ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2256.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2256/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. J., zastoupeného advokátkou, proti žalované Š. J. a.s., zastoupené advokátkou, o 67.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 80/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2004 č.j. 10 Co 299/2004-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 67.850,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že do 31.8.2002 (kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi ze strany žalované) byl 42 let zaměstnancem žalované, naposledy ve funkci vedoucího projektanta. Podle „Dodatku č. 1 Kolektivní smlouvy“ ze dne 30.3.2001 náležel žalobci „diferenciační příplatek“, jehož výši určoval přímý nadřízený v souladu s účelem příplatku, jímž bylo „ohodnocení osobní výkonnosti a dosahovaných výsledků zaměstnance a promítnutí specifické náročnosti vykonávané pracovní činnosti“. Ačkoli po celou dobu trvání pracovního poměru se pracovní výkonnost ani náročnost vykonávané práce žalobce nesnížila, byl mu „diferenciační příplatek“ rozhodnutím přímého nadřízeného od května 2001 snížen (z původních 5.430,- Kč na 1.730,- Kč měsíčně) a od dubna 2002 zcela odejmut. Protože podle názoru žalobce došlo ke snížení a následnému odejmutí příplatku „v rozporu s Kolektivní smlouvu“, požadoval po žalované odpovídající doplatek.
Okresní soud Plzeň-město (poté, co žalobce vzal zpět žalobu o 27.150,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 21.1.2004 č.j. 14 C 80/2003-54 řízení „do částky 27.150,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky“ zastavil, žalobu o zaplacení 40.700,- Kč s dále specifikovaným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení ve výši 14.905,- Kč „k rukám zástupkyně žalované“. Soud prvního stupně vycházeje z obsahu „dodatku č. 1 ke kolektivní smlouvě Š. J. a.s.“ ze dne 30.3.2001 dospěl k závěru, že podle tohoto „stěžejního dokumentu“ není diferenciační příplatek složkou mzdy, na kterou vzniká zaměstnanci nárok, neboť „výše diferenciačního příplatku není (v dodatku) nijak stanovena, tak, aby byla určitelná při splnění dalších kritérií“; svou povahou jde o „motivační příplatek nad rámec mzdy, vyjadřující individuální hodnocení zaměstnance, jeho výkonů a zastávané funkce z hlediska jeho zaměstnavatele, jehož výši určuje pouze zaměstnavatel (prostřednictvím nadřízeného zaměstnance)“. Soud proto „nemůže přezkoumávat výši diferenciačního příplatku, ani jej v konkrétní výši žalobci přiznat, neboť diferenciační příplatek není obligatorní, nárokovou a jednoznačně určitelnou složkou mzdy“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.5.2004 č.j. 10 Co 299/2004-97 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (tj. v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 10.755,- Kč „k rukám zástupce“. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z „dodatku č. 1 ke kolektivní smlouvě ŠKODA JS a.s.“ ze dne 30.3.2001 (jehož „uzavření a platnost byla mezi účastníky nesporná“), ve kterém je uvedeno, že „diferenciační příplatek“ je formou osobního příplatku, jehož účelem je kromě ohodnocení osobní výkonnosti a dosahovaných výsledků zaměstnance i promítnutí specifické náročnosti vykonávané pracovní činnosti (funkce, profese) a agregace těchto příplatků paušální částkou; podle čl. 2 dodatku výši příplatku stanovuje přímý nadřízený zaměstnance v souladu s účelem příplatku a podle čl. 3 se přehodnocování příplatku provádí čtvrtletně. Z tohoto vymezení podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že předmětný diferenciační příplatek je „individuální formou dalšího ohodnocování zaměstnanců nad rámec mzdového tarifu“, jehož výše „je věcí individuálního rozhodnutí nadřízeného zaměstnance a případná změna je se zaměstnancem toliko projednána“; nárok na příplatek přitom „nezakládá ani ta skutečnost, že dlouhodobě byl tento příplatek žalobci vyplácen“. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že žalobcem požadovaný diferenciační příplatek je „nenárokovou složku mzdy, kterou soud nemůže přiznat a která záleží pouze na rozhodnutí zaměstnavatele“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. se mzdou rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Tato kritéria jsou totožná s kritérii uvedenými v „Dodatku č. 1 kolektivní smlouvy Š. J. a.s.“ a „právě pro shodnost těchto kritérií“ žalobce považuje diferenciační příplatek za nárokovou složku mzdy, a to i z toho důvodu, že v příloze č. 1 kolektivní smlouvy (která „zcela jednoznačně popisuje strukturu průměrné mzdy“) je diferenciační příplatek uveden jako jedna ze složek mzdy, hned na druhém místě za tarifní mzdou. Příplatek „nelze srovnávat s mimořádnými peněžitými plněními“, jimiž jsou myšleny zejména věrnostní či stabilizační odměny, odměny při významných životních a pracovních výročích, vztahující se k sociální části Kolektivní smlouvy. Podle názoru dovolatele tedy „žalovaná zcela jednoznačně sjednala v řádné části Kolektivní smlouvy diferenciační příplatek jako jednu ze základních složek mzdy a je tedy na místě tuto zahrnout do nárokové složky mzdy, přestože podle sjednaných podmínek určení její výše je zčásti závislé na rozhodnutí přímého nadřízeného žalobce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil „a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované, naposledy od 1.1.2001 jako vedoucí projektant se zařazením do tarifní třídy 13. Ve mzdovém předpisu, který byl součástí kolektivní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a „Z. O. Š. J. a.s.“ pro rok 2001 (srov. §19 mzdového předpisu a bod B.1.1 kolektivní smlouvy), byly pro odměňování zaměstnanců žalované stanoveny jako „mzdové formy“ - „tarifní mzda“, „smluvní mzda“, „diferenciační příplatek“, „prémie“ a „odměny“. Podle „Dodatku č. 1 Kolektivní smlouvy Š. J. a.s.“ ze dne 30.3.2001 byl „diferenciační příplatek“ vymezen jako „forma osobního příplatku, jehož účelem je kromě ohodnocení osobní výkonnosti a dosahovaných výsledků zaměstnance i promítnutí specifické náročnosti vykonávané pracovní činnosti (funkce, profese) a agregace těchto příplatků paušální částkou“; podle bodu 2 dodatku „výši diferenciačního příplatku stanovuje přímý nadřízený zaměstnance v souladu s účelem diferenciačního příplatku“, „přehodnocení diferenciačního příplatku se provádí čtvrtletně, a to k 1.5., 1.8., 1.11., 1.2.“ (bod 3 dodatku) a „změnu zaměstnavatel projedná se zaměstnancem před účinností navrhovaných změn“ (bod 5 dodatku). Od 1.4.2001 žalobce pobíral vedle tarifní mzdy diferenciační příplatek ve výši 5.430,- Kč, od 1.5.2001 mu byl tento příplatek snížen na 1.730,- Kč a od 1.4.2002 do skončení pracovního poměru ke dni 31.8.2002 pobíral pouze tarifní mzdu bez diferenciačního příplatku. Podle názoru žalobce mu byl diferenciační příplatek snížen a následně odejmut „v rozporu s Kolektivní smlouvou“.
K problematice sporů o zaplacení mzdy dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo, zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Dovolací soud zdůraznil, že tzv. nenároková složka mzdy je charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složku mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele. Takto vzniklý nárok na mzdu (její část) lze následně zčásti nebo zcela zrušit (odebrat, odejmout), je-li takovýto postup možný podle vnitřního mzdového předpisu.
Při rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku na mzdu (její část -diferenciační příplatek) soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z tohoto právního názoru dovolacího soudu důsledně vycházely. Zabývaje se otázku právní povahy (charakteru) uplatněného mzdového nároku a předpoklady jeho vzniku, odvolací soud (i soud prvního stupně) proto důvodně akcentoval, že podle ujednání obsaženého v kolektivní smlouvě (jejím dodatku č. 1 ze dne 30.3.2001) předmětný diferenciační příplatek představuje „individuální formu dalšího ohodnocování zaměstnanců nad rámec mzdového tarifu“ (s možností průběžného „přehodnocování“), kdy výše tohoto příplatku „je věcí individuálního rozhodnutí nadřízeného zaměstnance a případná změna je se zaměstnancem toliko projednána“. Dovodil-li za daného skutkového stavu odvolací soud, že „se jedná o nenárokovou složku mzdy, kterou soud nemůže přiznat a která záleží pouze na rozhodnutí zaměstnavatele“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu