ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1928.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1928/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmír Putna a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. V., jako správce konkursní podstaty H. z. z. p., zastoupeného advokátem, proti povinné E. J., pro 14.506,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinné, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 E 3942/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. dubna 2004, č.j. 30 Co 65/2004-21, takto:
Odůvodnění:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
O d ů v d o d n ě n í:
Na návrh oprávněného Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 26. 2. 2001, č.j. 2 E 3942/2000-5, nařídil podle platebního výměru H. z. z. p. v M. „č.j. PV/90/72/0453/98 ze dne 21. 8. 1998, v právní moci dne 19. 9. 1998, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 14.506,- Kč (částku tvoří pokuta ve výši 1.500,- Kč, dlužné pojistné 5.725,- Kč a penále za období od 9. 9. 1994 do 21. 8. 1998 ve výši 7.281,-Kč) a nákladů tohoto výkonu rozhodnutí 1.275,- Kč“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné; povinné zároveň zakázal, aby nakládala s věcmi, které vykonavatel podle usnesení sepíše, s tím, že o nařízení prodeje bude rozhodnuto po právní moci usnesení nařizujícího výkon rozhodnutí.
K odvolání povinné Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 4. 2004, č.j. 30 Co 65/2004-21, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z toho, že zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, obsahuje v §16 odst. 2 zvláštní ustanovení o možnosti vymáhat pojistné tak, že právo se promlčuje ve lhůtě 5 let od právní moci platebního výměru; shodně je upraven i způsob vymáhání penále v §19 a pokut v §26 odst. 3 tohoto zákona. Vzhledem k této zvláštní úpravě neplatí pro vymahatelnost platebních výměrů zdravotních pojišťoven ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, jež pro vykonatelnost správního rozhodnutí stanoví propadnout tříletou lhůtu. Předpisy o všeobecném zdravotním pojištění a o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění nemají žádnou podrobnější úpravu promlčení práva vymáhat pojistné. I když „v obecném právním smyslu představuje promlčené právo takové právo, jež existuje (pokud je tedy dobrovolně splněno, oprávněnému nevznikne bezdůvodné obohacení), avšak je nevymahatelné proti vůli povinného“, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění „je upraveno správními předpisy a nelze zde podpůrně použít ani soukromoprávní předpisy včetně občanského zákoníku“, neboť „podle výslovného ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb. lze podpůrně použít pouze správní řád a občanský soudní řád, jež žádnou úpravu promlčení neobsahují“. Proto lze – podle odvolacího soudu - dovodit jediný závěr, že „uplynutím pětileté lhůty počítané od právní moci platebního výměru zdravotní pojišťovny se právo podle tohoto titulu bez dalších promlčelo a stalo se nevymahatelným“. Soud proto musí promlčení v tomto případě zohlednit, neboť „i bez výslovné námitky povinné v důsledku promlčení práva přiznaného platebním výměrem ztratil exekuční titul svou vykonatelnost“, přičemž vykonatelnost rozhodnutí je podmínkou, jíž se soud z úřední povinností musí zabývat při nařízení exekuce. Promlčení práva přiznaného platebním výměrem zdravotní pojišťovny není pouze důvodem pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, ale i důvodem pro zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí. V projednávané věci nabyl platební výměr právní moci dne 19. 9. 1998 a právo jím přiznané bylo promlčeno dnem 19. 9. 2003. V době, kdy byla věc předložena odvolacímu soudu s odvoláním povinné, tj. ke dni 29. 1. 2004, již byl správní exekuční titul nevykonatelný.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jež podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, oprávněný namítá, že, i když žádný ze zákonů v oblasti pojistného na zdravotní pojištění neobsahuje – mimo ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. – úpravu institutu promlčení, nelze dovodit ztrátu vykonatelnosti exekučních titulů vydaných dle těchto předpisů ex lege bez výslovné námitky promlčení. Naopak v souladu s tím, jak je institut promlčení práva upraven a vnímán nejen v oblasti vnitrostátního právního řádu, ale i v právní nauce, je na promlčení práva třeba nahlížet obecně tak, že jde o výhodu povinného, ke které je možno přihlédnout jen v případě, kdy ji její nositel uplatní, tedy vznese námitku promlčení. V projednávané věci se tak nestalo, a proto samotná skutečnost uplynutí lhůty podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je pro posouzení věci zcela bez významu a závěr o „nastavší nevymahatelnosti práva“ je nesprávný. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších titulů uvedených v ustanovení §274 o.s.ř.
Rozhodnutí, jehož výkon je v projednávané věci navrhován, je platebním výměrem zdravotní pojišťovny, vydaným na základě ustanovení §15, §18 odst. 1 a §26 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění do 30. 6. 2000 [tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) a zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů] – dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“, a ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění do 30. 11. 1999 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání) – dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“; jde tedy o jiné vykonatelné rozhodnutí, jehož soudní výkon připouští zákon [srov. §274 písm. h) o.s.ř.].
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že k výkonu rozhodnutí navržený platební výměr (titul pro výkon rozhodnutí) nelze vykonat proto, že uplynutím promlčecí lhůty uvedené v ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. „i bez výslovné námitky povinné v důsledku promlčení práva přiznaného platebním výměrem ztratil exekuční titul svou vykonatelnost“ a že „promlčení práva přiznaného platebním výměrem zdravotní pojišťovny není pouze důvodem pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, ale i důvodem pro zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí“. Právě správnost tohoto názoru zpochybňuje dovolatel, když namítá, že k promlčení práva je možné přihlédnout jen v případě, kdy nositel povinnosti námitku promlčení uplatní, tedy vznese.
Protože nebylo zjištěno ani dovolatelem tvrzeno, že by řízení bylo postiženou některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl dovolací soud přezkoumat rozsudek odvolacího soudu jen z hlediska správnosti posouzení uvedené právní otázky (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné se vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry. Platební výměr na dlužné pojistné je vykonatelný bez ohledu na právní moc, jestliže od jeho doručení uplynulo 15 dnů.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. nebylo-li pojistné nebo záloha na pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, je plátce pojistného povinen platit penále ve výši 0,1 % dlužné částky za každý kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala. Pokud bylo pojistné nebo záloha na pojistné zaplaceno jiné než příslušné zdravotní pojišťovně, popřípadě jinému subjektu, nebo pokud platba byla poukázána pod nesprávným variabilním symbolem, považuje se pojistné nebo záloha na pojistné za nezaplacené ve stanovené lhůtě.
Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.
Podle ustanovení §19 zákona č. 592/1992 Sb. pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného.
Podle ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. pokud jde o způsob placení a vymáhání a promlčení pokut, postupuje se stejně jako u pojistného.
Nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné, nebo smírem schváleným správním orgánem nebo výkazem nedoplatků jím sestaveným, jejich výkon se provede [§71 odst. 1 věta první zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)].
Rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let od uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (§71 odst. 3 odst. 1 stejného zákona).
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že předpisy o všeobecném zdravotním pojištění a o pojistném na všeobecné zdravotní pojišťění nemají žádnou podrobnější úpravu promlčení práva vymáhat pojistné, i v tom, že podpůrně lze použít pouze správní řád (§53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. – odvolací soud nesprávně odkazuje na v té době již zrušené ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb.). Z toho však nelze dovozovat, jak uvádí odvolací soud, „jediný závěr, že uplynutím pětileté lhůty počítané od právní moci platebního výměru zdravotní pojišťovny se právo podle tohoto titulu bez dalšího promlčelo a stalo se nevymahatelným“.
Jestliže právní předpis výslovně neupravuje určitou skutkovou podstatu nebo ji upravuje jen z části (neúplně), neznamená to, že takovouto neřešenou nebo neúplně řešenou situaci nelze vyložit. Proto právní teorie i praxe postupně dospěla k obecně uznávaným výkladovým metodám, jež slouží k tomu, aby bylo v těchto situacích možno právo vyložit a na konkrétní případ aplikovat. Jednou z výkladových metod je rovněž výklad logický (vedle výkladu gramatického, systematického a historického), který používá některých specifických metod, jež se zpravidla nazývají argumenty (zvláštní argumenty právní logiky). Jedním z těchto argumentů - vedle argumentu a contrario (důkaz z opaku) a argumentu a fortiori (od silnějšího k slabšímu) - je v praxi často používaný argument per analogiam (tj. výklad podle podobnosti), který se zpravidla rozlišuje na argument per analogiam legis a argument per analogiam juris (analogie práva). Argument per analogiam legis (analogie zákona) spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou podstatu podobnou.
V projednávané věci právní předpis (zákon č. 592/1992 Sb. a předpisy na něj navazující) neupravuje – jak výše uvedeno – podrobněji promlčení práva vymáhat pojistné. Z právní úpravy je však zřejmé, že ohledně úpravy práva vymáhat pojistné je z hlediska časového používáno jako důsledek uplynutí času institutu promlčení nikoli institutu prekluze (zániku, propadu práva). Proto je třeba v souladu s výkladovou metodou per analogiam legis zkoumat, zda existuje právní úprava (ustanovení zákona) upravující skutkovou podstatu podobnou.
Právo (oprávnění, nárok), uvažuje-li se o něm z hlediska promlčení a jeho právní podstaty (jak vyplývá z obecné teorie práva a zejména z ustanovení §100 až 114 obč. zák. – per analogiam legis), prodělává dvě stádia, která je třeba od sebe důsledně odlišovat. První stádium je charakterizováno tím, že uplynul určitý – právním předpisem přesně vymezený - čas (doba) a že oprávněný subjekt, ač tak mohl a měl učinit, své právo nevykonal. Pro druhé stádium je potom příznačné, že povinný subjekt se dovolal námitkou promlčení, a to před příslušným orgánem oprávněným (kompetentním) o uplatněném právu jednat a rozhodovat. Nastanou–li obě uvedená stádia, nemůže (nesmí) příslušný orgán, oprávněný o uplatněném právu jednat a rozhodovat, takovéto právo přiznat. Ke stejnému východisku se přihlásil i odvolací soud, když uvedl, že „v obecném právním smyslu představuje promlčené právo takové právo, jež existuje (pokud je tedy dobrovolně splněno, oprávněnému nevznikne bezdůvodné obohacení), avšak je nevymahatelné proti vůli povinného“.
Naproti tomu prekluze (zánik, propad práva) neprodělává uvedená dvě stádia a nastává bez dalšího, jestliže uplynul určitý – právním předpisem přesně stanovený - čas (doba) a oprávněný subjekt v tomto čase (době) nevykonal stanoveným právním způsobem své právo. Již z uvedeného rozdílu mezi promlčením a prekluzí je patrná rozdílnost právních důsledků mezi promlčením a prekluzí. Zatímco uplynutí času při promlčení nemá samo o sobě vliv na existenci práva (oprávnění, nároku), jestliže k němu nepřistoupí kvalifikovaný úkon povinného ze závazku (uplatnění námitky promlčení), při prekluzi (zániku, propadu práva) uplynutím stanoveného času právo (oprávnění, nárok) bez dalšího (tedy i bez jakéhokoli úkonu povinného ze závazku) zaniká. Z uvedeného je zřejmé nejen to, že promlčení a prekluze jsou rozdílné důsledky uplynutí času v právu, ale také to, že tyto rozdílné instituty nelze mezi sebou vzájemně zaměňovat. Jestliže tedy ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. (a na ně obsahově navazující ustanovení §19 a §26 odst. 3 stejného zákona) stanoví, že uplynutím času se tam označená práva promlčují, nelze ani výkladem dovozovat z tohoto promlčení právní důsledky, jež právní řád přikládá pouze prekluzi (propadnutí, zániku práva), jako je tomu např. v odvolacím soudem zmiňovaném ustanovení §71 odst. 3 správního řádu.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož uplynutím doby uvedené v ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. „i bez výslovné námitky povinné v důsledku promlčení práva přiznaného platebním výměrem ztratil exekuční titul svou vykonatelnost“, je nesprávný. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené usnesení spočívá [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], Nejvyšší soud ČR je usnesením zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 6 o.s.ř.) a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude opětovně rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu