ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2265.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2265/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. B. Ř., zastoupené advokátkou, proti žalované nemocnici K., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 349/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004 č.j. 22 Co 73/2004-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 225.000,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u soudu dne 15.11.2000), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.188.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že od 1.10.1953 byla zaměstnána u žalované (její právní předchůdkyně) a onemocněla tuberkulózou, která byla rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 17.7.1969 uznána za nemoc z povolání (k infekci došlo letech 1951 až 1952 v době studijní praxe žalobkyně u žalované); následně byl žalobkyni přiznán plný invalidní důchod a později též mimořádné výhody III. stupně a průkaz ZTP/P. V roce 1972 žalovaná zaplatila žalobkyni na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.9.1972 č.j. 10 C 415/70-16 náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 36.000,- Kč, odpovídající dvojnásobku 1.800 bodů (po 10,- Kčs) zjištěných ze znaleckého posudku Doc. MUDr. D. ze dne 6.11.1971. Zdravotní stav žalobkyně se však v důsledku nemoci z povolání natolik zhoršil, že již „není v jejích silách si obstarat základní funkce“, je zcela vyřazena ze společenského života a zcela odkázána na pomoc třetích osob. Protože její společenské, kulturní, profesní a rodinné možnosti „jsou nejen značně omezeny, ale zcela ztraceny“, přičemž „prognóza do budoucnosti je v progresi tohoto onemocnění“, považuje žalobkyně „za přiměřené zvýšení odškodnění nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění“ ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. na 11-ti násobek základního počtu 3.600 bodů (tj. 108.000,- Kč), jimiž bylo její ztížení společenského uplatnění ohodnoceno ve znaleckém posudku Doc. MUDr. E. H., CSc. ze dne 18.8.2000.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12.12.2002 č.j. 21 C 349/2000-157, ve spojení s usnesením ze dne 16.2.2004 č.j. 21 C 349/2000-191, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 450.000,- Kč, žalobu o zaplacení 738.000,- Kč zamítl a rozhodl, že „žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“ a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na nákladech znalečného 6.340,- Kč a na soudním poplatku 18.000,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně onemocněla nemocí z povolání - tuberkulózou ledvin, kolene a močového měchýře, přičemž odškodnění ztížení společenského uplatnění pro onemocnění tuberkulózou ledvin bylo žalobkyni přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím v roce 1972, dosud však nedošlo k odškodnění tuberkulózy kolene a močového měchýře. O tom, že trpí i tuberkulózou močového měchýře, se žalobkyně dozvěděla až z posudku MUDr. H. vypracovaného 18.8.2000, tj. necelé dva měsíce před podáním žaloby (nemůže jít tedy o nárok promlčený), a podle MUDr. H., MUDr. C. a Doc. MUDr. K., CSc. „není pochyb o tom, že toto onemocnění je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání žalobkyně“. O tuberkulóze kolene se žalobkyně sice mohla poprvé dozvědět již ze znaleckého posudku MUDr. D. z roku 1971 (a tudíž „v tomto světle se může její nárok jevit jako promlčený“), avšak - jak rovněž vyplývá ze závěrů zmíněných lékařů - v posledních třech letech před podáním žaloby „se poškození zdraví související s TBC kolenního kloubu natolik zhoršilo, že toto zhoršení nemohlo být předpokládáno v době vypracování znaleckého posudku MUDr. D.“. Podle názoru soudu prvního stupně „bylo tedy třeba rozhodnout o ZSU pro TBC močového měchýře jako takovém dle §4 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb. a ZSU pro TBC kolene po novém rapidním zhoršení stavu žalobkyně v souvislosti s tímto onemocněním ve smyslu §5 odst. 2 téže vyhl.“. V tomto smyslu soud „přiznal žalobkyni odškodnění (za onemocnění TBC kolene a močového měchýře) dle závěrů znalkyně MUDr. B. ve výši 750 bodů, tj. 22.500,- Kč“, které podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. „přiměřeně zvýšil na 20-násobek základního odškodnění“ (tj. na 450.000,- Kč), neboť vzhledem k okolnostem daného případu „je třeba mít žalobkyni za osobu mimořádného zřetele hodnou“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.3.2004 č.j. 22 Co 73/2004-196 změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením ze dne 16.2.2004 č.j. 21 C 349/2000-191) v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu co do částky 225.000,- Kč zamítl, jinak jej v tomto výroku (ohledně splatnosti přiznané částky) a ve výroku o znalečném potvrdil, ve výroku o soudním poplatku změnil tento rozsudek „jen tak, že výše poplatku činí 9.000,- Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a současně rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení“ a že „žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně (založeným především na znaleckých posudcích a dalších – převážně listinných – důkazech), že „zhoršení zdravotního stavu žalobkyně souvisí s nemocí z povolání, která u ní byla v minulosti zjištěna“, a že „žalobkyni přísluší náhrada za ztížení společenského uplatnění z titulu TBC močového měchýře jako zjištěné nemoci z povolání a jejích následků negativně ovlivňujících její zdraví i za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s výrazným zhoršením jejího zdravotního stavu v oblasti pohybového ústrojí jako následku TBC kolenního kloubu původně hodnoceného jako komplikace základního onemocnění“, které znalci ohodnotili základní částkou 22.500,- Kč (za 750 bodů) . Soud prvního stupně přitom správně „zohlednil tu skutečnost, že vlastní onemocnění tuberkulózou močového měchýře ani jeho pozdější následky nebyly dosud odškodněny“, a nepochybil ani v tom, že „v případě zhoršení zdravotního stavu prokazatelně souvisejícího s TBC kolena hodnotil pouze následky, které vedly k podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního stavu“. Se zřetelem k tomu, že zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. „závisí plně na úvaze soudu“, v rámci níž „je třeba, aby soud zvážil nejen skutečnosti plynoucí ze znaleckých posudků znalců - lékařů, ale i veškeré předpoklady, které poškozená osoba má nebo bude mít při uplatnění v životě rodinném, pracovním, politickém, kulturním i sportovním“, přisvědčil odvolací soud rovněž názoru soudu prvního stupně, že náhradu za ztížení společenského uplatnění je třeba v daném případě ve smyslu zmíněného ustanovení mimořádně zvýšit, neboť - jak zdůraznil - „současné společenské uplatnění žalobkyně je nikoli v nepodstatné míře i v důsledku zjištěné nemoci z povolání a jejích následků téměř nulové“. Jelikož však „nelze pominout, že na tento stav mají vliv i další onemocnění, která nejsou v příčinné souvislost se zjištěnou nemocí z povolání a jejími následky a která společenské uplatnění žalobkyně rovněž výrazně omezují, a v neposlední řadě jej ovlivňuje i její vyšší věk“, dospěl odvolací soud k závěru, že „zjištěným skutečnostem a okolnostem případu nejlépe odpovídá desetinásobné zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobkyně“, tedy částka 225.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci samé a do výroků o nákladech řízení účastníků) podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítala, že závěr odvolacího soudu, „který náhradu za ztížení společenského uplatnění prakticky nepřezkoumatelně snížil na polovinu“, není správný. Vytkla odvolacímu soudu, že vůbec nevzal v úvahu, jaké by bylo společenské uplatnění žalobkyně, kdyby nemocí z povolání a jejími následky netrpěla, že „další obecná onemocnění žalobkyně, ač nejsou přímo odvozena od onemocnění nemocí z povolání, mohou být vyvolána jeho léčbou“, a že, nebýt nemoci z povolání, byla by žalobkyně schopna s ohledem na svůj věk provozovat, byť možná v menším rozsahu, právní praxi či „vysoce společensky ceněné“ povolání soudní znalkyně a využívat tak své kvalifikace. V těchto činnostech by jí totiž podle jejího názoru „rozhodně nebránily“ její ostatní onemocnění, jako je vysoký tlak, atherosklerosa, cévní mozkové příhody či bolestivý páteřní syndrom. Kromě toho dovolatelka vyslovila nesouhlas s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť „s ohledem na její zdravotní handicap zapříčiněný v první řadě nemocí z povolání není způsobilá sama se u soudu zastupovat“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění [srov. §193 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění představující náhradu nemateriální újmy utrpěné zaměstnancem v souvislosti s pracovním úrazem, se odškodňují jednorázově (srov. §196 zák. práce).
Podle ustanovení §203 zák. práce ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytovat náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobkyni poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí (srov. §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhlášky”).
Podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky odškodněním za ztížení společenského uplatnění se neodškodňují ztráty na výdělku.
Podle ustanovení §5 odst. 2 vyhlášky jestliže společenské uplatnění občana již bylo omezeno předchozími změnami zdravotního stavu, hodnotí se pouze následky, které vznikly v důsledku posuzovaného poškození na zdraví, popřípadě vedly k podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního stavu.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10.
Podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30 Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000 Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000 Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §3 odst. 2 (srov. §7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (srov. §7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů. Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného v době po zranění jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.1988 sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla a které jsou přijímány i v současné době, odvolací soud důsledně vycházel a dovolací soud nemá důvod na nich cokoliv měnit.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, umožňující zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovené nejvyšší výměry odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění související se zjištěnou nemocí z povolání žalobkyně náležitě přihlédl a důvodně posoudil projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele, připouštějící zvýšení náhrady i nad nejvyšší výměry odškodnění uvedené v ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky. Po zvážení „nejen skutečností plynoucích ze znaleckých posudků znalců - lékařů, ale i veškerých předpokladů, které poškozená osoba má nebo bude mít při uplatnění v životě rodinném, pracovním, politickém, kulturním i sportovním“, neopomenul zhodnotit, jak se následky zjištěné nemoci z povolání (tuberkulózy močového měchýře a kolenního kloubu) projevily na zdravotním stavu žalobkyně a nakolik byly její možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyni náleží. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat závěr jeho úvah o tom, jaká míra zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle jeho názoru „nejlépe odpovídá zjištěným skutečnostem a okolnostem případu“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobkyně v dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu