ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2075.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2075/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému Š. O. s.r.o., zastoupenému advokátem, o 148.277,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 138/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2004 č.j. 10 Co 974/2003-96, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2.září 2003 č.j. 11 C 138/2002-69 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 148.277,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 50.300,-Kč od 1.4.2001 do zaplacení s 8 %úrokem z prodlení z částky 63.877,- Kč od 1.4.2001 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 34.100,- Kč od 1.7.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 19.1.2001 pracovala jako „vedoucí vnitropodnikového útvaru“ a v souvislosti se sjednáním smluvní mzdy jí vznikl rovněž nárok na výplatu prémií (odměn) za rok 2000 ve výši 50.300,- Kč, za první čtvrtletí roku 2001 ve výši 63.877,- Kč a ve výši 34.100,- Kč za druhé čtvrtletí roku 2001. Žalovaný jí vyplatil pouze zálohu na prémie za rok 2000 ve výši 12.860,- Kč, avšak zbývající část nároku jí odmítá zaplatit.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 11 C 138/2002-42 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 114.177,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.4.2001 do zaplacení, ohledně částky 34.100,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení žalobu zamítl, a rozhodl, aby žalovaný zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.172,- Kč „k rukám právního zástupce žalobkyně“ a aby zaplatil „ČR - do poklady Okresního soudu v Karlových Varech na soudním poplatku částku 4.570,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „je nepochybné, že žalobkyně má nárok na vyplacení doplatku mzdového nároku ve výši 25% ročního platu pro rok 2000, který plyne z ujednání o smluvní mzdě, stejně tak na vyplacení prémií za první čtvrtletní roku 2001“. Dovodil, že prémiový řád, který „obsahoval ujednání o možnosti žalované organizace provádět při konečném rozdělení prémií diferencované rozdělení těchto částek mezi jednotlivé zaměstnance kolektivu“, byl v této části neplatný pro rozpor s kolektivní smlouvou, která tuto možnost nepřipouštěla. Vzhledem k tomu „shledal soud návrh žalobkyně důvodným s odkazem na ust. §111 a násl. zákoníku práce“. Oproti tomu soud prvního stupně považoval za nedůvodný nárok na zaplacení prémií za druhé čtvrtletí roku 2001, neboť prémiový řád, který se stal nedílnou součástí kolektivní smlouvy pro rok 2001 „umožňoval individuelní diferenciaci jednotlivých členů pracovních kolektivů, které jako celek splnily podmínky pro vyplácení prémiových nároků“, a jestliže „v daném případě byla výše podílu žalobkyně na dosahovaných výsledcích tohoto kolektivu ohodnocena 0%, nemůže podléhat přezkumu soudu a byla plně v kompetenci nadřízeného pracovníka žalobkyně“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16.6.2003 č.j. 10 Co 440/2003-57 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo v žalobě vyhověno a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že „soud prvního stupně učinil správný závěr, že na žalobkyni se vztahovala ujednání prémiových řádů a kolektivní smlouvy, neboť obsah těchto listin se netýkal pouze zaměstnanců v manažerských funkcích a takovou funkci žalobkyně nevykonávala“. Za správný považoval také názor, že prémiový řád „umožňoval individuelní diferenciaci jednotlivých členů pracovního kolektivu“ a že skutečnost, že „v daném případě byla výše podílu žalobkyně na dosahovaných výsledcích tohoto kolektivu hodnocena 0%, nemůže podléhat přezkumu soudu“. Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, „z jakého důvodu žalobkyně neuplatnila u žalované společnosti nárok na výplatu prémie za rok 2000 po skončení prémiového období“, proč „tak neučinila ani po skončení druhého čtvrtletní roku 2001 a svůj nárok uplatnila až žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 10.7.2002“. Kromě toho odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby znovu zhodnotil účinnost prémiového řádu v době od 1.4.2000 do 31.3.2001, jehož znění je „až na bod 3 zcela shodné se zněním prémiového řádu, který se stal s účinností od 1.4.2001 součástí kolektivní smlouvy pro období od 1.4.2001 do 31.3.2002, když soud prvního stupně sám dovodil, že v tomto období žalobkyní nárok na výplatu prémií nevznikl a v bodu 9 umožňoval rozdělit prémii diferencovaně mezi jednotlivé zaměstnance kolektivu“, zatímco na základě stejného znění bodu 9 prémiového řádu účinného od 1.4.2000 dospěl k opačnému výsledku.
Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 2.9.2003 č.j. 11 C 138/2002-69 žalobu o zaplacení částky 114.177,- Kč s 8% úrokem od 1.4.2001 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků „nemá nárok na náhradu nákladů řízení“. Ve věci samé „s přihlédnutím k závěru odvolacího soudu“ dovodil, že „uzavřená kolektivní smlouva a prémiové řády platné pro dané období, umožňovaly individuelní rozdělení sjednaných prémií mezi jednotlivé zaměstnance kolektivu, který jako celek splnil podmínky pro jejich vyplacení na základě předem sjednaných hodnotících ukazatelů a kritérií. Skutečnost, že v daném případě výše podílu žalobkyně na dosahovaných výsledcích kolektivu byla hodnocena 0%, nemůže podléhat přezkumu soudu a byla plně v kompetenci nadřízeného pracovníka žalobkyně, a to v souladu s ujednáním bodu 9 prémiového řádu“. Protože prémiový řád pro rok 2000, stejně jako prémiový řád pro rok 2001, byl v souladu s kolektivní smlouvou, která byla „řádně uzavřena v souladu se zákonem č. 2/1991 Sb.“, nárok žalobkyně „není po právu“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.2.2004 č.j. 10 Co 974/2003-96 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyni náležely prémie za podmínek stanovených v prémiovém řádu pro rok 2000 a pro rok 2001. Oba prémiové řády, které se vztahují „na všechny zaměstnance společnosti kromě těch, kteří mají uzavřenou manažerskou smlouvu“, upravují pod bodem 9 rozdělení prémie tak, že výsledná výše prémie se diferencovaně rozděluje mezi jednotlivé zaměstnance kolektivu podle míry zásluh na dosaženém výsledku. Protože žalobkyně nebyla zaměstnancem v manažerské funkci, neboť „byla zařazena ve třetí skupině, v níž jsou uvedeni vedoucí zaměstnanci v přímé podřízenosti odborných ředitelů a byla jí také v souladu s tímto zaplacena záloha na půlroční prémii“, vztahoval se na ni prémiový řád, a „s ohledem na jeho obsah nepřísluší soudu, aby namísto žalované společnosti hodnotil výsledky pracovní činnosti žalobkyně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítala, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily listinné důkazy, jestliže dospěly k závěru, že pracovní smlouva žalobkyně není smlouvou manažerskou, a že se na ni vztahuje plně bod 9 prémiového řádu. Dne 1.1.2001 totiž podepsala doklad „smluvní mzda“, který „jednoznačně označuje žalobkyni jako manažera. Manažeři byli v rozhodném období odměňováni v souladu s kolektivní smlouvou pro rok 2000, která neobsahovala žádná ustanovení o krácení odměn podle individuálního hodnocení, na něž se žalovaný odvolává“. Podle názoru žalobkyně „formulace článku 9) prémiového řádu je v příkrém rozporu s ustanoveními kolektivní smlouvy na rok 2000, zejména v případě v §1 odst. 3), §5 odst. 2) písm. c) a odst. 3), §7 odst. 4) a odst. 7) a článku 7 přílohy bod 5) a 6)“. Individuelní hodnocení je pouze subjektivním hodnocením ředitele společnosti což - jak žalobkyně dovozovala - „odporuje smyslu zákona o kolektivním vyjednávání a tento zákon obchází“. „V kolektivní smlouvě pro rok 2000 je uveden způsob výpočtu prémií ve vazbě na jednotlivé ukazatele, kterých je celkem 21“, hmotná zainteresovanost byla vázána na splnění stanovených ukazatelů, avšak „v rozhodném období nebyla mzda dovolatelky pro nesplnění těchto ukazatelů krácena“ a ani „nebyl žádný reálný důvod k odnětí prémií na základě individuelního hodnocení“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu dovolatelem vytyčeném (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - pokud jde o prémie (odměny) za rok 2000 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a - pokud jde o prémie (odměny) za první čtvrtletí roku 2001 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 1.5.2004 (dále jen „zákon o mzdě“), neboť tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. §1 zákona o mzdě) pro zaměstnance, jejichž platové poměry nestanoví zvláštní předpis (§2 zákona o mzdě), a použití ustanovení §111 až 123 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce) na tyto vztahy je ustanovením §22 zákona o mzdě vyloučeno, resp. od 1.1.2001 lze použít tato ustanovení, jen pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.
Základním pojmovým znakem mzdy tedy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení §13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění).
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě, nebo v jiné smlouvě, nebo v kolektivní smlouvě.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě. V soudní praxi je jako správný přijímán názor ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1280/97, ze dne 6. 10. 1998, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod. č. 7), že jinou smlouvou ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě je i tzv. manažerská smlouva; tzv. manažerskou smlouvou, která není právními předpisy upravena jako smluvní typ, se v právní praxi obvykle rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vzniká jmenováním nebo volbou a který se podílí na vrcholných stupních řízení u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou funkci.
Podle ustanovení §18 odst. 2 zákona o mzdě zaměstnavatel je povinen seznámit zaměstnance předem se změnami způsobu odměňování, výše mzdy a podmínek pro její poskytování; vydal-li vnitřní mzdový předpis, je povinen umožnit zaměstnancům do něj nahlížet. S účinností od 1.1.2001 pak ustanovení §18 odst. 2 zákona o mzdě stanoví, že zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnanci nahlížet do právních předpisů, které upravují poskytování mzdy, a do vnitřního mzdového předpisu, jestliže jím stanoví poskytování mezd. Neplatný je vnitřní mzdový předpis nebo jeho část, pokud nebyl vydán písemně nebo byl vydán v rozporu s právními předpisy.
Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy - odměny) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo, zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tato, na druhém místě zmíněná (nenároková) složka mzdy, je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu nároku jen fakultativního. Tuto povahu však ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout.
I když žalobkyně uvedla, že dovolání je podáno také z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že pouze podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu [závěry o podmínkách pro výplatu prémií (odměn) v roce 2000 a prvním čtvrtletí 2001]. Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Závěr o tom, že za rok 2000 a za první čtvrtletí roku 2001 „žalobkyni náležely prémie za podmínek stanovených v prémiovém řádu“, který „se vztahuje na všechny zaměstnance společnosti kromě těch, kteří mají uzavřenu manažerskou smlouvu“ a závěr, že „pokud žalobkyně tvrdila, že měla uzavřenu manažerskou smlouvu, nenabídla pro své tvrzení žádné důkazy“, představuje skutkové zjištění soudu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování podmínek pro poskytování pobídkové složky mzdy za rok 2000 a za první čtvrtletí roku 2001 vycházel odvolací soud pouze z části listiny označené „Hmotná zainteresovanost pracovníků odměňovaných mimotarifními platy“ ze dne 1.2.2000, z části listiny označené „Smluvní mzda“ ze dne 1.4.2000, dále z listiny „Dodatek č. 1 ke smluvní mzdě“ ze dne 16.5.2000 a z listiny „Záloha na půlroční prémie“ bez data, na základě nichž - po zjištění, že žalobkyni „i záloha na prémii byla v souladu s prémiovým řádem poskytnuta“ - dovodil, že se na prémie (odměny) žalobkyně vztahují prémiové řády pro rok 2000 a pro rok 2001. Na základě uvedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že „hodnocení žalobkyní dosahovaných výsledků nemůže soud přezkoumat, když tato otázka je zcela v kompetenci nadřízeného pracovníka žalobkyně, a to v souladu s ujednáním bodu 9 prémiového řádu“. Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o skutečnost, že v záhlaví listiny označené „Hmotná zainteresovanost pracovníků odměňovaných mimotarifními platy“ ze dne 1.2.2000 a v záhlaví listiny označené „Smluvní mzda“ ze dne 1.4.2000, které mají povahu vzájemného ujednání účastníků, se uvádí výslovně, že „v souladu s pravidly pro stanovení měsíční mzdy a roční odměny pro manažery dceřiných společností se uplatňují zásady hmotné zainteresovanosti u pracovníků s mimotarifním platem v závodě O.“. Obdobně listina označená „smluvní mzda“ ze dne 1.1.2001, podepsaná oběma účastníky, která stanoví žalobkyni měsíční mzdu, prémie a mimořádné odměny, ve svém záhlaví výslovně uvádí, že se tak děje „v souladu s pravidly pro stanovení měsíční mzdy a roční odměny pro manažery dceřinných společností…“. S těmito skutečnostmi - kromě jiného - proto bylo zapotřebí náležitě se vypořádat a vyložit obsah uvedených ujednání i se zřetelem k okolnostem, za kterých byly učiněny a které vyšly v řízení najevo. Skutkové zjištění, že „na žalobkyni se vztahovala ujednání prémiových řádů i kolektivní smlouvy, neboť obsah těchto listin se netýkal pouze zaměstnanců v manažerských funkcích, a takovou funkci žalobkyně nevykonávala“, jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem, dosud neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto zatím nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu