ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2289.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2289/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o 22.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 372/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2004 č.j. 44 Co 652/1999-71, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně „Slovenská republika - Armáda SR, zastúpená Vojenským úradom pre právne zastupovanie v Bratislave, 830 08 Bratislava, Za kasárňou č. 3“ se žalobou, podanou u Městského soudu v Brně dne 30.11.1993, domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 22.950,- „Sk“ s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že v žádosti o přijetí do služebního poměru vojáka z povolání ze dne 1.8.1985 se žalovaný zavázal, že v případě, že do 10 let ode dne přijetí bude z vojenské služby propuštěn na vlastní žádost z důvodů hodných zvláštního zřetele, uhradí vojenské správě ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 nařízení vlády č. 21/1958 Sb. poměrnou část nákladů vynaložených na jeho výcvik „ve výši stanovené příslušnými směrnicemi RMNO“. Protože žalovaný byl v červnu 1991 na vlastní žádost ze služebního poměru vojáka z povolání propuštěn a přeložen do zálohy, vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni z nákladů vynaložených na jeho výcvik „částku úměrnou délce zbývající služby vojáka z povolání, nesplněné ke dni propuštění“.
Městský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 27.11.1997 č.j. 17 C 372/93-29 podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. připustil, aby na místo původní žalobkyně vstoupila do řízení „ČR - vojenská správa, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471“) rozsudkem ze dne 28.4.1999 č.j. 17 C 372/93-51, ve znění „doplňujícího rozsudku“ ze dne 24.10.2000 č.j. 17 C 372/93-62, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 22.950,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 4.9.1991 do 14.8.1994 a se 16% úrokem z prodlení od 15.8.1994 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „na účet Českého státu - Městského soudu v Brně částku 920,- Kč jako soudní poplatek“. Soud prvního stupně uvedl, že „původně byla k vymáhání předmětné pohledávky aktivně legitimována jak Česká republika, tak i Slovenská republika bez ohledu na státní příslušnost a bydliště žalovaného“, přičemž vzhledem k datu propuštění žalovaného ze služebního poměru a k tomu, že žalovaný byl před svým propuštěním přemístěn do posádky na území Slovenské republiky, podala žalobu v této věci Slovenská republika - Armáda SR. Podle „Dohody o přechodu práv a povinností vyplývajících z výkonu vojenské činné služby vojáků v ČSLA (ČSA) a ze studia žáků a posluchačů vojenských škol v souvislosti se zánikem ČSFR“ uzavřené dne 26.10.1995 mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky však předmětná pohledávka ke dni 1.1.1993 přešla na Českou republiku. I když za této situace „je nesporné, že původní žalobkyně (Slovenská republika) nemohla mít pohledávku za žalovaným, a že tedy žaloba podaná dne 26.11.1993 (správně 30.11.1993) nebyla důvodná“, soud prvního stupně „nemůže akceptovat“ názor žalovaného, že nárok žalobkyně je promlčen, neboť „teprve až na základě zmíněné dohody mohla být uzavřena smlouva o postoupení pohledávky mezi Slovenskou republikou a Českou republikou ze dne 1.10.1997“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31.5.2004 č.j. 44 Co 652/1999-71 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 12.982,50 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. J. B. Odvolací soud vycházeje ze skutečnosti, že žalovaný byl propuštěn do zálohy ke dni 30.6.1991, dovodil, že „poprvé mohlo být právo uplatněno (vykonáno) dne 1.7.1991 a od tohoto data je nutno počítat běh tříleté promlčecí lhůty“ (§101 obč. zák). Ke dni 31.12.1992 však došlo - jak odvolací soud zdůraznil - k zániku státního útvaru Česká a Slovenská federativní republika a ke vzniku nových nástupnických subjektů (států) České republiky a Slovenské republiky (čl. I. Ústavního zákona č. 542/1992 Sb.), které se staly universálními sukcesory práv a závazků zaniknuvšího subjektu. Problematiku vzájemného vypořádání práv a povinností mimo jiné z výkonu vojenské činné služby vojáků z povolání následně vyřešila dohoda mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 26.10.1995 (která nabyla účinnosti téhož dne a byla registrována ve Sbírce zákonů pod č. 35/1996) tak, že tato práva a povinnosti přešly ke dni 1.1.1993 na jednotlivé státy podle místa trvalého pobytu osoby, který měla tato ke dni 31.12.1992. Jelikož žalovaný měl k tomuto datu trvalý pobyt na území České republiky, „stala se sukcesorem nároku, který je předmětem sporu, Česká republika“. I kdyby - jak odvolací soud připustil - „bylo dovozeno, že v důsledku neexistence úpravy nástupnictví k nároku, který je předmětem sporu, v období od 1.1.1993 do 26.10.1995 byla Slovenská republika v důsledku universální sukcese oprávněna ve vztahu k tomuto nároku, ke dni 26.10.1995 toto oprávnění ztratila“. Proto podle názoru odvolacího soudu „je nutno ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. dovodit stavení promlčecí doby pouze v období od 30.11.1993 (kdy byla předmětná žaloba podána u soudu Slovenskou republikou) do 26.10.1995, od 27.10.1995 potom běh promlčecí doby pokračuje až do svého zakončení, když ve smyslu ustanovení §111 obč. zák. nemá změna v osobě věřitele vliv na běh promlčecí doby“. Za tohoto stavu tedy promlčecí lhůta k uplatnění předmětného nároku (s přihlédnutím k jejímu stavení) skončila dne 28.5.1996, přičemž „oznámení o vstupu do řízení“ učinila Česká republika až dne 16.10.1997, tedy po uplynutí promlčecí doby. Protože žalovaný vznesl námitku promlčení, „musel odvolací soud k této námitce přihlédnout (§100 odst. 1 obč. zák.) a právo nepřiznat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zdůraznila, že ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavního zákona č. 542/1992 Sb. došlo dnem 31.12.1992 k zániku České a Slovenské federativní republiky a vzniku nových nástupnických subjektů České republiky a Slovenské republiky, přičemž takto nově vzniklé státy jsou samostatnými subjekty práva a universálními sukcesory práv a závazků zaniknuvšího subjektu. Na základě této skutečnosti „a za využití ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. a) Ústavního zákona č. 541/1992 Sb., ve kterém je stanoven základní princip dělení majetku po rozpadu ČSFR“ [tj. že majetek přechází na stát, na jehož území se nachází, přičemž pod pojmem majetek se ve smyslu ustanovení čl. 2 písm. d) rozumí i jiná majetková práva a závazky, které náleží ČSFR], dovozovala, že „v době podání žaloby pro předmětné řízení byla aktivně legitimována Slovenská republika, neboť pohledávka byla řešena a vymáhána od roku 1991 orgány Slovenské republiky a tudíž se i na jejím území v době dělení ČSFR nacházela“. Aktivní legitimace Slovenské republiky pro předmětný spor skončila dnem 26.10.1995, kdy nabyla účinnosti Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o přechodu práv a povinností vyplývajících z výkonu vojenské činné služby, na základě níž se sukcesorem předmětného nároku stala Česká republika. Současně s tím podle názoru dovolatelky „došlo podle právní úpravy, právní teorie a soudní praxe (účinné před novelou o.s.ř. zákonem č. 30/2000 Sb.)“ z důvodu singulární sukcese k procesnímu nástupnictví České republiky v předmětném soudním řízení. Soud prvního stupně však nesprávně zvolil postup podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř., který se netýká singulární sukcese, ale záměny účastníků. O možnosti uplatnění singulární sukcese přitom měl soud prvního stupně účastníky poučit a o tom, že singulární sukcesor vstoupil do řízení, neměl vydat zvláštní rozhodnutí, ale vypořádat se s tím v odůvodnění svého rozsudku. Protože – jak dovolatelka zdůraznila - „základní zásadou procesního nástupnictví v důsledku singulární sukcese je, že sukcesor pokračuje v řízení jako jeho účastník na místě cessionáře“, což „mimo jiné znamená, že hmotněprávní a procesní účinky spojené se zahájením řízení zůstávají zachovány, a to včetně stavení běhu promlčecí lhůty“, nemohlo v daném případě dojít ve vztahu k České republice k promlčení uplatněného nároku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předmětem tohoto řízení je peněžitý nárok, který měl ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 nařízení vlády č. 21/1958 Sb., jímž se provádí branný zákon, ve znění pozdějších změn a doplňků, vzniknout v souvislosti s předčasným propuštěním žalovaného ze služebního poměru vojáka z povolání rozkazem ministra obrany České a Slovenské federativní republiky (ve věcech personálních) č. 0135 ze dne 25.6.1991 ke dni 30.6.1991.
Podle ustanovení Článku 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, uplynutím dne 31.12.1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika. Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika.
Podle Článku 3 odst. 1 téhož zákona zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikají státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky. Současně zanikají ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory České a Slovenské Federativní Republiky a rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet České a Slovenské Federativní Republiky a státní organizace v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, které byly zřízeny zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikl nejen tento státní útvar, ale také státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky, ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory, rozpočtové a příspěvkové organizace, nezanikl však žalobou uplatněný nárok.
Podle Článku 1 dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 26.10.1995, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 35/1996 Sb., práva a povinnosti vyplývající z výkonu základní služby, náhradní služby, další služby, služby vojáků z povolání a vojenských cvičení vojáků v Československé lidové armádě (Československé armádě), vojáků z povolání přidělených právnickým osobám do funkcí k plnění úkolů obranného charakteru a ze studia žáků a posluchačů vojenských škol v době od 1. října 1949 do 31. prosince 1992, přešly dnem 1. ledna 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku podle místa trvalého pobytu osoby, který měla k 31. prosinci 1992.
V projednávané věci bylo řízení zahájeno žalobou podanou dne 30.11.1993 žalobkyní „Slovenská republika - Armáda SR, zastúpená Vojenským úradom pre právne zastupovanie v Bratislave, 830 08 Bratislava, Za kasárňou č. 3“, která předmětnou peněžitou pohledávku vůči žalovanému spravovala (musela spravovat s péčí řádného hospodáře vzhledem k místu jejího vzniku) od doby jejího vzniku až do uzavření citované dohody. Protože - jak vyplývá z obsahu spisu - měl žalovaný ke dni 31.12.1992 trvalý pobyt v České republice (v B.), je za tohoto stavu nepochybné, že v průběhu řízení (po podání žaloby) došlo k hmotněprávnímu přechodu (sukcesi) práv uplatněných v tomto řízení na Českou republiku, tedy - jak uvedl odvolací soud - „ve smyslu shora uvedené dohody se sukcesorem nároku, který je předmětem sporu, stala Česká republika“.
Z logiky věci vyplývá, že nabyvatel (sukcesor) získává práva a povinnosti v tom stavu, v jakém se v době přechodu nalézaly, a s těmi vlastnostmi, které v době přechodu měly; k těmto vlastnostem patří i to, že o nich bylo zahájeno soudní řízení. Přechod (sukcese) práv a povinností má tedy nejen hmotněprávní důsledky, ale má za následek (v oblasti procesního práva) i procesní nástupnictví. Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997 pod č. 11, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1997 pod č. 82) v tomto směru již v minulosti dospěla k závěru, že procesní nástupnictví nastává v občanském soudním řízení nejen tehdy, kdy dosavadní účastník řízení ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení a jeho práva a povinnosti přešla na jiného, ale i v případech, kdy tuto způsobilost sice nepozbyl, avšak práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, přešla v průběhu řízení na jiného v důsledku univerzální nebo singulární sukcese. Takový právní nástupce nastupuje do řízení na místo svého předchůdce přímo ze zákona bez toho, aby o této změně v osobě účastníka řízení soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby procesní nástupnictví bylo některým z dosavadních účastníků nebo nabyvatelem u soudu uplatněno. O tom, že účastníci mohou procesní nástupnictví uplatnit, je soud povinen účastníky poučit (§5 o.s.ř.).
Právní nástupce nastupující do řízení na místo dosavadního účastníka řízení musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Dojde-li tedy v průběhu řízení (v důsledku sukcese) k procesnímu nástupnictví, není to ani důvodem k záměně účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. ani důvodem k přistoupení nebo (v nesporných řízeních) pro přibrání dalšího účastníka do řízení ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 a §94 odst. 2 o.s.ř. Z předpokladů, za nichž může být záměna účastníka provedena, a z důsledků s ní spojených totiž vyplývá, že záměna podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. může sloužit ke změně v okruhu účastníků v občanském soudním řízení jen v případě, že jí žalobce sleduje odstranění nedostatku věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení (např. k sukcesi došlo před zahájením řízení). Nastane-li však nedostatek věcné legitimace (tedy k sukcesi došlo) až v průběhu řízení, jde o případ procesního nástupnictví, kdy ke vstupu právního nástupce do řízení dochází - jak zmíněno výše - přímo ze zákona, není vázán na žádný návrh (předpokladem je pouze jeho uplatnění u soudu některým z dosavadních účastníků nebo nabyvatelem) a ani o něm soud nevydává žádné rozhodnutí
V posuzovaném případě právo, které je předmětem tohoto řízení, přešlo na základě dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 26.10.1995 na Českou republiku. I když podle článku 1 citované dohody k nástupnictví příslušného státu došlo zpětně ke dni 1.1.1993, nelze z této skutečnosti dovozovat nedostatek věcné legitimace původní žalobkyně (Slovenské republiky) již v době podání žaloby, neboť zmíněná dohoda (jako právní úkon, na jehož základě k sukcesi došlo) nabyla platnosti dnem jejího podpisu 26.10.1995, tedy až po podání žaloby v této věci. Protože procesní nástupnictví z tohoto důvodu nastalé dosavadní žalobce i nabyvatel uplatnili, Česká republika se stala (ze zákona) účastníkem řízení bez ohledu na to, že soud prvního stupně nedostatek věcné legitimace, který nastal u dosavadního účastníka řízení v důsledku singulární sukcese, chybně „napravil“ pomocí záměny účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. Po uplatnění procesního nástupnictví proto soudy - byť odvolací soud na základě jiného právního názoru - správně jednaly ve věci jako s žalobkyní s Českou republikou - Ministerstvem obrany (Vojenským úřadem pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471.
Se závěrem odvolacího soudu, že předmětný nárok nelze jako promlčený přiznat, neboť Česká republika „učinila oznámení o vstupu do řízení až po uplynutí promlčecí doby“, nelze souhlasit.
Jak bylo uvedeno již výše, v případě procesního nástupnictví musí právní nástupce nastupující do řízení na místo dosavadního účastníka řízení přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Dojde-li tedy (tak jako v posuzovaném případě) k singulární sukcesi, pokračuje nabyvatel (sukcesor) v řízení jako jeho účastník na místě zcizitele (předchůdce). To mimo jiné znamená, že všechny hmotněprávní a procesní účinky spojené se zahájením řízení (s podáním žaloby) mezi původními účastníky zůstávají i po nástupu nabyvatele zachovány, tedy - jak správně zdůrazňuje dovolatelka - „včetně stavení běhu promlčecí lhůty“. Běh promlčecích a prekluzívních lhůt se proto vůči žalovanému (povinnému subjektu - dlužníkovi) staví dnem, kdy bylo řízení zahájeno s původním okruhem účastníků. Tento hmotněprávní účinek zahájení řízení mezi původními účastníky zůstává vůči nabyvateli (právnímu nástupci) zachován bez ohledu na to, zda vůbec, popřípadě kdy nabyvatel učiní „oznámení o vstupu do řízení“, neboť (na rozdíl od záměny účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř., která z důvodů výše vyložených není v daném případě namístě) ke vstupu nabyvatele do řízení dochází přímo ze zákona, aniž by byl vázán na nějaký návrh (předpokladem je pouze jeho uplatnění u soudu některým z dosavadních účastníků nebo nabyvatelem). Dovodil-li proto odvolací soud za situace, kdy původní žalobkyně (Slovenská republika) podala žalobu proti žalovanému v rámci tříleté promlčecí lhůty uvedené v ustanovení §101 obč. zák., že předmětný nárok nelze nabyvateli jako promlčený přiznat, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 1, část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu