ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2007.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2007/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátkou, proti žalované L. P., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 49/99 a 43 C 255/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004 č.j. 11 Co 333/2003-86, takto:
Rozsudek městského soudu (ve znění opravného usnesení ze dne 17.3.2004 č.j. 11 Co 333/2003-93) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. dubna 2003 č.j. 10 C 49/99-65 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.11.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že „na základě nové organizační koncepce L. A. bylo vedením žalované ze dne 13.11.1998 rozhodnuto o zrušení 1 místa sekretářky s účinností od 1.1.1999“; proto nemůže žalobkyni dále zaměstnávat a současně pro ni nemá jiné vhodné pracovní místo.
Dopisem ze dne 24.5.1999 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „z důvodu organizačních změn“. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že „z důvodu zvýšení efektivnosti práce rozhodlo vedení společnosti dne 15.4.1999 o dalším snížení stavu zaměstnanců o jednoho pracovníka obchodně-administrativního úseku“. Žalovaná proto nemůže žalobkyni, která u ní „vykonává administrativní práce v sekretariátu ředitele“, nadále zaměstnávat a zároveň „nemá možnost jí nabídnout jiné vhodné pracovní místo a ani žádné jiné pracovní místo“.
Žalobkyně se domáhala (žalobami spojenými ke společnému projednání), aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Neplatnost výpovědi ze dne 26.11.1998 odůvodnila tím, že ji podepsal pouze jeden z jednatelů žalované a prokurista, který v rozporu s ustanovením §14 odst. 5 obch. zák. nepřipojil ke svému podpisu dodatek označující prokuru, že u žalované nedošlo k organizačním změnám, nýbrž že „došlo pouze k přesunu pracovníků“, a že žalovaná ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nenabídla žalobkyni jiné vhodné pracovní místo, i když je měla. Výpověď ze dne 24.5.1999 pak žalovaná dala žalobkyni z neexistujícího pracovního poměru, neboť vycházela v nesprávného názoru, že po řádném ukončení pracovního poměru na základě předchozí výpovědi ke dni 28.2.1999, žalobkyni dnem 1.3.1999 vznikl nový pracovní poměr.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25.4.2001 č.j. 10 C 49/99-26 žalobám vyhověl a rozhodl, že „žalovaná zaplatí žalobkyni na nákladech řízení 16.825,- Kč na účet zást. žalobkyně“. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď ze dne 26.11.1998 „činí neplatnou“ jednak to, že žalovaná „porušila ust. §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“, a jednak skutečnost, že je v ní uvedeno, že „pracovní poměr se vypovídá ke dni 31.12.1998“, tedy že „výpověď byla žalobkyni dána vlastně do budoucnosti“, což „odporuje zákonu“. „Podání druhé výpovědi v době, kdy nebyla vyřešena otázka prvé výpovědi“, pak soud prvního stupně „považuje za jednání, které se příčí účelu zákona“, a „nelze také přehlédnout“, že ve druhé výpovědi (oproti první výpovědi) není vůbec uvedeno, z jakého pracovního poměru je výpověď dána. Podle jeho názoru „neuvedení této skutečnosti lze s poukazem na ust. §242 odst.3 zák. práce považovat za jednání odporující pravidlům slušnosti, kterým se žalovaná snaží dosáhnout, aby výpověď z pracovního poměru obstála i v případě, že bude prvá výpověď posouzena jako neplatná a nebude akceptována teorie o vzniku nového pracovního poměru“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.12.2001 č.j. 11 Co 308/2001-39 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek náležitostí ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. a kromě toho je odůvodnění rozsudku zcela nesrozumitelné; uložil mu, aby po případném dalším doplnění řízení zjednal nápravu.
Obvodní soud pro Prahu 4 nato rozsudkem ze dne 17.5.2002 č.j. 10 C 49/99-46 opět určil, že obě výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné, a rozhodl, že „žalovaná zaplatí žalobkyni na nákladech řízení 23.800,- Kč na účet zástupkyně žalobkyně“. Soud prvního stupně, „pokud se jedná o první výpověď vzal za prokázáno, že byla dána z důvodu organizačních změn na základě rozhodnutí vedení firmy žalované, že však žalovaná neprokázala, že pro žalobkyni neměla jinou vhodnou práci“. Jestliže žalovaná téhož dne, kdy dala žalobkyni výpověď, přijala novou pracovnici na místo nákupčí, aniž toto místo nabídla žalobkyni (která by je „vzhledem ke kvalifikaci a předchozí praxi“ zastávat mohla), „porušila tím ust. §46 odst. 2 zák. práce“. „Již z toho důvodu“ a také proto, že je ve výpovědi uvedeno, že je dána ke dni 31.12.1998 (tedy „do budoucna)“, shledal soud prvního stupně výpověď ze dne 26.11.1998 neplatným právním úkonem. Podle jeho názoru „z logiky věci vyplývá, že pokud byla neplatná první výpověď, nemohl vzniknout další pracovní poměr, a proto musí být neplatná i výpověď druhá“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.11.2002 č.j. 11 Co 386/2002-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26.11.1998 daná žalobkyni žalovanou je neplatná, ve výroku o určení neplatnosti výpovědi ze dne 24.5.1999 a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „prvou přezkoumávanou výpověď (z 26.11.1998) je třeba považovat za neplatnou s ohledem na ust. §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“, neboť žalovaná neprokázala, že vůči žalobkyni splnila svou tzv. nabídkovou povinnost. O tom, že žalovaná v době dání výpovědi měla nejméně dvě, pro žalobkyni vhodná volná pracovní místa, která jí ovšem nenabídla, podle jeho názoru „svědčí to, že přijala (téhož dne, kdy dala žalobkyni výpověď) novou pracovnici, byť na místo jiné, než dosud vykonávala podle pracovní smlouvy žalobkyně, ale i druhé, ve kterém fakticky zaměstnávala přímo žalobkyni po uplynutí výpovědní doby ve smyslu podané výpovědi (tj. od 1.3.1999)“. Odvolací soud však vyslovil nesouhlas s názorem, jímž soud prvního stupně odůvodnil neplatnost druhé výpovědi. Takovéto zdůvodnění by podle jeho názoru přicházelo v úvahu, kdyby bylo nesporné či jednoznačně prokázáno, že mezi účastníky vznikl od 1.3.1999 nový pracovněprávní vztah, což však žalobkyně popírá. Kdyby však trval pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996, jehož se týkala první výpověď, není vyloučeno jeho rozvázání více právními úkony. Protože pro posouzení, zda tento původní pracovní poměr trval či nikoliv, je podstatné, zda (a kdy) žalobkyně po podání prvé výpovědi oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru řízení doplnil, a zjistí-li, že původní pracovní poměr v době dání druhé výpovědi trval, aby posoudil, zda výpověď ze dne 24.5.1999 splňuje podmínky její platnosti vyžadované zákoníkem práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 4.4.2003 č.j. 10 C 49/99-65 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24.5.1999 daná žalobkyni žalovanou je neplatná, a rozhodl, že „žalovaná zaplatí žalobkyni na nákladech řízení 34.025,- Kč na účet zástupkyně žalobkyně“. Vycházel ze zjištění, že na základě první výpovědi ze dne 26.11.1998 měl pracovní poměr žalobkyně jako sekretářky ředitele (s měsíčním příjmem 19.600,- Kč) skončit ke dni 28.2.1999, dne 22.3.1999 žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a dne 30.3.1999 žalovaná vystavila žalobkyni potvrzení, že u ní od 1.3.1999 vykonává administrativní práce v sekretariátu ředitele, čímž jí vznikl nový pracovní poměr, a že se jí za tuto práci stanovuje odměna 7.000,- Kč měsíčně; žalobkyně toto potvrzení odmítla převzít, „po uplynutí původní výpovědní doby“ vykonávala pouze nekvalifikované pomocné práce a byla jí vyplácena mzda ve výši stanovené zmíněným potvrzením. Na základě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že „nedošlo ke vzniku nového pracovního poměru po uplynutí původní výpovědní lhůty, jak tvrdila žalovaná“, a že proto „druhá výpověď byla žalobkyni dána z neexistujícího pracovního poměru“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2004 č.j. 11 Co 333/2003-86, ve znění opravného usnesení ze dne 17.3.2004 č.j. 11 Co 333/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (o určení neplatnosti výpovědi ze dne 24.5.1999) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tento rozsudek „jen tak, že jejich výše činí 27.200,- Kč, jinak tento výrok potvrdil“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám JUDr. M. Č. Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci „je nutno vycházet ze skutečnosti“, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na místě sekretářky na základě pracovní smlouvy ze dne 9.12.1996 a že z tohoto místa jí byla dána neplatná výpověď z pracovního poměru ze dne 26.11.1998. Z toho vyplývá, že původní pracovní poměr žalobkyně u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996 nadále trval, aniž by mezi účastníky vznikl konkludentně nový pracovní poměr od 1.3.1999 na místo výkonu administrativní práce v sekretariátu ředitele. Protože „ostatně i sama žalovaná společnost v odvolání vychází z předpokladu, že trval původní pracovní poměr a že z tohoto původního pracovního poměru byla žalobkyni dána druhá výpověď ze dne 24.5.1999“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „tato druhá výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána z neexistujícího pracovního poměru, neboť se týkala místa administrativní práce v sekretariátu ředitele a důvodem bylo snížení stavu zaměstnanců o jednoho pracovníka obchodně administrativního úseku“. Kromě toho odvolací soud poukázal na „formální pochybní“ organizačního rozhodnutí žalované ze dne 15.4.1999 (jímž je odůvodněna výpověď ze dne 24.5.1999), neboť na tomto rozhodnutí „není ani vytištěno a ani jinak vyznačeno“ obchodní jméno žalované společnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. práce. Namítala, že „v této věci je nepochybné“, že v době dání výpovědi ze dne 24.5.1999 trval mezi žalobkyní a žalovanou pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996. Vedle existujícího pracovního poměru „nemohl ani nikdy nevznikl nový pracovní poměr“, a ani písemné potvrzení o vzniku pracovního poměru, které navíc bylo ze strany žalobkyně odmítnuto, není právním úkonem zakládajícím nový pracovněprávní vztah mezi účastníky. Protože mezi účastníky nikdy nedošlo k uzavření dohody, jejímž předmětem by bylo ukončení pracovního poměru žalobkyně založeného pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996, je podle názoru dovolatelky zřejmé, že výpovědí ze dne 24.5.1999 byl vypovězen existující pracovní poměr žalobkyně u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996, a to podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce v návaznosti na rozhodnutí žalované o snížení stavu zaměstnanců o jednoho pracovníka obchodně-administrativního úseku ze dne 15.4.1999. Se závěrem odvolacího soudu, že tato výpověď byla dána z neexistujícího pracovního poměru, jelikož se týkala místa administrativní práce v sekretariátu ředitele, nelze souhlasit, neboť - jak žalovaná zdůraznila - podle pracovní smlouvy ze dne 9.12.1996 byly pracovní náplní žalobkyně jako sekretářky právě tyto činnosti a „taktéž její zařazení v rámci organizační struktury k výkonu práce do sekretariátu ředitele nebylo v průběhu řízení nikdy žalobkyní zpochybňováno“. Kromě toho namítala, že nelze považovat organizační rozhodnutí ze dne 15.4.1999 za formálně vadné proto, že na něm není vyznačena obchodní firma žalované, neboť - jak dále zdůraznila - toto rozhodnutí je pouze podkladem pro výpověď, bylo učiněno v rámci vedení společnosti a „nejedná se o dokument, který je adresován třetím osobám“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24.5.1999) potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně několikrát zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí ohledně dovoláním dotčené části předmětu řízení nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku - všemi rozsudky vydanými v této věci ohledně výpovědi ze dne 24.5.1999 rozhodl soud prvního stupně stejně (žalobě vyhověl). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, jaký právní stav nastal (jaké bylo právní postavení účastníků) poté, co bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26.11.1998 je neplatná. Z napadeného rozsudku vyplývá, že tuto otázku vyřešil odvolací soud jinak, než je řešena v konstantní judikatuře. Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§27 odst. 2 zák. práce), ve které je nutno dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva je uzavřena (završena) v okamžiku, kdy se její účastníci shodli na celém jejím obsahu. Jestliže poté zaměstnanec v souladu s takto vzniklou pracovní smlouvou také začne pro zaměstnavatele pracovat, vznikne pracovní poměr (§33 odst. 1 zák. práce). Každá další změna sjednaného obsahu pracovní smlouvy se již řídí ustanoveními §36 a násl. zák. práce. Pro posouzení, zda vůbec a co konkrétně bylo mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ohledně druhu práce (funkce) dohodnuto, není významné, jaké konkrétní práce (druh práce, funkci) zaměstnanec po vzniku pracovního poměru vykonával, resp. jakou konkrétní práci mu začal zaměstnavatel v rámci dohodnutého druhu práce přidělovat, ale podstatné je, co bylo skutečně dohodnuto. Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce]. V rámci svého dispozičního oprávnění vymezeného rozsahem druhu práce dohodnutém v pracovní smlouvě je zaměstnavatel oprávněn (a povinen) přidělovat zaměstnanci práce, jejichž obsah a náplň nemusí vyčerpat šířeji dohodnutý druh práce; jestliže je potom v rámci téhož dohodnutého druhu práce zaměstnanci přidělena nová práce, nejde o jednostranné převedení na jinou práci ve smyslu ustanovení §37 zák. práce, nýbrž o dispozici se zaměstnancem v mezích určených sjednaným druhem práce. Uvedenému oprávnění (povinnosti) zaměstnavatele potom odpovídá povinnost (oprávnění) zaměstnance ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [§35 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Pracovní poměr může být rozvázán pouze způsoby, které jsou upraveny v ustanovení §42 zák. práce. Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Podle ustanovení §61 odst. 1 věty první zák. práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy.
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby.
Jestliže byla výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu vydaném v řízení podle §64 zák. práce označena za neplatný právní úkon, nemůže mít již od počátku žádné právní účinky (neplatnost nastává ex tunc). Znamená to mimo jiné, že pracovní poměr účastníků na základě této výpovědi neskončil (to, že by pracovní poměr skončil na základě domněnky rozvázání pracovního poměru dohodou ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 zák. práce, nebylo žalovanou tvrzeno a z obsahu spisu nevyplývá) a že žalovaná byla povinna ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce žalobkyni bez ohledu na podanou výpověď i nadále přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Uvedená povinnost není dotčena tím, že zaměstnavatel již práci podle pracovní smlouvy nemá; tato okolnost má za následek pouze to, že po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru vzniká překážka v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 9.12.1996 od 1.1.1997 jako sekretářka. Dne 26.11.1998 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na základě níž měl pracovní poměr účastníků skončit ke dni 28.2.1999. Dopisem ze dne 22.3.1999 žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Na návrh žalobkyně bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.5.2002 č.j. 10 C 49/99-46, částečně potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.11.2002 č.j. 11 Co 386/2002-59, mimo jiné určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Za tohoto stavu je - s ohledem na výklad podaný shora - zřejmé, že v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26.11.1998 se zpětně (ex tunc) k datu 28.2.1999, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit, obnovil právní stav daný pracovní smlouvou účastníků ze dne 9.12.1996. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dovodil, že poté, co „výpověď ze dne 26.11.1998 byla soudem pravomocně určena neplatnou“, „původní pracovní poměr žalobkyně u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996, nadále trval“. Přesto však následně dospěl ke závěru (na kterém pak založil své konečné rozhodnutí), že „druhá výpověď z pracovního poměru ze dne 24.5.1999, byla žalobkyni dána z neexistujícího pracovního poměru“. Vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem případu tento názor odvolacího soudu sdílet nelze.
Odvolací soud ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že ta skutečnost, že výpověď ze dne 24.5.1999 (podle v ní obsaženého vyjádření žalované) „se týkala místa administrativní práce v sekretariátu ředitele“, ačkoli - jak vyplývá z obsahu spisu - mínění žalobkyně o druhu sjednané práce od 1.3.1999 bylo odlišné, nemůže mít na závěr o existenci pracovního poměru mezi účastníky žádný vliv. Z hlediska závěru o tom, zda právní úkon účastníka (účastníků) pracovněprávního vztahu směřoval k rozvázání existujícího pracovního poměru či nikoliv, totiž není podstatné, jaké jsou subjektivní představy účastníků o obsahu jejich (rozvazovaného) pracovního poměru; významné z tohoto hlediska je - bez ohledu na to, jak účastníci hodnotí své postavení - pouze objektivní zjištění, zda v době, kdy byl učiněn některý z právních úkonů uvedených v ustanovení §42 zák. práce, existoval mezi účastníky platně sjednaný pracovní poměr (§27 zák. práce). Jestliže tedy v daném případě - jak vyplývá z výše uvedeného - je odůvodněn závěr, že po určení neplatnosti výpovědi ze dne 26.11.1998 „původní pracovní poměr žalobkyně u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 9.12.1996, nadále trval“, není žádné opodstatnění pro úvahu, že by v době, kdy byla žalobkyni dána druhá výpověď (tj. ke dni 24.5.1999), byl ze strany žalované učiněn právní úkon, který by směřoval k rozvázání neexistujícího pracovního poměru. Rozdílné představy účastníků o obsahu jejich existujícího pracovního poměru od 1.3.1999 mají význam pouze pro závěr o tom, jaký pracovní poměr - z hlediska sjednaného druhu práce - byl účastníky touto výpovědí rozvázán, tedy zda předmětem výpovědi ze dne 24.5.1999 byla nadbytečnost žalobkyně ve vztahu k původě sjednanému druhu práce v pracovní smlouvě ze dne 6.12.1996 (se sjednaným druhem práce „sekretářka“), anebo, zda došlo - jak tvrdí žalovaná - od 1.3.1999 mezi účastníky k dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek (§36 zák. práce), a že se tedy nadbytečnost žalobkyně měla týkat jiného druhu práce. V každém případě však může být uvedená situace pouze podkladem pro úvahy, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, tedy zda je zde rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, zda se žalobkyně stala nadbytečnou a zda je dána příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně; z tohoto hlediska nazírán o, případné zjištění, že není dána příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím o organizační změně, nemůže být způsobilým podkladem pro závěr, že výpověď je zaměstnanci dána „z neexistujícího pracovního poměru“
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto (včetně opravného usnesení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu