ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2067.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2067/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného „Městského úřadu K. – finančního odboru“, proti povinnému P. M., zastoupenému advokátem, pro 3.400,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3299/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2003, č. j. 10 Co 62/2003-21, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněného (v té době České republiky - Okresního úřadu v Novém Jičíně) Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 17. 9. 2002, č. j. 50 E 3299/2002-7, nařídil podle „rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 9 Nc 194/99-13, v PM 22. 10. 1999 ze dne 9. 9. 1999 a na základě rozhodnutí Okresního úřadu N. pod č. j. Om 100/99 ze dne 5. 9. 2001 a ze dne 2. 10. 2001 k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 3.400,- Kč (výživné na nezl. N. od 1. 8. 2001 do 30. 9. 2001)“ výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, která povinnému přísluší proti plátci mzdy „firma P., s.r.o., K.“, a stanovil bližší podmínky, za nichž má být výkon rozhodnutí prováděn, a další povinnosti povinného a plátce mzdy při provádění výkonu rozhodnutí.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. 10 Co 62/2003-21, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že byly „ve smyslu ust. §251 a násl. o.s.ř. a §102 zákona o rodině“ splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. V řízení bylo prokázáno, že pro nezl. N. M. bylo stanoveno výživné ve výši 1.700,- Kč měsíčně rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 9 Nc 194/99-13, že povinný vyživovací povinnost řádně neplnil (byla mu stanovena k 1. dni v měsíci předem) a že na základě vlastního rozhodnutí oprávněný vyplatil matce nezl. N. M. příspěvek na výživu dítěte ve dvou splátkách celkem 3.400,- Kč; i když povinný výživné matce uhradil, jeho závazek vůči státu vyplývající z ustanovení §102 zákona o rodině trval nadále a příslušný orgán jej mohl právem po něm požadovat.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) a ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „základní otázkou“, která byla podle jeho názoru posouzena nesprávně je, „kdy podle ustanovení §102 zákona o rodině přechází na stát pohledávka výživného a jaké právní důsledky má dodatečné zaplacení výživného povinným ještě před právní mocí rozhodnutí, na základě kterého bylo výživné vyplaceno státním orgánem“, povinný namítá, že k datu právní moci rozhodnutí o přiznání příspěvku na výživu již dluh na výživném neexistoval; pohledávka tak nemohla ze zákona přejít na oprávněného. Připustil, že se v měsíci srpnu a září 2001 ocitl v prodlení s placením výživného, oprávněný však příspěvek na výživu přiznal svým rozhodnutím ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. Om 100/1999, které nabylo právní moci dne 29. 9. 2001, a teprve uvedeného dne mohlo k přechodu pohledávky na oprávněného ze zákona dojít. Povinný však „svou vyživovací povinnost k dlužnému výživnému“ splnil již dne 10. 9. 2001 a 24. 9. 2001. K datu právní moci rozhodnutí o přiznání příspěvku na výživu již tedy dluh na výživném neexistoval. Povinný tak v projednávaném případě fakticky dvakrát hradil výživné za stejné období. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil „tomuto soudu“ k dalšímu řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 11. 3. 2004, č. j. 50 E 3299/2002-34, v souladu s ustanovením §107 o.s.ř. rozhodl, že účastníkem řízení na straně oprávněného se stává „Městský úřad K. – finanční odbor“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný splnil vymáhanou povinnost; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného (srov. například právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1965, sp.zn. 5 Cz 57/65, které bylo uveřejněno pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1965). Jestliže povinný při podání odvolání proti usnesení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí doloží, že svou povinnost vůči oprávněnému splnil dobrovolně, není to důvodem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí zamítá, nýbrž k zastavení výkonu rozhodnutí usnesením soudu prvního stupně (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1980, sp. zn. 3 Cz 24/80, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982).
V projednávané věci byl výkon rozhodnutí nařízen podle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 9. 1999, č. j. 9 Nc 194/99-13, ve spojení s rozhodnutím o příspěvku na výživu dítěte vydaným v souladu s ustanovením §102 zákona o rodině Okresním úřadem v N. pod sp. zn. Om 100/1999 dne 5. 9. 2001 a 2. 10. 2001.
Podle ustanovení §102 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, jestliže orgán stanovený zvláštním předpisem poskytl příspěvek na výživu a výživné bylo určeno soudním rozhodnutím, přechází na něj nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, a to až do výše poskytnutého příspěvku.
Ustanovení §102 zákona o rodině – jak správně uvádí dovolatel – představuje zvláštní případ zákonné cese, tedy přechodu pohledávky přímo ze zákona. Citované ustanovení pro tento přechod stanoví dvě rozhodující podmínky. Prvou z nich je skutečnost, že orgán stanovený zvláštním předpisem (zde zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti) poskytl příspěvek na výživu. Druhou podmínkou je, že výživné bylo v takovém případě určeno soudním rozhodnutím. Znamená to, že k přechodu nároku (až do výše poskytnutého příspěvku) toho, kdo je ze soudního rozhodnutí oprávněn, na orgán stanovený zvláštním předpisem, který poskytl příspěvek na výživu, dochází vždy, jestliže příspěvek na výživu byl orgánem stanoveným zvláštním předpisem poskytnut. Jinou podmínku přechodu uvedeného nároku ustanovení §102 zákona o rodině nestanoví. Okolnost, že osoba povinná platit výživné na základě soudního rozhodnutí plnila (vedle toho, že byl poskytnut příspěvek na výživu také orgánem stanoveným zvláštním předpisem), je pro přechod nároku podle ustanovení §102 zákona o rodině nerozhodná (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, Cpj 37/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979 pod pořadovým číslem 1). V takovém případě má totiž osoba povinná výživné plnit nárok vůči osobě, která její plnění přijala, na vrácení toho, co tato výživným oprávněná osoba přijala, ačkoliv v důsledku plnění od orgánu stanoveného zvláštním předpisem už nebyla oprávněna toto plnění od osoby výživným povinné přijmout.
Protože v projednávané věci bylo o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (podaném dne 11. 9. 2002) rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně, č.j. 50 E 3299/2002-7, dne 17. 9. 2002, stalo se tak nepochybně v době, kdy nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, již přešel na oprávněného (sám dovolatel tvrdí, že k tomu došlo dnem 29. 9. 2001). Dovolatelem vytýčená zásadní právní otázka, „kdy v takovém případě přechází na stát pohledávka z výživného a jaké právní důsledky má dodatečné zaplacení výživného povinným ještě před právní moci rozhodnutí, na základě kterého bylo výživné vyplaceno státním orgánem“, proto pro posouzení projednávané věci nemá žádný význam. Rozhodující totiž je, že orgán stanovený zvláštním předpisem příspěvek na výživu přiznal a že toto výživné bylo určeno soudním rozhodnutím.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu (s ohledem na povinným uplatněné dovolací důvody) není přípustné ani z hlediska ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §254 odst. 1, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a oprávněnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu