ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1936.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1936/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované D. I spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 283/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003 č.j. 23 Co 425/2003-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1.10.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.9.1997 s pracovním zařazením „dělník na balení náhradních dílů“. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně „s ohledem na závěry zdravotního posudku ze dne 5.6.2002 vypracovaného závodním lékařem zaměstnavatele MUDr. M. Z. ztratila dlouhodobě způsobilost vykonávat dosavadní práci dělník na balení náhradních dílů“ a že „s ohledem na závěry znaleckého posudku není u zaměstnavatele pro ni žádná jiná vhodná práce, neboť dle lékařského posudku i jakákoliv sebemenší zátěž povede k její fyzické neschopnosti konat tuto práci“; tato zdravotní omezení jsou tedy „takového rázu, že zaměstnavatel ani při maximální snaze není schopen zajistit žalobkyni práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že, ačkoli „je poživatelkou částečného invalidního důchodu a jako taková je ze zákona osobou se změněnou pracovní schopností“, nebyl ve smyslu ustanovení §50 zák. práce k výpovědi udělen předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy, tj. Úřadu práce. Podle jejího názoru nebyl naplněn ani uplatněný výpovědní důvod, neboť „pouhé vyjádření závodního lékaře není dostatečným podkladem pro výpověď“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Mimo to žalovaná při výpovědi porušila ujednání v části B, bod 3.1 a ujednání v části G, bod 3.2 písm. j) kolektivní smlouvy uzavřené pro období od 1.1.2002 do 31.12.2005, jestliže výpověď neprojednala s příslušným odborovým orgánem a jestliže žalobkyni nenabídla přiměřené náhradní místo, ačkoli „přímo na stávajícím pracovišti mohla zajistit, aby jí byla přidělována konkrétní práce odpovídající jejímu zdravotnímu stavu, tedy balení dílů, které mají nižší hmotnost“, jichž „je dostatečné množství, takže i bez změny pracovní smlouvy je možné zajistit pro žalobkyni dostatečné pracovní vytížení po celou dobu pracovní směny“.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 23.5.2003 č.j. 9 C 283/2002-65 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „uhradit žalobkyni vzniklé náklady řízení“ ve výši 5.562,- Kč k rukám advokáta JUDr. K. K. Ve věci samé dospěl k závěru, že v případě předmětné výpovědi „po formální stránce bylo vyhověno všem náležitostem vyplývajícím ze zákona a kolektivní smlouvy“, „nebylo však prokázáno, že by žalovaná pro úspěšné použití ust. §46 odst. 1 písm. d) zák. práce měla k dispozici řádný lékařský posudek“, a kromě toho „bylo vyvráceno i tvrzení žalované, že není možno žalobkyni přidělovat práci spočívající v balení dílů o takové hmotnosti (do 2 kg), která by neohrožovala její zdravotní stav“. Posouzení zdravotního stavu žalobkyně vypracované závodním lékařem, na které žalovaná odkazuje ve výpovědi, je sice označeno jako lékařský posudek, avšak „neobsahuje dle názoru soudu náležitosti pro tento akt stanovené“ (vymezení předmětu a důvodů nezpůsobilosti žalobkyně k dosavadní práci zde chybí, závěry závodního lékaře jsou velmi obecné, schází rovněž poučení o možnosti odvolání), a navíc se soud prvního stupně „ztotožňuje s názorem uvedeným v komentáři k zákoníku práce, podle nějž je k vydání posudku o způsobilosti zaměstnance k práci kompetentní ošetřující lékař; tímto je dle názoru soudu nikoliv závodní lékař žalované, nýbrž lékařka žalobkyně MUDr. J. M., která má k dispozici veškerou dokumentaci a je dobře obeznámena se zdravotním stavem žalobkyně“, a nelze pominout ani to, „že není v žádném vztahu ani k žalobkyni ani k žalované a její posudek by bylo možno považovat za objektivní“. Protože „nebyly splněny podmínky stanovené §46 odst. 1 písm. d), resp. §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“, soud prvního stupně uzavřel, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána neplatně.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.12.2003 č.j. 23 Co 425/2003-89 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Odvolací soud vyslovil názor, že lékařský posudek jako předpoklad platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce „je především posouzením zdravotní způsobilosti zaměstnance konat tu práci, kterou až dosud konal“, a že „vzhledem k účelu a smyslu závodní preventivní péče“ je třeba příslušného závodního lékaře „považovat za kompetentního k vydání lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci“; v tomto směru má totiž „svůj význam nejen odborné posouzení zdravotního stavu zaměstnance, ale i konkrétní znalost pracovního prostředí a pracovní náplně posuzovaného zaměstnance“. Dovodil proto, že posudek ze dne 5.6.2002 vypracovaný praktickým závodním lékařem MUDr. Z. (vykonávajícím na základě smlouvy závodní preventivní péči pro zaměstnance žalované) na základě vyšetření žalobkyně a její zdravotní dokumentace, ze kterého „jakkoli mu lze vytýkat určitou strohost a to, že obsahuje i závěry lékaři nepříslušející, jednoznačně vyplývá, že žalobkyně není ze zdravotních důvodů dlouhodobě schopna vykonávat dosavadní práci“, je řádným podkladem k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, přičemž „z absence poučení o opravném prostředku nelze bez dalšího dovozovat nesprávnost učiněných závěrů“. Podle názoru odvolacího soudu není důvodným ani požadavek žalobkyně na úpravu stávající pracovní náplně při zachování jejího dosavadního pracovního zařazení, neboť za daného stavu, kdy dosavadním pracovištěm žalobkyně byla chráněná dílna zaměstnávající především zaměstnance se změněnou pracovní schopností, jímž žalovaná přizpůsobila pracovní podmínky tak, aby vyhovovaly jejich zdravotnímu stavu a pracovní způsobilosti, „nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby některým ze stejně zařazených zaměstnanců se změněnou pracovní schopností poskytovala ještě další úlevy, což by navíc zakládalo určitou nerovnost v zacházení se zaměstnanci stejného pracovního zařazení“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „u žalobkyně došlo k naplnění důvodu výpovědi ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce a žalovaná nepochybila, pokud jí z tohoto důvodu výpověď dala, neboť současně neměla jinou, pro žalobkyni vhodnou práci (míněno volné pracovní místo), které by jí mohla nabídnout (§46 odst. 2 zák. práce)“. Předmětná výpověď z pracovního poměru, splňující rovněž všechny formální náležitosti, je tudíž platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že lékařský posudek MUDr. Z., na který žalovaná odkazuje ve výpovědi, „nesplňuje požadavky kladené na tento administrativní akt ustanovením §46 odst. 1 písm. d) zák. práce“, neboť zde vyslovený závěr je „v jasném rozporu“ s výpovědí jmenovaného lékaře při ústním jednání před soudem prvního stupně, kde uvedl, že bez újmy na zdraví je žalobkyně schopna manipulovat s předměty do váhy 2 kg. Tento rozpor – jak dovolatelka zdůraznila – „je tím patrnější“, bylo-li provedeným dokazováním zjištěno, že „podíl balených předmětů do hmotnosti 1 kg činí téměř 98% všech dílů balených v roce 2002 ve firmě žalované“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že MUDr. Z. nemohl být v době vyhotovování znaleckého posudku řádně seznámen s pracemi prováděnými ve firmě žalované, ani s konkrétními pracovními podmínkami jednotlivých osob, „neboť v opačném případě by musel dospět k závěru, že vhodná práce pro dovolatelku ve firmě žalované v každém případě je“. Kromě tohoto podle názoru žalobkyně nelze ze znění příslušných právních předpisů dovodit, že by lékařský posudek pro účely výpovědi ze zdravotních důvodů mohl vydávat lékař zajišťující pro žalovanou závodní preventivní péči; ve smyslu ustanovení §21 zákona č. 20/1966 Sb. je k tomuto kompetentní pouze ošetřující lékařka dovolatelky MUDr. J. M., která však o zpracování posudku požádána nebyla. Protože závěr lékařského posudku o tom, že žalobkyně dlouhodobě pozbyla způsobilost vykonávat dosavadní práci, byl provedenými důkazy „naprosto zpochybněn“, a protože „dovolatelka má za prokázané“, že v době dání výpovědi „bylo v provozních možnostech žalované“ přidělovat žalobkyni na dosavadním pracovišti takovou práci, která odpovídala jejímu zdravotnímu stavu (tím, že by byla přijata taková organizační opatření, aby žalobkyni nebyly přidělovány ke zpracování díly o hmotnosti vyšší než 2 kg, jejichž podíl je „téměř zanedbatelný“), „nebyl dán výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. d) zák. práce“ a výpověď je proto neplatná. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobkyni předmětnou výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 1.10.2002, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice.
Při posuzování platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce je - jak správně uvádí odvolací soud - podstatné, zda je zaměstnanec způsobilý konat dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával, ke zdravotnímu stavu zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „…podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení…“ v §46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého musí vyplývat jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci vydává zdravotnické zařízení prostřednictvím lékaře (srov. §21 odst. 1 a §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31.12.2002). Přezkoumání správnosti vydaného lékařského posudku o způsobilosti k práci se lze domáhat způsobem uvedeným v ustanovení §77 zákona o péči o zdraví lidu.
S názorem žalobkyně, že k vydání lékařského posudku o její způsobilosti k práci u žalované „je ve smyslu ustanovení §21 zákona č. 20/1966 Sb. kompetentní pouze ošetřující lékařka dovolatelky MUDr. J. M.“ a nikoliv MUDr. M. Z., poskytující zaměstnancům žalované závodní preventivní péči na základě smlouvy uzavřené s žalovanou dne 23.3.2002, nelze souhlasit.
Podle ustanovení §133 odst.1 písm. a) zák. práce je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti.
Podle ustanovení §133 odst. 1 písm. d) zák. práce je zaměstnavatel povinen sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zařízení jim poskytuje závodní preventivní péči a jakým druhům očkování a jakým lékařským preventivním prohlídkám souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit, umožnit zaměstnancům podrobit se těmto očkováním a účastnit se lékařských preventivních prohlídek a mimořádných preventivních prohlídek v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy nebo rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby.
Je mimo pochybnost, že posuzování zdravotní způsobilosti fyzických osob k práci se uskutečňuje v rámci závodní preventivní péče. Závodní preventivní péči, jejímž cílem je zabezpečení prevence včetně ochrany zdraví před nemocemi z povolání a jinými poškozeními zdraví z práce a prevence úrazů (srov. §18a zákona o péči o zdraví lidu), je každý zaměstnavatel povinen zabezpečit pro všechny své zaměstnance (srov. §40 zákona o péči o zdraví lidu), uskutečňuje se ve spolupráci (zpravidla na základě smlouvy) se zařízením léčebně preventivní péče (srov. §35 a násl. zákona o péči o zdraví lidu) a svobodná volba lékaře je u ní vyloučena (srov. §9 odst. 2 věta druhá zákona o péči o zdraví lidu).
Lékařskou posudkovou činnost, jejímž „předním úkolem“ je posuzování způsobilosti k práci, vykonávají v rámci léčebně preventivní péče, včetně závodní preventivní péče, zpravidla ošetřující lékaři (srov. §21 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu). Protože posuzování zdravotní způsobilosti fyzických osob k práci se uskutečňuje - jak uvedeno výše - v rámci závodní preventivní péče, je zřejmé, že pro vydání lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci, kupř. „pro účely výpovědi ze zdravotních důvodů“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, je povolán v první řadě lékař zajišťující pro zaměstnance závodní preventivní péči (závodní lékař). Především lékaře zajišťujícího závodní preventivní péči je třeba - s ohledem na zákonem vymezený cíl a rozsah závodní preventivní péče (srov. §18a a §35a zákona o péči o zdraví lidu) - chápat jako příslušného lékaře, podle jehož posudku je zaměstnavatel povinen v zájmu zajištění bezpečného, nezávadného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí postupovat při zařazování do práce, eventuelně při převedení na jinou práci. Teprve tehdy, nepůsobí-li u zaměstnavatele lékař závodní preventivní péče, přichází v úvahu pro výkon lékařské posudkové činnosti lékař zvolený zaměstnancem ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 věty první zákona o péči o zdraví lidu. Závěr odvolacího soudu o tom, že „vzhledem k účelu a smyslu závodní preventivní péče“ je třeba „příslušného závodního lékaře považovat za ošetřujícího lékaře ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., kompetentního k vydání lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci“, je proto správný.
Byl-li lékařský posudek nebo rozhodnutí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení §64 zák. práce z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem, a soud z takového rozhodnutí vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.). Ze skutečnosti, že soud v konkrétním případě z lékařského posudku vychází (je povinen vycházet), a že tedy není oprávněn závěry posudku jakkoli doplňovat, vyplývá, že jakékoliv výtky žalobkyně zpochybňující obsah a závěry lékařského posudku MUDr. M. Z. ze dne 5.6.2002 (namítá-li, že zde vyslovený závěr je „v jasném rozporu“ s výpovědí jmenovaného lékaře při ústním jednání před soudem prvního stupně a že tento lékař „nemohl být v době vyhotovování znaleckého posudku řádně seznámen s pracemi prováděnými ve firmě žalované, ani s konkrétními pracovními podmínkami jednotlivých osob“) nemohou být opodstatněné.
Úvaha dovolatelky, že v době dání výpovědi „bylo v provozních možnostech žalované“ přidělovat žalobkyni na dosavadním pracovišti takovou práci, která odpovídala jejímu zdravotnímu stavu, znamená rovněž polemiku se závěry lékařského posudku MUDr. Z. Nepřihlíží totiž náležitě k tomu, že na tomto dosavadním pracovišti splňujícím požadavky vyplývající z ustanovení §133 odst. 3 zák. práce (podle zjištění odvolacího soudu se jednalo o „chráněnou dílnu zaměstnávající převážně zaměstnance se změněnou pracovní schopností, jimž žalovaná přizpůsobila pracovní podmínky tak, aby vyhovovaly jejich zdravotnímu stavu a pracovní způsobilosti“) žalovaná již dříve přistupovala k žalobkyni se zvláštními ohledy a poskytovala jí úlevy. I přesto však žalobkyně byla po celou dobu trvání pracovní poměru u žalované v opakované v pracovní neschopnosti, často dlouhodobého charakteru, a stěžovala si, že je přetěžovaná. Následný lékařský posudek, který byl vyvrcholením těchto stálých a - jak vyplývá z obsahu tohoto posudku - výrazně se zhoršujících zdravotních potíží žalobkyně, všechny výše zmíněné skutečnosti zohledňuje (srov. výslovné znění „….i menší zátěže povedou k její fyzické neschopnosti toto (práci) konat!“) a obsahuje tak objektivní zhodnocení zdravotní způsobilosti žalobkyně k práci, kterou až dosud vykonávala i s poskytovanými úlevami, které - jak uvedeno výše - její zdravotní problémy nevyloučily.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu