jeho pověsti v bydlišti; ze zprávy, kterou provedl důkaz odvolací soud, sice vyplývá, že byl postižen dvakrát pro přestupek, jednalo se však o přestupky majetkového charakteru, jichž se dopustil před řadou let. Svědek A. L. před odvolacím soudem potvrdil svoji dřívější svědeckou výpověď, i když již není zaměstnancem žalovaného. O tomto svědkovi nejsou žádné \"negativní poznatky\" a není důvod jeho výpovědi nevěřit. Odvolací soud považuje za zcela nevěrohodnou výpověď žalobce o důvodech odmítnutí dechové zkoušky (z hygienických důvodů), která je v rozporu i s výpovědí svědků V. Ž. a A. L. V údajích o příkazu k jízdě od nadřízeného A. L. dne 8.12.1995 odpoledne po 14 hod. je výpověď žalobce v rozporu s výpovědí svědků L. L. a M. V. Tito svědci byli spolupracovníky žalobce a není dán žádný důvod ke zpochybňování jejich věrohodnosti. Ani o žalobci v místě jeho bydliště nebyly zjištěny negativní poznatky. Výpověďmi svědků M. V., A. L., V. Ž., L. L. a M. Č., kteří viděli chování žalobce, které hodnotili odlišně od jeho chování v jiných případech a slyšeli, že odmítal dechovou zkoušku, bylo prokázáno, že žalobce v pracovní době na pracovišti požil alkoholické nápoje. Výpověď žalobce je třeba hodnotit jako účelovou nejen v důvodech odmítnutí dechové zkoušky, ale jako celek i pro rozpor s jeho vlastním návrhem na zahájení řízení, kde sám uvedl, že odmítl jízdu pro požití alkoholu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný prokázal důvod výpovědi, uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996, neboť \"požití alkoholu i v malém množství nutno považovat za porušení pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě pracovní poměr zrušit dle §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce\".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24.6.2003 č.j. 21 Cdo 372/2003-164 rozsudek a usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že odvolací soud - rozhodne-li se, že zopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně - může takovéto dokazování provést jen sám (a nikoliv prostřednictvím soudu prvního stupně), a vytknul odvolacímu soudu, že opětovně vyslechl svědky M. V. a A. L. prostřednictvím soudu prvního stupně. Skutkové závěry odvolacího soudu byly proto učiněny v rozporu s ustanoveními §122, §123, §211 a §213 o.s.ř., neboť takto \"zopakované\" dokazování mu nemohlo při hodnocení důkazů zejména z hlediska jejich věrohodnosti opatřit podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 16.10.2003 č.j. 14 Co 468/2003-183 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C 100/96-75 změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.985,- Kč \"zástupci žalovaného advokátu \", že žalobce je povinen zaplatit \"státu - Okresnímu soudu v Sokolově\" na náhradě nákladů řízení 154,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit \"státu - Krajskému soudu v Plzni\" na náhradě nákladů řízení 933,- Kč. Odvolací soud - poté, co sám zopakoval důkazy výslechem svědků A. L. a M. V. - při hodnocení provedených důkazů přihlédl k tomu, že svědek M. V. shodně vypověděl před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, že \"viděl žalobce v pracovní době pít pivo\", a že svědek A. L. před odvolacím soudem potvrdil svoji výpověď učiněnou na počátku řízení, že \"na něj žalobce působil jako podnapilý člověk\", že \"odmítl dechovou zkoušku, ke které ho spolu s vrchní sestrou vyzval, stejně tak jako jízdu autem\", a že \"v místnosti viděl vypitou basu piv a láhev od rumu\". Poslední výpověď svědka M. V. (ze dne 16.10.2003), i když ve výpovědi před dožádaným okresním soudem uvedl, že neviděl žalobce, že by pil z láhve pivo, považoval odvolací soud za věrohodnou právě proto, že je v souladu s výpovědí, kterou učinil již v roce 1996. Svědek M. V. opakovaně vysvětlil i to, proč podepsal tzv. \"čestné prohlášení\" žalobci; podle odvolacího soudu nelze svědeckou výpověď ve srovnání s tímto listinným důkazem považovat za méně věrohodnou, neboť \"jde o listinu, vyhotovenou žalobcem, s jejímž podpisem nejsou pro svědka spojeny žádné právní důsledky na rozdíl od svědecké výpovědi, kterou svědek činí po příslušném poučení o trestnosti křivé výpovědi, pokud by vypovídal nepravdivě\". Výpověď svědka A. L. odvolací soud považoval rovněž za věrohodnou, neboť byla učiněna i v době, kdy svědek není již zaměstnancem žalovaného a nadřízeným žalobce. Odvolací soud označil za zcela nevěrohodnou výpověď žalobce o důvodech odmítnutí dechové zkoušky (z hygienických důvodů), neboť byla vyvrácena výpovědí svědků V. Ž. a A. L., a jeho výpověď týkající se příkazu k jízdě od svého nadřízeného A. L. odpoledne po 14 hodině, která je rovněž v rozporu s výpovědí svědků L. L. a M. V. Výpověďmi svědků M. V., A. L., V. Ž., M. Č. a L. L., kteří viděli chování žalobce, jež hodnotili odlišně od jeho chování v jiných případech (bylo \"oproti jindy\" hlučné a agresivní, ke svému nadřízenému \"se choval až vulgárně\", \"z dechu žalobce byl cítit alkohol\") a slyšeli, že \"odmítal dechovou zkoušku\", bylo prokázáno, že žalobce v pracovní době na pracovišti požil alkoholické nápoje. Výpověď žalobce je v rozporu s těmito svědeckými výpověďmi (důkazy), z nichž vyplývá, že se žalobce choval jako podnapilý člověk, byl i viděn při požití alkoholu na pracovišti v pracovní době, a odmítl výzvu k cestě autem do T. a na policii; proto ji odvolací soud ve srovnání s těmito důkazy označil za účelovou a jako celek za nevěrohodnou (sám žalobce ve svém návrhu na zahájení řízení uvedl, že \"odmítl jízdu, protože požil alkoholický nápoj\"). Argumentace žalobce, že \"se nemohl dostat za tak krátkou dobu, když přijel kolem 14 hodiny z pošty, do silně podnapilého stavu\", není relevantní, neboť důvod výpovědi nespočívá v tom, že \"by byl žalobce v silně podnapilém stavu\", ale v tom, že \"během pracovní doby požíval alkohol (pivo)\". Protože žalobce pracoval u žalovaného jako řidič, je u něho nepochybně požití alkoholu i v malém množství nutno považovat za porušení pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě pracovní poměr zrušit podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a je tedy důvodem pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce; druhým výpovědním důvodem uvedeným v dopise ze dne 3.1.1996 je proto nadbytečné se zabývat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poté, co zrekapituloval obsah spisu, namítá v první řadě, že \"jediným svědkem, který nyní tvrdí, že viděl požívat žalobce v pracovní době pivo\", je M. V. Uvedený svědek \"byl vyslechnut opakovaně a jeho výpovědi jsou v podstatných a důležitých bodech velmi rozdílné\" a podle názoru dovolatele se \"podstatnými změnami výpovědí sám stal nevěrohodným\". Jiní svědci pak neviděli žalobce požívat alkohol; uvedl-li odvolací soud při hodnocení jejích výpovědí, že \"byli poučeni o trestnosti křivé výpovědi a proto hovoří pravdu\", nebere přitom v úvahu, že \"tisíce svědků u soudu lhalo a pouze nepatrný počet se jich dostal před soud pro křivou výpověď\" a že i svědci, kteří tvrdí, že žalobce alkohol nepil, byli řádně poučeni. Žalobce dovozuje, že, \"jestliže řídil ve 14,00 hodin vozidlo a nebyl pod vlivem alkoholu\", pak je nutno \"přehodnotit\" výpovědi těch svědků, kteří tvrdí, že \"již za několik minut byl silně v podnapilém stavu, kdy vrávoral, špatně artikuloval atd\". Žalobce nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, hodnocení důkazů odvolacím soudem považuje za jednostranné a neodpovídající požadavkům uvedeným v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal - vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl sice vydán po 1.1.2001 (dne 16.10.2003), ale ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 29.7.1999 - podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 dané podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce žalovaný mimo jiné vytýkal žalobci, že \"dne 8.12.1995 kolem 14. hod. v místnosti bývalé budovy Domova důchodců v H. během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\". Je nepochybné, že pro posouzení, zda tímto jednáním žalobce závažně porušil pracovní kázeň, popřípadě zda šlo o porušení pracovní kázně, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, bylo mimo jiné významné zjištění, zda žalobce skutečně dne 8.12.1995 \"během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\".
Závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo za řízení prokázáno, že žalobce dne 8.12.1995 \"během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\", představuje - jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) skutkové zjištění soudu. Uvedený závěr dovolatel zpochybňuje - jak vyplývá z obsahu dovolání - prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že svědek, kterému soud uvěřil, je nevěrohodný, že soud měl považovat výpověď některého svědka za \"účelovou\", že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobce dne 8.12.1995 \"během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\", odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - především na základě výpovědí svědků M. V. (který vypověděl, že viděl žalobce pít pivo), A. L. (který uvedl, že žalobce při jejich setkání působil jako podnapilý člověk a že odmítl dechovou zkoušku na alkohol), V. Ž. a M. Č. (podle jejich výpovědi byl z dechu žalobce cítit alkohol) a L. L. (který vypověděl, že chování žalobce oproti jindy \"bylo hlučné a agresivní\" a že se žalobce choval k A. L., svému nadřízenému, \"až vulgárně\" a odmítl dechovou zkoušku). Odvolací soud současně vysvětlil, proč - na rozdíl od soudu prvního stupně - považuje výpověď svědka M. V. (i přes rozdíly v jeho údajích a odlišný obsah \"čestného prohlášení\" vystaveného na žádost žalobce) za věrohodnou a proč uvěřil údajům svědka A. L. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování. Namítá-li dovolatel, že výpověď svědka M. V. měla být hodnocena jako nevěrohodná, že \"tisíce svědků u soudu lhalo a pouze nepatrný počet se jich dostal před soud pro křivou výpověď\" a že hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo \"jednostranné\", napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že odvolací soud dospěl procesně relevantním způsobem ke svým závěrům až po mnoha letech. Uvedená skutečnost však sama o sobě neznamená, že by jeho skutková zjištění byla z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. nesprávná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu