ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2196.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2196/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. p. a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 149/96, 4 C 201/99 a 4 C 4/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2004 č.j. 20 Co 306/2003-430, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. dubna 2003 č.j. 4 C 149/96-410 (s výjimkou výroků, kterými bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částky 225.896,46 Kč a 83.659,84 Kč) a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. května 2003 č.j. 4 C 149/96-424 (s výjimkou výroku o provedení opravy týkající se rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. dubna 2003 č.j. 4 C 149/96-417) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 9.8.1996 u Okresního soudu v Náchodě (posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.4.1994 do 31.12.1997 částku 336.762,- Kč a na úrocích z prodlení \"z měsíčních ztrát na výdělku za období od 1.4.1994 do 31.12.1999\" částku 204.944,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl \"zaměstnancem a členem VD S. J.\", u něhož pracoval jako pokladač PVC, a že v roce 1984 u něho byla zjištěna nemoc z povolání \"bursitis praepatellaris vpravo\". Výrobní družstvo S. J. mu z důvodu odškodnění této nemoci z povolání vyplácelo náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 2.549,- Kč; naposledy mu tuto náhradu vyplatilo za měsíc červen 1993, dne 14.7.1994 vstoupilo do likvidace a dnem 4.11.1994 bylo vymazáno z obchodního rejstříku. Žalobce má za to, že mu uvedenou náhradu má ve smyslu ustanovení §205d odst.1 zákoníku práce vyplácet žalovaná, u níž byl jeho \"bývalý zaměstnavatel\" pojištěn z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 24.1.2000 č.j. 4 C 140/96-273 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1994 do 31.12.1997 částku 130.356,- Kč a na úrocích z prodlení \"za dobu od splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad od 1.4.1994 do 31.12.1999\" částku 80.579,- Kč, žalobu o zaplacení další náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 206.406,- Kč a dalších úroků z prodlení ve výši 124.347,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Náchodě soudní poplatek ve výši 5.216,- Kč a že žalované se \"prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě\" vrací zaplacená záloha ve výši 1.000,- Kč. Z výsledků dokazování považoval za prokázané, že u žalobce, který pracoval u výrobního družstva S. J., byla v roce 1984 zjištěna nemoc z povolání, pro kterou byl převeden na jinou, méně placenou práci, a zaměstnavatel mu vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku. Ke dni 31.12.1991 byl se žalobcem \"pro organizační změny\" ukončen členský poměr a žalobce \"začal soukromě podnikat\"; při svém podnikání vykázal v roce 1993 ztrátu, v roce 1995 činil rozdíl příjmů a výdajů 24.182,- Kč, v roce 1996 činil tento rozdíl 35.144,- Kč a v roce 1997 60.854,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že v tom, že žalobce po skončení členského vztahu začal podnikat, nelze spatřovat změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, a že mu i nadále přísluší náhrada mzdy v takové výši, v jaké mu náležela ke dni 31.12.1991. Při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že průměrný výdělek žalobce za rok 1983 činil 3.937,- Kč a že v roce 1991 dosahoval jeho průměrný výdělek 2.907,- Kč; současně průměrný výdělek \"valorizoval\" podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb., č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb. a č. 318/1997 Sb., přihlédl k úpravě provedené zákonem č. 220/1995 Sb. a dospěl k závěru, že za dobu od 1.4.1994 do 31.12.1997 náhrada za ztrátu na výdělku činí 130.356,- Kč (od součtu průměrných měsíčních výdělků za tuto dobu ve výši 250.536,- Kč odečetl příjem žalobce \"podle daňových přiznání\" ve výši 120.180,- Kč) a že žalobci náleží úroky z prodlení \"z měsíčních ztrát na výdělku za dobu od 1.4.1994 do 31.12.1999\" ve výši 80.597,- Kč. Uvedenou náhradu je povinna zaplatit žalovaná, vůči níž má žalobce \"právo na plnění\" podle ustanovení §2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1.9.2000 č.j. 17 Co 165/2000-285 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce \"již poté, co musel být pro následky nemoci z povolání převeden na méně placenou práci v roce 1984\", a že průměrným výdělkem před vznikem škody byla částka 3.937,- Kč měsíčně. Změna v okolnostech, které by mohly být rozhodující pro nové určení výše škody, by mohla být ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce \"významná jedině tehdy, týkala-li by se poměrů v osobě poškozeného, tj. spočívala-li by (v příčinné souvislosti) ve změně poměrů v osobě poškozeného a šlo-li by o změnu podstatnou\". Podle odvolacího soudu však nelze souhlasit s názorem, že zaměstnanci, který byl po onemocnění nemocí z povolání převeden na jinou, méně placenou práci a který po tomto převedení konal ještě méně placenou práci, přísluší \"náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši, přičemž za původní výši výdělku se považuje průměrný výdělek, který mu náležel před konáním další jiné (ještě méně placené) práce\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení - nedozná-li zjištěný skutkový stav změn - vycházel z průměrného výdělku žalobce před vznikem škody ve výši 3.937,- Kč, \"valorizovaného\" podle zákona č. 297/1991 Sb., nařízení vlády č. 191/1993 Sb., nařízení vlády č. 263/1994 Sb., nařízení vlády č. 291/1995 Sb., nařízení vlády č. 298/1996 Sb. a č. 318/1997 Sb., a aby zjistil \"objektivně žalobcem skutečně dosahované příjmy, tedy i v období jeho podnikání\".
Okresní soud v Náchodě - poté, co žalobce uplatnil žalobou \"vedenou pod sp. zn. 4 C 201/99\" vůči žalované \"tentýž nárok\" za dobu od 1.1.1998 do 10.10.1999 ve výši 241.919,- Kč \"a úroky z prodlení\" a žalobou \"vedenou pod sp. zn. 4 C 4/2001\" vůči žalované \"tentýž nárok\" za dobu od 11.10.1998 do 31.1.2001 ve věci 245.875,- Kč \"s příslušenstvím\" a co projednání těchto věcí \"spojil ke společnému řízení a to pod sp. zn. 4 C 149/96\" - rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 4 C 149/96-410 ve znění rozsudku ze dne 15.4.2003 č.j. 4 C 149/96-417 a usnesení ze dne 28.5.2003 č.j. 4 C 149/96-424 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1994 do 31.1.2001 částku 225.896,46 Kč a na úrocích z prodlení \"za dobu od splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad od 1.4.1994 do 31.1.2001\" částku 83.659,84 Kč, žalobu o zaplacení další náhrady mzdy ve výši 371.990,54 Kč a úroků z prodlení ve výši 169.521,16 Kč zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.823,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Náchodě na náhradě nákladů řízení 11.953,- Kč a na soudním poplatku 9.040,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce ukončil členský poměr ve výrobním družstvu S. J. ke dni 31.12.1991 z důvodu \"organizační změny\", že výrobní družstvo S. J. mu naposledy vyplatilo náhradu za ztrátu na výdělku dne 11.3.1994, že průměrný měsíční čistý výdělek žalobce dosažený v době od 1.1. do 31.12.1991 vypočtený podle vyhlášky č. 235/1988 Sb. činil 2.880,- Kč a \"pro případ použití průměrného výdělku v prvním čtvrtletí roku 1992\" činil \"průměrný čistý měsíční výdělek za rok 1991\" vypočtený podle zákona č. 1/1992 Sb. 2.907,- Kč, že žalobci vzniklo od 9.6.1992 oprávnění provozovat živnost \"koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej\" a že od října 1999 je žalobce zaměstnán. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku se soud prvního stupně ztotožnil s názorem znalce Ing. J. K., že příjmy žalobce v době jeho podnikání nelze stanovit na základě jednoduchého účetnictví, které žalobce vedl, a že proto je třeba při určení náhrady za ztrátu na výdělku vycházet z pravděpodobného výdělku, jenž byl stanoven \"z částky 2.549,- Kč, což je naposledy známý rozdíl, který byl žalobci vyplácen, a který musel být \"valorizován stejným způsobem jako výdělek dosahovaný před pracovní neschopností\". Na základě výpočtů provedených znalcem Ing. J. K. soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1994 do 31.1.2001 ve výši 356.252,46 Kč a úroky z prodlení ve výši 164.238,84 Kč; po odečtení částek pravomocně přisouzených rozsudkem ze dne 24.1.2000 č.j. 4 C 140/96-273 přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku 225.896,46 Kč a na úrocích z prodlení 83.659,84 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.4.2004 č.j. 20 Co 306/2003-430 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadených výroků, kterými byly žalobci přisouzeny částky 225.896,50 Kč a 83.659,80 Kč) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku je i v době od 1.4.1994 rozhodný průměrný výdělek žalobce před vznikem škody ve výši 3.957,- Kč, \"valorizovaný podle příslušných předpisů\", a že při určení její výše nelze vycházet z příjmů, které žalobce dosáhl při svém podnikání. Skutečnost, že se žalobce rozhodl podnikat a nebyl \"příliš úspěšný\", nemůže podle názoru odvolacího soudu \"zatěžovat zaměstnavatele, neboť s nemocí z povolání nemá žádnou souvislost\", a žalobce mohl i po ukončení členského poměru ve výrobním družstvu S. J. vykonávat práci, na níž byl po zjištění nemoci z povolání převeden; znalec Ing. J. K. za této situace správně použil pravděpodobný výdělek, vypočtený k 1.4.1994 \"z naposledy známého rozdílu, který byl žalobci vyplácen z titulu náhrady za ztrátu na výdělku (2.549,- Kč za únor 1994) a následně valorizovaný\" a soud prvního stupně z něho \"správně vypočítal náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1994 do 31.1.2001\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ustanovení §195 zákoníku práce nepřipouští užití tzv. pravděpodobného výdělku, nejsou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, a že ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. omezuje jeho použití jen na případy, kdy nelze zjistit průměrný výdělek. Znalec Ing. J. K. neměl k dispozici všechny údaje potřebné k podání znaleckého posudku a sám výslovně uvedl, že \"nevycházel z příslušných ustanovení zákoníku práce, ale podle nejlepšího vědomí a svědomí\"; žalobce je přesvědčen, že tím \"došlo ke zkreslení výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku\" a že za dobu jeho podnikání mělo být přihlédnuto k čistému zisku, zjištěnému na základě \"daňového přiznání\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta) zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že o části předmětu řízení, kterou žalobce uplatnil žalobami vedenými u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 201/99 a 4 C 4/2001, nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a že o části původního předmětu řízení (uplatněného žalobou podanou dne 9.8.1996 u Okresního soudu v Náchodě a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), jenž je napadán dovoláním, soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 15.4.2003 č.j. 4 C 149/96-410 ve znění rozsudku ze dne 15.4.2003 č.j. 4 C 149/96-417 a usnesení ze dne 28.5.2003 č.j. 4 C 149/96-424 stejně jako v rozsudku ze dne 24.1.2000 č.j. 4 C 140/96-273, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 1.9.2000 č.j. 17 Co 165/2000-285 zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jak má být stanovena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce u zaměstnance, který byl z důvodu nemoci z povolání převeden na jinou, méně placenou práci, jestliže v důsledku organizačních změn provedených u zaměstnavatele nebo z jiných důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání tuto práci ztratil, začal vykonávat ještě méně placenou práci nebo začal podnikat s ještě nižším výdělkem anebo se ocitl bez práce. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a s hmotným právem a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou (srov. ustanovení §190 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988 a nyní platné ustanovení §190 odst. 3 zákoníku práce) nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu, přičemž se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím; v době od 1.1.1989 do 31.5.1994 po uplynutí doby 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku nesměla náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého zaměstnance s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným z téhož důvodu přesahovat částku uvedenou v ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.1989 do 31.5.1994), přičemž se nepřihlíželo ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, a do 31.12.1988 byla výše náhrady za ztrátu na výdělku \"redukována\" způsobem uvedeným v ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988. Uvedeným rozdílem (podle právních úprav účinných do 31.5.1994 \"redukovaným\" způsobem uvedeným v ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce) jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem nemoci z povolání k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním či hlášením nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst.1 zákoníku práce).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání tvoří jediný celek; na tom nic nemění ani to, že poškozený má právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku a později jeho zbytek. Vznikl-li zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), pak nová skutečnost (skutečnost, která nastala po vzniku nároku) představující změnu v okolnostech, za nichž nárok vznikl, popřípadě týkající se výše nároku, nemá za následek vznik další (nové) škody; to platí i tehdy, jestliže se v důsledku této nové skutečnosti ztráta na výdělku zvýšila. Právní úprava totiž s takovými skutečnostmi spojuje jen právo zaměstnance nebo zaměstnavatele domáhat se změny v úpravě jejich práv, popřípadě povinností, k níž je možné přistoupit tehdy, jestliže představují podstatnou změnu v poměrech poškozeného (srov. §202 odst. 1 zákoníku práce).
V projednávané věci žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle §195 zákoníku práce - jak správně soudy dovodily - poté, co pro následky nemoci z povolání začal u výrobního družstva S. J. vykonávat jinou (méně placenou) práci řidiče a topiče. To, že tuto práci přestal pro výrobní družstvo S. J. konat, neboť ke dni 31.12.1991 došlo k rozvázání členského poměru účastníků z důvodu tzv. organizačních změn (tj. z některého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce - srov. §26 a §33 tehdy platného zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví), a že žalobce poté začal podnikat (provozovat živnost \"koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej\"), při níž dosahoval - jak bylo soudy zjištěno - výdělku, jenž vždy nedosahoval ani úrovně minimální mzdy, představuje nepochybně změnu v okolnostech, za nichž žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce. Tato změna okolností může mít v projednávané věci právní význam, jen jestliže v ní lze spatřovat podstatnou změnu poměrů žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce.
Při úvaze, zda uvedená změna v okolnostech, za nichž žalobci vznikl vůči výrobnímu družstvu S. J. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce, představuje změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce, je třeba v první řadě přihlédnout k tomu, že nebyla vyvolána něčím, co by mělo původ v následcích nemoci z povolání žalobce, nýbrž tzv. organizačními změnami, k nimž u výrobního družstva S. J. došlo a které byly příčinou rozvázání členského poměru účastníků ke dni 31.12.1991. I když se u žalobce v důsledku toho, že od 1.1.1992 byl bez práce a začínal podnikat, změnily jeho sociální poměry, je zde podstatné, že tzv. organizační změny postihly (mohly postihnout) obdobným způsobem další členy výrobního družstva S. J. bez ohledu na to, zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) nemocí z povolání. Dopad tzv. organizačních změn nastalých u zaměstnavatele na tím postižené zaměstnance právní předpisy též kompenzují (zejména poskytnutím odstupného) bez zřetele k tomu, jaký byl zdravotní stav zaměstnanců, a tedy i bez ohledu na to, zda jejich pracovní způsobilost byla v důsledku pracovního úrazu snížena (srov. §1, §3 a §4 tehdy platného zákona č. 195/1991 Sb., o odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru). Kdyby poškození z nemoci z povolání měli pobírat náhradu za ztrátu na výdělku vzniklou tím, že přestali pracovat u dosavadního zaměstnavatele z důvodu tzv. organizačních změn a že poté při výkonu své podnikatelské činnosti mají jen nízký výdělek, byli by tím - v rozporu se zásadnou rovnosti v zacházení se zaměstnanci v pracovněprávních vztazích - zvýhodněni oproti ostatním zaměstnancům, kteří ze stejných důvodů (při obdobném zdravotním postižení) nedosahují žádný výdělek, ačkoliv zákoník práce odškodňuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti jen v souvislosti s pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením na zdraví (§187 zákoníku práce).
V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vyjadřuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Nemožností poškozeného nadále dosahovat výdělek, k níž došlo proto, že z důvodu tzv. organizačních změn ztratil práci a začal \"nepříliš úspěšně\" (z hlediska dosahovaného výdělku) podnikat, se na tomto stavu nic nemění. Následky pracovního úrazu omezují pracovní způsobilost žalobce v jeho uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu jako tomu bylo u výrobního družstva S. J.; skutečnost, že nemůže svou pracovní způsobilost (sníženou následkem pracovního úrazu) využít a dosahovat tak výdělek této pracovní způsobilosti odpovídající, není následkem nemoci z povolání.
Dovolací soud proto již dříve (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1995 sp. zn. 6 Cdo 91/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1995 na str. 243, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobných věcí se týkající právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) dospěl k závěru, že, pobírá-li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) podle ustanovení §195 zákoníku práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce a že potom dosahoval bez vlastní viny ještě nižších výdělků (v pracovněprávním nebo jemu obdobnému vztahu či při podnikání) nebo že bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce; poškozenému tedy přísluší i v době po rozvázání pracovního (nebo jiného obdobného) poměru provedenému z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku (§195 zákoníku práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního (nebo jiného obdobného) poměru, samozřejmě s přihlédnutím k \"valorizacím\" průměrného výdělku a jiným zákonem stanoveným úpravám výše náhrady za ztrátu na výdělku poskytované podle ustanovení §195 zákoníku práce. Zjištění výdělku, kterého žalobce dosahoval v době svého podnikání, proto - jak se mylně žalobce domnívá - nebylo pro rozhodnutí ve věci významné.
Závěr o tom, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení §195 zákoníku práce v době po rozvázání členského poměru ve výrobním družstvu S. J. \"v dosavadní výši\", v projednávané věci znamená, že žalobci příslušela v době od 1.2.1992 náhrada za ztrátu na výdělku ve stejné výši, v jaké na ní měl nárok do 31.12.1991, a to s přihlédnutím k \"valorizacím\" jejího rozsahu a jiným zákonem stanoveným úpravám výše této náhrady, k nimž došlo po 1.2.1992.
Vzhledem k tomu, že podle zjištění soudů žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v roce 1984, byl pro určení výše této náhrady ke dni 1.2.1991 rozhodující průměrný výdělek žalobce před vznikem škody, zjištěný podle ustanovení §30 až §34 a §51 nařízení vlády č. 54/1975 Sb. a vyhlášky č. 112/1975 Sb., platných v době vzniku nároku (tj. za rok 1983), \"valorizovaný\" podle zákona č. 297/1991 Sb. a případně \"redukovaný\" podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 188/1988 Sb. (srov. též §195 odst.2 ve znění účinném od 1.1.1989 do 31.5.1994), a průměrný výdělek žalobce po nemoci z povolání u výrobního družstva S. J. zjištěný ke dni 1.2.1992 (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Žalobci pak příslušela od 1.2.1991 náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi uvedenými průměrnými výdělky.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se podle právní úpravy účinné do 31.12.1992 přiznávala v \"čisté\" výši. Náhrada za ztrátu na výdělku náležející zaměstnanci v době po 1.1.1993 podléhá dani z příjmů (včetně vybírání zálohy na tuto daň) a v době od 1.1.1993 do 30.6.1993 spadala též do vyměřovacího základu pro vybírání pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (srov. §5 odst.1 písm.a) bod 4 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění zákona č. 10/1993 Sb. a čl. I bod 1 zákona č. 160/1993 Sb.) a do vyměřovacího základu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění (srov. §3 odst.1 písm.b) zákona č. 592/1992 Sb. ve znění zákonů č. 10/1993 Sb. a č. 15/1993 Sb. a čl. II bod 1 zákona č. 161/1993 Sb.); výše náhrady za ztrátu na výdělku náležející zaměstnanci se proto od 1.1.1993 stanoví v \"hrubé\" výši.
Příslušela-li zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti před 1.1.1993 (a tak tomu bylo i v posuzovaném případě), zvyšuje se - právě s ohledem na to, že se nadále stanoví v \"hrubé\" výši - za dobu od 1.1.1993 do 30.6.1993 o 35% (srov. čl. X odst.3 zákona č. 37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých pracovněprávních předpisů) a ode dne 1.7.1993 nadále o 20% (srov. čl. V zákona č. 160/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění zákona České národní rady č. 10/1993 Sb., a některé další zákony).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, určená výše uvedeným způsobem, se současně od 1.7.1993 zvýšila o \"valorizaci\", provedenou na základě nařízení vlády č. 191/1993 Sb., a v této podobě náležela žalobci i ke dni 1.4.1994, od něhož se v tomto řízení domáhal, aby mu ji žalovaná zaplatila. Soudy proto - jak je zřejmé z výše uvedeného - postupovaly v rozporu se zákonem, když zjišťovaly průměrný (pravděpodobný) výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání ke dni 1.4.1994, neboť k tomu dni (podle dosavadních zjištění) nenastalo nic, co by bylo významné pro poskytování náhrady za ztrátu na výdělku, a když navíc přitom vycházely \"z naposledy známého rozdílu, který byl žalobci vyplácen z titulu náhrady za ztrátu na výdělku (2.549,- Kč za únor 1994)\", aniž by takový postup byl vůbec možný. Lze proto souhlasit s názorem dovolatele, že v důsledku chybného postupu soudů (převzatého ze znaleckého posudku Ing. J. K.) \"došlo ke zkreslení výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku\".
Dnem 1.6.1994 nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem bylo mimo jiné změněno ustanovení §195 zákoníku práce (srov. čl. I body 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb.) tak, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody, a že se přitom nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným úsilím. Podle ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. se úprava náhrady za ztrátu na výdělku provede podle novelizovaného ustanovení §195 zákoníku práce i u zaměstnanců, kterým náhrada příslušela před 1.6.1994, je-li to pro ně příznivější.
V projednávané věci právní úprava obsažená v novelizovaném ustanovení §195 zákoníku práce (tj. ve znění účinném od 1.6.1994) nepochybně byla (mohla být) pro žalobce výhodnější než úprava dosavadní, neboť odstranila \"redukci\" obsaženou v ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994. Z rozsudků soudů obou stupňů a ani z posudku znalce Ing. J. K. však nelze dovodit, zda vůbec, popřípadě jak byla uvedená změna zákona promítnuta do určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, přiznané žalobci za dobu od 1.6.1994; správnost rozsudku odvolacího soudu proto nebylo možné v tomto směru pro nedostatek důvodů přezkoumat.
Soudy - jak lze usuzovat z obsahu spisu - správně dovodily, že náhradu za ztrátu na výdělku je třeba dále zvýšit o \"valorizace\", provedené na základě nařízení vlády č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb., č. 320/1998 Sb., č. 283/1999 Sb. a č. 18/2001 Sb., a v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), dospěly k závěru, že \"valorizaci\" je třeba uplatnit i na průměrný výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že průměrný výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání byl však zjištěn - jak již uvedeno výše - chybně, nemohou obstát ani závěry soudů o výši těchto \"valorizací\".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15.4.2003 č.j. 4 C 149/96-410 (opravený usnesením ze dne 28.5.2003 č.j. 4 C 149/96-424), zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků, kterými bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částky 225.896,46 Kč a 83.659,84 Kč, a výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek doplněného rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 4 C 149/96-417, jež nebyly napadeny odvoláním a samostatně nabyly právní moci) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu