ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2064.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2064/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 63.988,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 280/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2004 č.j. 23 Co 29/2004-31, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a poté, co vzal žalobu zčásti zpět), aby mu žalovaná zaplatila 63.988,40 Kč s 19% úrokem od 1.1.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě rozkazu Velitelství logistiky VÚ 2784 S. B. č. 27 ze dne 28.2.1995 byl přemístěn z výkonu služby v místě trvalého bydliště v Č. B. do VÚ 8740 T. na funkci velitele vojenského útvaru. Jako rozvedenému vojákovi z povolání pečujícímu v té době o svoji dceru žalobci příslušela podle vyhlášek č. 7/1996 Sb. a č. 310/1996 Sb. náhrada jako při služební cestě; za dobu od 1.1.1996 do 30.9.1997 strávené v posádce T. proto po žalované požadoval stravné ve výši 49.801,- Kč, cestovné ve výši 6.720,- Kč a náhradu nákladů za ubytování ve výši 7.467,40 Kč.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 12.9.2001 č.j. 5 C 105/2000-113 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy nebylo zjištěno, že by byl žalobce postaven na roveň ženatým vojákům ve smyslu ustanovení §16 odst. 6 zákona (správně vyhlášky) č. 7/1996 Sb., neboť žalobce neprokázal, že v době přemístění poskytoval zaopatření své dceři, nebyly splněny předpoklady pro přiznání požadovaných náhrad a že proto není uplatněný nárok důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.4.2002 č.j. 23 Co 66/2002-130 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání náhrad uvedených v ustanovení §25 vyhlášky č. 7/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 310/1996 Sb., neboť v době přemístění, tj. v období od 1.1.1996 do 30.9.1997, nebyl ženatý ani nesplňoval předpoklady pro to, aby byl pro účely náhrad postaven na roveň ženatým vojákům z povolání, jimiž jsou ve smyslu ustanovení §16 odst. 6 zmíněné vyhlášky osamělí vojáci z povolání, kteří žijí a hospodaří v domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem, kterému poskytují zaopatření. Pojem poskytovat zaopatření je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat ve smyslu \"mít vyživovací povinnost, respektive stav, kdy zaopatřovaná osoba je existenčně závislá na poskytovateli zaopatření\". V posuzovaném případě žalobce v době přemístění sice žil ve společné domácnosti s dcerou a družkou, avšak dcera již byla zletilá, výdělečně činná a dosahovala měsíčního příjmu vyššího než dvojnásobek státem stanovené minimální mzdy \"podle tehdy platným předpisů\", stejně jako družka žalobce, která navíc po celou předmětnou dobu byla rovněž zaměstnána v T., kde s žalobcem fakticky i společně bydlela.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.4.2003 č.j. 21 Cdo 2156/2002-146 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud - poté, co dovodil, že projednávanou věc je třeba posoudit podle zákona č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu, ve znění zákonů č. 308/1993 Sb. a č. 118/1995 Sb. (zrušeného ke dni 1.12.1999, kdy nabyl účinnosti zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze) a podle vyhlášky Ministerstva obrany č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky, ve znění platném v době, kdy vznikly (měly vzniknout) jednotlivé nároky žalobce (zrušené ke dni 1.12.1999, kdy nabyla účinnosti vyhláška Ministerstva obrany č. 266/1999 Sb., o způsobu zabezpečování bezplatného stravování, výstrojních a přepravních náležitostí a o zabezpečování ubytování vojáků z povolání) - dospěl k závěru, že ustanovení §16 odst.6 vyhlášky č. 7/1996 Sb. přiznává osamělým vojákům z povolání v souvislosti s odvelením nebo přemístěním žalobcem požadované náhrady, jen jestliže žijí a hospodaří v domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem (tj. osobou uvedenou v ustanovení §16 odst.5 vyhlášky) a jestliže tomuto rodinnému příslušníku poskytují zaopatření, že pojem \"zaopatření\" ve smyslu tohoto ustanovení je třeba chápat jako souhrn plnění poskytovatele zaopatření ve prospěch zaopatřované osoby, která nemá vlastní prostředky (ať příjmové či majetkové) ke hrazení svých životních potřeb a je tudíž po této stránce odkázána (existenčně závislá) na poskytovatele zaopatření, a že \"zaopatřovaným\" není zpravidla rodinný příslušník, který je výdělečně činný a dosahuje výdělku, z jehož výše lze důvodně usuzovat na jeho schopnost se samostatně živit a uspokojovat své životní potřeby a být tedy finančně nezávislým na jiných osobách; závěr odvolacího soudu, který slova \"poskytují zaopatření\" užitá v ustanovení §16 odst.6 vyhlášky č. 7/1996 Sb. vyložil jako stav existenční závislosti zaopatřované osoby na poskytovateli zaopatření, je správný. Rozsudky soudů obou stupňů však musely být zrušeny, neboť - vzhledem k tomu, že u soudu prvního stupně věc místo senátu projednal a rozhodl jediný soudce (samosoudce) a že odvolací soud nezjednal nápravu - jsou postiženy vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Okresní soud Praha-východ poté rozsudkem ze dne 9.7.2003 č.j. 5 C 280/2003-13 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně poukázal na právní názor uvedený v rozsudku dovolacího soudu a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by v době svého přemístění poskytoval zaopatření ve smyslu ustanovení §16 odst.6 vyhlášky č. 7/1996 Sb. alespoň jednomu ze svých rodinných příslušníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.3.2004 č.j. 23 Co 29/2004-31 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Setrval na svém již dříve v této věci vyjádřeném závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání náhrad uvedených v ustanovení §25 vyhlášky č. 7/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 310/1996 Sb., neboť v době přemístění (od 1.1.1996 do 30.7.1997) nebyl ženatý a ani nesplňoval předpoklady pro to, aby byl pro účely náhrad postaven na roveň ženatým vojákům z povolání (tedy aby byl osamělým vojákem z povolání, který žije a hospodaří v domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem, kterému poskytuje zaopatření). Žalobce v době přemístění sice žil ve společné domácnosti s dcerou a družkou, avšak jeho dcera byla zletilá a výdělečně činná stejně jako družka žalobce, která navíc byla po celou předmětnou dobu zaměstnána v T., kde s žalobcem i společně bydlela. Podle názoru odvolacího soudu (jehož správnost \"byla potvrzena\" rozsudkem dovolacího soudu) je pojem \"poskytovat zaopatření\" třeba vykládat jako stav existenční závislosti zaopatřované osoby na poskytovateli zaopatření. Tomuto výkladu však v daném případě neodpovídalo ani postavení dcery žalobce ani jeho družky, které byly v daném období obě výdělečně činné a na žalobci existenčně nezávislé, i když je žalobce určitými formami podporoval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Z ustanovení §16 odst. 5 a odst. 6 vyhlášky č. 7/1996 Sb. dovozuje, že \"pokud se má na rozvedeného vojáka pohlížet jako na vojáka ženatého, musí žít a hospodařit v domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem a, pokud se tento rodinný příslušník má podílet na úhradě nákladů na své potřeby jak uvádí §115 občanského zákoníku, musí být bezesporu výdělečně činný\". Kdyby se mělo poskytovat zaopatření rodinným příslušníkům \"ve smyslu existenční závislosti zaopatřované osoby, rodinného příslušníka\", potom by bylo podle žalobce \"zbytečné uvádět ve vyhlášce č. 7/1996 Sb. osoby, které se považují za rodinné příslušníky, neboť v případě, že by žil žalobce ve společné domácnosti pouze s družkou, otcem, bratrem či přítelem, nesměli by být tito výdělečně činní\". Protože výklad pojmu poskytovat zaopatření není dostatečně definován, \"je možné si tento vykládat i ve smyslu poskytování možnosti užívat byt\"; žalobce se proto domnívá, že \"poskytoval dceři zaopatření tím, že jí umožňoval bezplatně užívat byt\". Žalobce dále namítá, že \"v rozhodné době žil rovněž se svou přítelkyní A. K.\" a že podle jeho názoru \"není podstatné to, že pracovala rovněž v T., ale zásadní je, že splňovala náležitosti vyhlášky č. 7/1996 Sb., tedy že měla trvalý pobyt na území ČR, žila ve společné domácnosti a podílela se na úhradě společných nákladů\". Závěr odvolacího soudu o tom, že dcera žalobce \"neodpovídá příslušnému ustanovení odst. 6 §16\", protože \"je výdělečně činná a dosahovala průměrného měsíčního příjmu vyššího než státem stanovené minimální mzdy podle platných předpisů\", považuje žalobce za nesprávný, neboť \"podle tohoto výkladu by neodpovídali odst. 5 a odst. 6 §16 vyhl. č. 7/96 Sb. mimo nezletilých dětí téměř žádné vyjmenované subjekty, neboť lze předpokládat, že ostatní subjekty, mimo nezletilé děti, budou výdělečně činné a jejich výdělky budou převyšovat rovněž stanovenou minimální mzdu\". Podle názoru žalobce je třeba \"za základní znak zaopatření\" považovat skutečnost, že osamělý voják poskytuje rodinným příslušníkům ubytování, resp. užívání bytu. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku výkladu ustanovení §16 odst.6 vyhlášky č. 7/1996 Sb. a v ní užitého pojmu \"poskytuje zaopatření\". Uvedenou právní otázku vyřešil dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí, vydaném v této věci (v rozsudku ze dne 8.4.2003 č.j. 21 Cdo 2156/2002-146), a na svém právním názoru nemá důvod cokoliv měnit. Odvolací soud - jak vyplývá z výše uvedeného - věc rozhodl v souladu s tímto právním názorem.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že dovolatel jen znovu zpochybňuje správnost těchto jeho závěrů, je nepochybné, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu