ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2099.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2099/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 107/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003 č.j. 28 Co 407/2003-79, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal \"motorové vozidlo Ford Transit 100 2.5 D EBBVSSAKN WFOK, č. podvozku WFOKXXGBVKWM69408\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem tohoto motorového vozidla a že je dne 10.12.2001 dal do zástavy J. O. k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ve výši 260.000,- Kč. J. O. dne 10.1.2002 převzal motorové vozidlo od žalobce s tím, že \"ho někomu musí ukázat jako zástavu, aby sehnal peníze na půjčku\", půjčku mu však neposkytl a motorové vozidlo dne 28.1.2002 prodal žalovanému. Přestože žalobce nepozbyl své vlastnické právo, žalovaný mu odmítá motorové vozidlo vydat.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23.5.2003 č.j. 21 C 107/2002-57 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.375,- Kč k rukám advokátky JUDr. R. J. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že J. O. poskytl dne 10.12.2001 žalobci půjčku ve výši 260.000,- Kč, kterou se žalobce zavázal vrátit ve splátkách, a to 100.000,- Kč do 10.1.2002, dalších 100.000,- Kč do 10.2.2002 a zbývajících 60.000,- Kč do 10.3.2002. K zajištění této pohledávky uzavřel žalobce s J. O. téhož dne zástavní smlouvu, kterou dal do zástavy svůj osobní automobil \"Ford Transit 100 2.5 D\" a která obsahovala dohodu, že \"pokud žalobce nezaplatí domluvené splátky v řádném termínu, propadá zástava ve prospěch zástavního věřitele\". Žalobce současně podepsal \"žádost o provedení změny - odhlášení motorového vozidla\" na J. O. a udělil \"plnou moc k převodu motorového vozidla na dopravním inspektoriátu\" P. B.; ode dne 10.12.2001 byl v registru motorových vozidel veden jako jeho provozovatel J. O. Po uzavření zástavní smlouvy J. O. ponechal motorové vozidlo žalobci, později však \"došlo k jeho nabourání\" a J. O. \"se rozhodl od žalobce si vozidlo převzít a odvést\". Po marném uplynutí splatnosti první splátky na půjčku J. O. oznámil žalobci (písemně, avšak dopis se mu vrátil jako nedoručený), že \"zástava propadá\", a předmětné motorové vozidlo prodal žalovanému. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní právo k motorovému vozidlu \"Ford Transit 100 2.5 D\" platně vzniklo, neboť žalobce mu je \"dobrovolně předal\", že však je ve smyslu ustanovení §169 písm.e) občanského zákoníku neplatné ujednání, podle kterého \"v případě nezaplacení domluvené splátky v řádném termínu propadá zástava ve prospěch zástavního věřitele\". J. O. se proto nestal vlastníkem tohoto motorového vozidla a nebyl oprávněn je prodat žalovanému, který navíc na kupní smlouvu přistoupil, i když věděl, že kupuje \"propadlou zástavu\". Protože žalobce je nadále vlastníkem takto prodaného motorového vozidla, je žalovaný povinen mu je ve smyslu ustanovení §126 odst.1 občanského zákoníku vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.2003 č.j. 28 Co 407/2003-79 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 4.725,- Kč a před odvolacím soudem 5.650,- Kč k rukám advokáta JUDr. I. P. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem, že \"zástavní smlouva je platná\", že pohledávka, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, dosud nebyla uspokojena, že odevzdáním zástavy J. O. vzniklo zástavní právo a že je neplatné ujednání, podle kterého \"při prodlení zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že žalobce, i když je vlastníkem věci, nemá \"právo ji držet\", neboť k ní bylo zřízeno zástavní právo, že \"právo věc držet\" má zástavní věřitel a že proto žalobce není \"věcně legitimován domáhat se ochrany svého vlastnického práva cestou vydání této věci\". Žalobce by se mohl podle názoru odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku domáhat ochrany svého vlastnického práva \"například určovací žalobou, když nepochybně naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. spočívá v tom, aby nedošlo k vydržení vlastnického práva žalovaným, který drží věc na základě absolutně neplatné kupní smlouvy\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že posoudil \"řadu hmotněprávních otázek, jakož i otázek, která z tvrzení žalobce byla či nebyla prokázána\", v řízení \"poprvé, aniž by se těmito otázkami zabýval soud prvního stupně a odňal tak žalobci možnost odvolání zaměřené na výtky proti posouzení takových otázek\"; takovým způsobem odvolací soud posoudil například otázku nedostatku aktivní legitimace zástavního dlužníka k žalobě na vydání zástavy a otázku platnosti zástavní smlouvy \"z hlediska, zda došlo k odevzdání předmětu zástavy ve smyslu §158 odst.2 občanského zákoníku\". Posléze uvedenou otázkou se sice soud prvního stupně zabýval, dospěl však k závěru, že žalobce v tomto směru neunesl důkazní břemeno, aniž by ho poučil podle ustanovení §118a o.s.ř. Dovolatel dále namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého žalobce nemá \"aktivní legitimaci k podání žaloby na vydání věci\". Zdůrazňuje, že je vlastníkem předmětného osobního automobilu a že žalovaný se stal převzetím vozidla neoprávněným držitelem, a dovozuje, že žalobce se jako vlastník může domáhat vydání zastavené věci proti tomu, kdo ji drží neoprávněně, i kdyby k ní skutečně vzniklo zástavní právo; vydání zástavy se nemůže domáhat zástavní dlužník jen tehdy, drží-li ji zástavní věřitel. Podle názoru dovolatele odvolací soud neposoudil správně ani otázku předání zástavy J. O. Za odevzdání věci zástavnímu věřiteli lze ve smyslu ustanovení §158 odst.1 občanského zákoníku považovat \"pouze takové odevzdání, které jednoznačně a za souhlasu obou stran souvisí s uzavřením zástavní smlouvy\", v projednávané věci však žalobce věc poskytl zástavnímu věřiteli \"pouze dočasně\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že zástavní smlouva mezi žalobcem a J. O. byla uzavřena dne 10.12.2001 (srov. též čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.) - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.12.2001 (dále jen obč. zák.).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§152 obč. zák.).
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu a může vzniknout také ze zákona (§156 odst.1 obč. zák.).
Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (§156 odst.2 obč. zák.).
Při zřízení zástavního práva na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (tzv. titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (tzv. modus adquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; k němu dojde, jen jestliže nastane zákonem stanovený tzv. modus adquirendi.
Podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (ve znění účinném do 30.12.2001) je u movitých věcí právním způsobem nabytí zástavního práva odevzdání věci zástavnímu věřiteli nebo předání věci do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka u třetí osoby, bylo-li to dohodnuto, nebo vyznačení zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zastavené věci a bez níž nelze s věcí nakládat nebo ji používat, anebo viditelné označení věci, provedené za účasti zástavního věřitele, které musí trvat po dobu zástavního práva a z něhož musí být zřejmé, že je věc zastavena a kdo je zástavním věřitelem (§158 odst.1 a 2 obč. zák.).
V projednávané věci dal žalobce zástavní smlouvou ze dne 10.12.2001 do zástavy své silniční motorové vozidlo \"Ford Transit 100 2.5 D EBBVSSAKN WFOK, č. podvozku WFOKXXGBVKWM69408\".
Podle ustanovení §8 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen \"zákona č. 56/2001 Sb.\") platí o právu zástavním k silničnímu motorovému vozidlu a přípojnému vozidlu ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku o zástavním právu k movitým věcem, pokud z tohoto zákona nevyplývá jinak.
Podle zákona č. 56/2001 Sb. se do registru silničních motorových vozidel a přípojných vozidel zapisuje zástavní právo váznoucí na silničním motorovém vozidlu nebo přípojném vozidlu [srov. §4 odst.5 písm.b) tohoto zákona], a to na základě žádosti vlastníka vozidla nebo zástavního věřitele se souhlasem vlastníka, která musí být doložena smlouvou nebo rozhodnutím o zřízení zástavního práva k silničnímu motorovému vozidlu nebo přípojnému vozidlu (srov. §9 odst.1 tohoto zákona); příslušný okresní úřad, který vede registr silničních vozidel, provede zápis zástavního práva do technického průkazu silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla a současně zaeviduje zástavní právo do registru silničních vozidel (srov. §9 odst.2 tohoto zákona). Výmaz zástavního práva z technického průkazu a registru silničních vozidel provede příslušný okresní úřad na žádost vlastníka vozidla, která musí být doložena smlouvou nebo jiným dokladem o zániku zástavního práva (srov. §10 tohoto zákona).
Tím, že zákon č. 56/2001 Sb. předepisuje, že zástavní právo k silničnímu motorovému vozidlu nebo přípojnému vozidlu se zapisuje do technického průkazu těchto vozidel a do registru silničních vozidel, současně stanovil ohledně těchto movitých věcí zvláštní (odlišný) právní způsob nabytí zástavního práva založeného zástavní smlouvou. Zápis zástavního práva do technického průkazu silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla a do registru silničních vozidel totiž nelze považovat jen za evidenční záležitost. Svědčí o tom zejména podmínky, za nichž se zápis zástavního práva provede; zápis zástavního práva zřízeného zástavní smlouvou se zapíše do technického průkazu a registru silničních vozidel - jak vyplývá z ustanovení §9 odst.1 zákona č. 56/2001 Sb. - jen na základě smlouvy, aniž by bylo potřebné dokládat zástavní právo některým z právních způsobů, kterým podle ustanovení
§158 odst.1 a 2 obč. zák. vzniká, což by jinak (kdyby zápis měl mít jen evidenční povahu) nebylo možné.
Protože o zástavním právu k silničnímu motorovému vozidlu a přípojnému vozidlu platí ustanovení občanského zákoníku, jen jestliže ze zákona č. 56/2001 Sb. nevyplývá jinak, a protože zákon č. 56/2001 Sb. upravuje právní způsob nabytí zástavního práva (tzv. modus adquirendi) k těmto vozidlům odlišně (jinak) od ustanovení občanského zákoníku, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy k silničnímu motorovému vozidlu nebo k přípojnému vozidlu vzniká zápisem zástavního práva do technického průkazu těchto vozidel a do registru silničních vozidel a že ustanovení §158 odst.1 a 2 obč. zák. upravující právní způsob nabytí zástavního práva k movitým věcem se zde neuplatní.
Z uvedeného vyplývá, že soudy v projednávané věci dospěly k chybnému závěru, když dovodily, že zástavní právo k \"motorovému vozidlu Ford Transit 100 2.5 D EBBVSSAKN WFOK, č. podvozku WFOKXXGBVKWM69408\" vzniklo (mohlo vzniknout) jeho odevzdáním zástavnímu věřiteli (J. O.). Zástavní právo k tomuto silničnímu motorovému vozidlu by podle zákona vzniklo (mohlo vzniknout) jen tehdy, kdyby bylo zapsáno do technického průkazu tohoto vozidla a do registru silničních motorových vozidel; nic takového však nebylo za řízení zjištěno a ani tvrzeno. Soud prvního stupně v tomto směru zjistil pouze to, že J. O. byl dne 10.12.2001 zapsán jako provozovatel tohoto vozidla (tedy jako osoba, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla nebo je vlastníkem vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla - srov. §2 odst. 13 zákona č. 56/2001 Sb.), tím však samozřejmě nemůže být zápis zástavního práva do technického průkazu vozidla a do registru silničních vozidel nahrazen.
Dovolací soud nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého vlastník zastavené movité věci, jež byla odevzdána zástavnímu věřiteli, není \"věcně legitimován domáhat se ochrany svého vlastnického práva cestou vydání této věci\" po třetí osobě, neboť \"právo ji držet\" nemá on, ale zástavní věřitel.
Zástavní věřitel, jemuž byla odevzdána zastavená movitá věc (a tím vzniklo ve smyslu ustanovení §158 odst.1 obč. zák. zástavní právo), je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva a je povinen se o ni starat s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením (§162 odst.1 věta první a druhá obč. zák.). Užívat zastavenou věc a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky zástavní věřitel může jen se souhlasem zástavce (§162 odst.2 obč. zák.).
Zástavní věřitel má po dobu trvání zástavního práva právní postavení oprávněného detentora, protože v souladu se zákonem fakticky ovládá zastavenou movitou věc, ale nenakládá s ní jako s vlastní, neboť jeho oprávnění mít věc u sebe je odvozeno od práva zástavce, a požívá obdobné ochrany jako vlastník, zejména se může domáhat vydání věci proti tomu, kdo by mu věc neoprávněně odňal nebo kdo by mu do jeho práva jinak neoprávněně zasahoval (srov. §126 odst.2 obč. zák.). Uvedené právní postavení a právo na ochranu však zástavní věřitel nemá v případě, kdy - jak tomu bylo i v projednávané věci - na základě neplatného ujednání o propadnutí zástavy při prodlení s plněním zajištěné pohledávky [srov.
§169 písm.e) obč. zák.] nakládá se zastavenou movitou věcí jako s vlastní, prodá ji (za účelem uspokojení zajištěné pohledávky) a kupujícímu ji v rozporu se zákonem odevzdá jako jejímu novému vlastníku. Za této situace je totiž třeba vzít v úvahu, že zástavní věřitel porušil své povinnosti vyplývající z ustanovení §162 odst.1 obč. zák., že bez platného právního důvodu přestal vykonávat detenci zastavené movité věci a že i nadále nehodlá vykonávat svá práva a plnit své povinnosti k zástavě, neboť je se stavem, jaký svým jednáním nebo opomenutím nastolil, srozuměn.
Tím, že věc byla dána do zástavy, se nic nezměnilo na jejím vlastnictví, po dobu trvání zástavního práva je však vlastník zastavené věci ve výkonu svých práv omezen právy zástavního věřitele; své vlastnické právo ztratí až tím, že zástava bude v zájmu uspokojení zajištěné pohledávky zpeněžena, tedy prodána na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (§165 odst.1 a 2 obč. zák.).
Jestliže zástavní věřitel v rozporu se zákonem nevykonává a ani nehodlá vykonávat svá práva a neplní a ani nehodlá plnit své povinnosti k zastavené movité věci a jestliže tím vlastníku věci hrozí újma (zejména poškození, ztráta, zničení nebo zašantročení zastavené movité věci), je třeba - bez ohledu na to, že zajištěná pohledávka dosud nebyla uspokojena - dovodit, že vlastníku věci takto vadný výkon práv a plnění povinností ze strany zástavního věřitele (u něhož ani nelze z uvedených důvodů očekávat, že by zakročil) nebrání v tom, aby se ve smyslu ustanovení §126 odst.1 obč. zák. domáhal ochrany svého vlastnictví proti třetí osobě, která do něj neoprávněně zasahuje; na dalším trvání zástavního práva se tím samozřejmě nic nemění.
Nejvyšší soud České republiky proto - v souladu s výše uvedeným - dospěl k závěru, že vlastník zastavené movité věci je ve smyslu ustanovení §126 odst.1 obč. zák. legitimován domáhat se vydání věci na tom, komu ji zástavní dlužník prodal nebo jinak převedl na základě neplatného ujednání [§169 písm.e) obč. zák.)], že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky mu zástava propadne.
I kdyby tedy v projednávané věci vzniklo podle zástavní smlouvy ze dne 10.12.2001 k silničnímu motorovému vozidlu žalobce zástavní právo, závěr odvolacího soudu o nedostatku \"věcné legitimace\" žalobce domáhat se vydání věci po žalovaném, který ji nabyl od J. O. jako zástavního věřitele na základě neplatného ujednání o propadné zástavě a který o tomto důvodu nabytí věděl, nemůže obstát.
Aniž by bylo potřebné se zabývat dalšími námitkami dovolatele, z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu