ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1948.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1948/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A. J., zastoupené advokátem, proti povinnému Z. J., zastoupenému advokátkou, pro vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 E 22/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č.j. 62 Co 84/2004-64, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 19. 1. 2004, č.j. 34 E 22/2003-58, nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 306/91, ze dne 17. 12. 1996, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 217/97, ze dne 8. 9. 1997, výkon rozhodnutí „vyklizením bytu v P., Š. ul. 550/6, sestávajícího z 1+1 II. kategorie ve třetím patře, přestěhováním věcí povinného do náhradního bytu 1+k. k., II. kategorie s příslušenstvím, ve druhém suterénu domu v ulici N. č. 28 v P.“; povinnému zároveň uložil povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí „ve výši 3.650,- Kč (1.000,-Kč SOP, 2.500,- Kč odměna za zastupování účastníka, 2x 75,- Kč režijní paušál)“.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2004, č.j. 62 Co 84/2004-64, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá jen to, zda je tu vykonatelné rozhodnutí po stránce materiální a formální, zda bylo vydáno orgánem k tomu kompetentním, zda je dána totožnost účastníků řízení nalézacího a exekučního a zda je výkon navržen způsobem k tomu vhodným. Ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnému, aby byt vyklidil až poté co, mu bude zajištěn náhradní byt, musí soud také před rozhodnutím o návrhu na nařízení exekuce vyklizením mimo jiné zkoumat, zda povinnému byla skutečně zajištěna bytová náhrada, jaká byla určena v titulu. Protože v projednávané věci podle názoru odvolacího soudu oprávněná řádným způsobem doložila, že má pro povinného zajištěnu bytovou náhradu, a to tak, že požádala pronajímatele bytu, aby uzavřel s povinným nájemní smlouvu na svůj byt, což bylo řádně doloženo smlouvou, kterou ve prospěch povinného uzavírá jako pronajímatel V. Š., přičemž předmětem tohoto nájmu je byt odpovídající nalézacímu rozhodnutí, posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, jako věcně správné. Uvedl, že namítal-li povinný, že se jedná o byt, který není právně a faktický volný, „toto bude předmětem dalšího řízení“, neboť odvolací soud „v této fázi exekučního řízení se zabývá jen těmi hledisky, která měl soud prvního stupně k dispozici v okamžiku nařízení výkonu rozhodnutí“.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinný namítá, že soud prvního stupně „se vůbec nezabýval otázkou návrhu nájemní smlouvy a pro rozhodnutí se mu jevilo postačující tvrzení oprávněné, že povinný odmítá návrh nájemní smlouvy podepsat“. Je přesvědčen, že kopie nájemní smlouvy s podpisem pouze pronajímatele nemohla být dostačujícím důkazem zajištění náhradního bytu tak, jak stanoví exekuční titul. Soudy dále neřešily otázku vhodnosti náhradního bytu, který se má nacházet v druhém suterénu, zejména, zda jako byt je zkolaudován a je stavebním určením v souladu se stavebními předpisy a zda vyhovuje hygienickým předpisům vzhledem k umístění v druhém suterénu domu. Podle jeho vědomostí v době rozhodnutí soudu prvního stupně byl uvedený byt obsazen jiným nájemníkem. Soudy se rovněž nezabývaly skutečností, že oprávněné byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 6 C 2/2001, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 39/2004, uložena povinnost umožnit povinnému bydlení v bytě v ulici Š. a předat mu klíče. Povinný nemůže uvedený byt vyklízet, neboť oprávněná mu brání tento byt vůbec zpřístupnit. Oprávněná navíc byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T/2003, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 217/2003, uznána vinnou ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru tím, že povinnému neoprávněně bránila v užívání bytu v ulici Š. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost uvedených zjištění dovolatel nezpochybňuje), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 12. 1996, č.j. 13 C 306/91-107, ve znění usnesení ze dne 17. 12. 1996, č.j. 13 C 306/91-112, bylo zrušeno právo společného nájmu bytu účastníků (A. J. a Z. J.) „v P., Š. ulici 550/6, sestávajícího se z 1+1, II. kategorie ve 3. patře“, výlučnou nájemkyní byla určena žalobkyně A. J. a žalovanému Z. J. bylo uloženo byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 1997, č.j. 11 Co 217/97-132, byl uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzen. Podle notářského zápisu ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. N 70/2003, NZ 49/2003, sepsaného JUDr. J. H., notářkou, bylo „osvědčeno ústní prohlášení“ A. J. „dle ustanovení §72 odst. 1 písm. h) n.ř.“, podle kterého „pro svého bývalého manžela Z. J. zajistila náhradní byt a sice byt 1+k.k., I. kategorie s příslušenstvím na adrese: L., N. 28, P. Pronájem tohoto bytu dohodla s majitelem bytu, jímž je V. Š. Jedná se o nájemní smlouvu na dobu neurčitou“. Podle „smlouvy o nájmu bytu I.+ K.k.“ ze dne 1. 10. 2003 uzavřené mezi pronajímatelem V. Š. a „Z. J.“, se sjednal nájem na dobu neurčitou počínaje dnem 1. 10. 2003 k „byt. prostorům sestávajícím z jedné místnosti o 30m², kuch. k. předsíně a přísl. v rodinném domě v ul. N. 28, P., 2.suterén, kde pronajímatel je majitelem tohoto domu“. Předložená fotokopie uvedené smlouvy je pouze u údaje „Pronajímatel:“ označena nečitelnou parafou; u údaje „Nájemce:“ není vyznačeno nic.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) mimo jiné významné posouzení otázky, zda notářským zápisem, jehož obsahem je osvědčení o prohlášení oprávněného [§72 odst. 1 – 4 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], bylo prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá bytové náhradě uvedené ve vykonávaném rozhodnutí. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede.
Podle ustanovení §343 odst. 2 o.s.ř. zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný.
Podle ustanovení §343 odst. 3 o.s.ř. nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Při zjišťování, zda bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě zda bylo pro povinného zajištěno přístřeší, soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
Jak správně uvedl odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí, při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet.
Jde-li o výkon rozhodnutí vyklizením se zajištěním bytové náhrady, zkoumá soud před rozhodnutím o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí též to, zda je prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí (§343 odst. 1 o.s.ř.).
Se závěrem odvolacího soudu, že oprávněná řádným způsobem doložila, že má pro povinného zajištěnou bytovou náhradu, která mu podle nalézacího rozhodnutí náleží, však dovolací soud nesouhlasí.
Jak vyplývá z ustanovení §343 odst. 2 o.s.ř., zajištění bytové náhrady je povinen prokázat oprávněný. Splnění této povinnosti může oprávněný prokázat též listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce a nebo notářským zápisem (§343 odst. 3 věta první o.s.ř.). Tato právní úprava sleduje ten cíl, aby soud při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením se zajištěním bytovné náhrady měl napevno postaveno, že oprávněný svou povinnost (prokázat zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného) skutečně splnil, a to v rozsahu a kvalitě předpokládané ve vykonávaném rozhodnutí. Proto také zákon stanoví, že tuto svou povinnost může oprávněný – bez toho, že by soud prováděl dokazování – splnit jen v zákoně uvedenými kvalifikovanými listinami. Splnění povinnosti uvedené v ustanovení §343 odst. 2 o.s.ř. tak oprávněný může splnit i notářským zápisem o uzavřené nájemní smlouvě ve prospěch povinného nebo o jiném právním úkonu, kterým lze bytovou náhradu nebo přístřeší zajistit, popř. o prohlášení pronajímatele o tom, že je ochoten pronajmout povinnému byt, apod. Jestliže z takové listiny bez dalšího vyplývá, že bytová náhrada byla skutečně pro povinného zajištěna a že odpovídá exekučnímu titulu, soud výkon rozhodnutí vyklizením povinného a jeho přestěhováním do bytové náhrady nařídí.
Má-li tedy soud o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí rozhodnout na základě notářského zápisu, nemůže se jednat o jakýkoli notářský zápis. Oprávněný musí doložit notářský zápis o uzavřené nájemní smlouvě ve prospěch povinného nebo o jiném právním úkonu, kterým lze bytovou náhradu zajistit, popř. o prohlášení pronajímatele o tom, že je ochoten pronajmout povinnému byt apod., tedy notářský zápis podle oddílu prvního, části šesté (§62 až 71) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Naproti tomu pro splnění této povinnosti nepostačuje, jestliže notářským zápisem je pouze „osvědčeno prohlášení oprávněného“ [srov. oddíl třetí, část šestou (§72 – 80) notářského řádu], že je připraven splnit svoji povinnost, jež mu vyplývá z ustanovení §343 odst. 2 o.s.ř. V takovém případě zde totiž není jistota o tom, že pro povinného je skutečně bytová náhrada odpovídající vykonávanému rozhodnutí zajištěna; kdyby pro splnění takové povinnosti stačilo pouhé prohlášení oprávněného, ustanovení §343 odst. 3 o.s.ř. o tom, jakým způsobem oprávněný zajištění bytové náhrady prokazuje, by bylo nadbytečným (obsolentním).
V projednávané věci oprávněná splnění své povinnosti o zajištění bytové náhrady pro povinného dokládala notářským zápisem ze dne 10. 10. 2003, sepsaným JUDr. J. H., notářkou. Tímto notářským zápisem však notářka pouze osvědčila ústní prohlášení oprávněné [§72 odst. 1 písm. h) notářského řádu], že pro svého bývalého manžela Z. J. zajistila náhradní byt, v jakém místě a kvalitě. Uvedené osvědčení o ústním prohlášení oprávněné však v žádném případě nesplňuje požadavky, které má na mysli ustanovení §343 odst. 3 o.s.ř., neboť se nejedná o notářský zápis o právním úkonu, ale – jak výše uvedeno – jen o notářský zápis osvědčující, že oprávněná ústně před notářem učinila prohlášení (že bytovou náhradu pro povinného zajistila).
Odvolacímu soudu je třeba vytknout ještě další vadu, jíž je řízení před ním postiženo.
Jednání odvolacího soudu není třeba nařizovat mimo jiné též tehdy, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé [srov. ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.].
V projednávané věci odvolací soud rozhodoval o odvolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady. I když se v řízení o výkon rozhodnutí rozhoduje vždy usnesením (§254 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jde o rozhodování ve věci samé, neboť předmětem, pro nějž se řízení vede, je právě výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Podmínka pro rozhodnutí bez nařízení jednání spočívající v tom, že přezkoumávaným rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věci samé, tak splněna není.
Splněna však není ani druhá z podmínek uvedených v ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., totiž, že odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání. Usnesení, jímž soud rozhoduje o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, se (podle zákona) vydává podle ustanovení §343 o.s.ř. Citované ustanovení však ani ve svém odstavci třetím nestanoví, že by se rozhodnutí o návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí vydávalo bez nařízení jednání (srov. slova „Nebude-li prokázáno, … nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání.“ ve větě první ustanovení §343 odst. 3 o.s.ř.). Připouští-li toto ustanovení, aby za splnění tam uvedených podmínek soud rozhodl i bez nařízení jednání, nevyplývá z toho, že by šlo obecně (typově) o usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání. Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud rozhodoval o odvolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, aniž před rozhodnutím nařídil jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že oprávněná řádným způsobem doložila (notářským zápisem osvědčujícím její ústní prohlášení), že má pro povinného zajištěnu bytovou náhradu, která mu podle nalézacího rozhodnutí náleží, je nesprávný a na tomto nesprávném právním posouzení napadené usnesení spočívá [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Nejvyšší soud ČR proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 6 o.s.ř.) a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu