ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.211.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 211/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, proti žalovanému L. J., zastoupenému advokátem, o 11. 894,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 8 C 26/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2004, č.j. 22 Co 1903/2004-151, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích dne 14.1.2002) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 11.894,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 15.11.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedenou částku byla nucena zaplatit (ve věci žalobce Ing. M. P. proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR o ochranu osobnosti) na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2001, č.j. 37 C 97/99-87, na náhradě nákladů řízení žalobce Ing. M. P. k rukám jeho advokáta a na náhradě nákladů státu a že za škodu takto jí vzniklou odpovídá žalovaný, který byl v rozhodné době „pracovníkem VKR“ a který svým jednáním porušil „Směrnici pro práci s tajnými spolupracovníky československé kontrarozvědky“.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 20.9.2002, č.j. 8 C 26/2002-27, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.440,- Kč. Nárok na náhradu škody nebylo možné podle názoru soudu prvního stupně žalobkyni přiznat proto, že dnem 16.12.1988 uplynula tříletá objektivní promlčecí doba, „počítaná ode dne škodné události“, a žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení; k události, z níž škoda vznikla, tj. „k založení svazku“, došlo dne 16.12.1985 (§263 odst. 3 zák. práce). Skutečnost, že „ke škodě došlo až dnem nabytí právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze, tj. dne 12.7.2001“, nepovažoval za rozhodnou, neboť „objektivní promlčecí doba běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla“, a „pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy škoda vznikla, popř. kdy se poškozený dověděl o škodné události“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14.1.2003, č.j. 22 Co 2942/2002-49, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud, který se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody a s jím provedeným výkladem ustanovení §263 odst. 3 zák. práce, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.1990, „sp.zn. Rc 2/92 1 Cz 20/92“, v němž je daná problematika řešena ve vztahu k ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. a týká se promlčení práva na náhradu škody podle ustanovení §420 obč. zák., dovodil, že „pojem událost, z níž škoda vznikla, je nezbytné vykládat šířeji“, a to tak, že „zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale rovněž vznik škody samotné“; aplikace ustanovení §263 odst. 3 zák. práce se tedy musí řídit stejným výkladovým pravidlem. Vzhledem k opačnému právnímu názoru na promlčení nároku na náhradu škody a vzhledem k zásadě dvouinstančnosti občanského soudního řízení odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby po provedení dalších skutkových zjištění věc znovu právně posoudil a rozhodl.
Okresní soud v Prachaticích poté rozsudkem ze dne 26.3.2004, č.j. 8 C 26/2002-130, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.695,- Kč. Vycházel z toho, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2001, č.j. 37 C 97/99-87, který nabyl právní moci dne 12.7.2001, bylo určeno, že „žalobce“ (Ing. M. P.) je neoprávněně evidován „žalovaným“ (Ministerstvem vnitra ČR) jako osoba uvedená v ust. §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a to - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - na základě zjištění, že ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou se vědomě nezavázal, neboť na závazku ke spolupráci není jeho podpis; tímto rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto, že „žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.600,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta“ a že „žalovaný je povinen nahradit Českému státu náklady řízení ve výši 294,- Kč na účet Městského soudu v Praze do 15 dnů od právní moci rozsudku“. Soud prvního stupně měl po provedeném řízení dále za prokázáno, že žalovaný (jako „starší referent Okresní vojenské kontrarozvědky“) založil dne 7.12.1984 na Ing. M. P. svazek agenta reg. č. … vedeného pod krycím jménem „N. Z.“, že slib o spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou jím není sice vlastnoručně podepsán, že však ve všech případech se nevyžadoval podpis spolupracovníka na písemném závazku a že veškeré úkony pracovníka kontrarozvědky podléhaly schválení jeho nadřízeného J. N. Protože - dovodil soud prvního stupně - v předmětné době nebyla stanovena výlučná povinnost písemného souhlasu ke spolupráci s kontrarozvědkou a postačoval i souhlas ústní, pro uložení povinnosti žalovanému k náhradě škody v žalované výši, která vznikla žalobkyni zaplacením nákladů řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 97/99, nebyla splněna základní podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu, a to zaviněné porušení právní povinnosti ze strany žalovaného. Odpovědnost žalovaného za škodu posuzoval podle zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní vojenské služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (ve znění ke dni vzniku škody, tj. ke dni 9.8.2001).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.10.2004, č.j. 22 Co 1903/2004-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku „v odstavci prvém“ o zamítnutí žaloby změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 11.894,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 15.11.2001 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 14.592,- Kč a České republice - „na účet“ Okresního soudu v Prachaticích na soudních poplatcích 1.200,- Kč. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, včetně toho, že žalobkyně prokázala předložením výpisů z účtu ze dne 9.8.2001, že zaplatila jednak částku 11.600,- Kč, jednak částku 294,- Kč, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný odpovídá žalobkyni za škodu, která jí vznikla zaplacením nákladů řízení ve věci, sp.zn. 37 C 97/99, v celkové výši 11.894,- Kč. Zdůraznil, že žalovaný při založení svazku agenta na Ing. M. P. nepostupoval v souladu se Směrnicí pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky, jež tvořila přílohu k Rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 3/1978, když minimálně do zprávy o získání Ing. M. P. ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou ze dne 7.12.1984 uvedl nepravdivé údaje o souhlasu získávaného spolupracovníka a o tom, že jmenovaný slib podepsal (uvedl, že „nově získávaný spolupracovník souhlasil se spoluprací a podepsal písemný slib“), ačkoliv jmenovaný takový slib nepodepsal a nepodepsal ani slib mlčenlivosti. Uvedené jednání žalovaného hodnotil jako zaviněné porušení povinností při plnění jeho služebních úkolů ve smyslu ustanovení §72 a násl. zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, a to i s přihlédnutím k výsledku řízení ve věci ochrany osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 97/99, z něhož rovněž nevyplývá, že by se Ing. M. P. vědomě zavázal ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou (k čemuž by mohlo dojít i bez písemného slibu); jestliže žalobkyně nebyla v uvedeném sporu úspěšná [bylo určeno, že Ing. M. P. byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb.] a jestliže žalobkyni byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v celkové výši 11.894,- Kč, je podle odvolacího soudu škoda vzniklá žalobkyni „úhradou“ těchto nákladů v přímé příčinné souvislosti s popsaným jednáním žalovaného. Názor soudu prvního stupně, že odpovědnost žalovaného za škodu je třeba posuzovat podle zákona č. 220/1999 Sb., odmítl s odůvodněním, že žalovaný v předmětné době nebyl voják, ale – jak sám výslovně uvedl – „pracovník vojenské kontrarozvědky“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2. písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. dovolání. Namítá zejména, že v řízení nebylo žalobkyní „zcela jednoznačně a nezpochybnitelně prokázáno, že by právě žalovaný porušil právní povinnost při plnění jeho služebních úkolů, když prováděl získávání výše jmenovaného ke spolupráci s VKR“, že „veškeré úkony žalovaného nutné k získání nového tajného spolupracovníka podléhaly schválení nadřízené osoby, kterou byl v konkrétním případě náčelník p. J. N.“, který potvrdil, že „pokud schvaloval nábor nového spolupracovníka, muselo být vše v pořádku, a že bez písemného schválení dokumentů nemohl být spis zaregistrován“; v dalším konkrétně popisuje s odkazem na příslušnou směrnici, jak v praxi probíhalo získávání nového spolupracovníka, a dovozuje, že „vázací akt musel proběhnout v souladu se všemi předpisy, když navíc byl stěžejní pro vznik nové složky spolupracovníka“, že „zodpovědnou osobou za úkony žalovaného byl jeho nadřízený orgán, tedy náčelník p. J. N.“, a proto „měl být pasivně legitimován v tomto sporném řízení namísto žalovaného jakožto řadového pracovníka“, případně „minimálně lze tedy uvažovat o poměrné odpovědnosti nadřízeného orgánu žalovaného“. Žalovaný má zato, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že „vázací akt nového tajného spolupracovníka musel proběhnout výhradně podle čl. 46 odst. 1 směrnice“, že „z tohoto důvodu nemůže být prokázáno zaviněné porušení právní povinnosti žalovaného, poněvadž vázací akt proběhl v souladu s ustanovením §46 odst. 2 směrnice, tedy v mezích právního předpisu“, a proto nemohlo dojít k naplnění podmínek v ustanovení §72 zákona č. 100/1970 Sb. Žalovaný -kromě toho, že namítá, že výrok pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, sp.zn. 37 C 97/99, není pro něj závazný, neboť nebyl účastníkem uvedeného řízení - vytýká žalobkyni zejména to, že „se v tomto sporu nepokusila vyzdvihnout všechny právní možnosti ke své obraně svědčící v její prospěch“ a že „důsledkem jejího postupu tak došlo k neúspěchu ve sporu“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť odvolací soud posoudil předmětnou věc jak z hlediska procesního, tak z hlediska věcného správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (o zamítnutí žaloby) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 11.894,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 15.11.2001 do zaplacení. Dovoláním napadeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; k příslušenství uplatněného nároku se přitom nepřihlíží. I když byl rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, z ustanovení §237 odst. 2 písm.a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemůže být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné; ostatně o nepřípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byli účastníci v jeho písemném vyhotovení řádně poučeni.
Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu